30 Cdo 3070/2013
Datum rozhodnutí: 12.02.2014
Dotčené předpisy: § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 3070/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Blahušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 307/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č.j. 29 Co 212/2011 - 188, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č.j. 29 Co 212/2011 - 188, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou v označené věci domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena tím, že ve dnech 19. března a 24. dubna 2009 při jeho převozu z věznice Brno do věznice Jiřice, který vždy trval zhruba 3 hodiny, byly použity škrtící poutací řetězy, tedy nepovolený donucovací prostředek. Žalobce spatřoval nesprávný úřední postup v nezákonné legalizaci tohoto donucovacího prostředku a dále v použití škrtícího řetězu ke svázání a nikoli pouze k poutání při uvedených eskortách. Tento postup podle jeho názoru odpovídá definici mučení, jak vyplývá z Úmluvy proti mučení a jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Tvrdil, že po dobu několik hodin trvající eskorty se mu řetízková pouta zařízla do zápěstí, která se odkrvila a způsobila mu silnou bolest, přičemž pouta mu nebyla sundána ani po příjezdu do J. a i s nimi si musel nést své věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. února 2011, č.j. 15 C 307/2009-168, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného zadostiučinění podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen OdpŠk ), a to pro nenaplnění jedné z podmínek, se kterými zákon č. 82/98 Sb. odškodnění nemajetkové újmy spojuje tj. vzniku škody . Uvedl, že použití poutacích řetízků ve spojení s poutacím opaskem nebylo porušením pravidel daných v ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ani porušením práv žalobce podle Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod a že, jak bylo prokázáno pokusem, kdy soudce tato pouta sám na sobě vyzkoušel, nenarušilo tělesnou integritu žalobce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č.j. 29 Co 212/2011 - 188, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, doplněné podáním jeho právního zástupce. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Domnívá se, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nesprávně posoudil přípustnost aplikace tzv. poutacích řetízků , a dále otázku, zda předmětným jednáním byla žalobci způsobena škoda. Je přesvědčen, že aplikace těchto prostředků vzhledem k ustanovení § 17 odst. 2 zákona o vězeňské službě není přípustná a že žalobci v důsledku jejich použití vznikla újma. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012, přičemž dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) téhož zákona, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, pro rozhodnutí soudů obou stupňů byl podstatný závěr, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by mu bývala byla v souzeném případě vznikla škoda. K založení odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk (stejně jako dříve podle zákona č. 58/1969 Sb.) musí žalobce prokázat existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp.zn. 30 Cdo 3050/2010). Závěr o neprokázání vzniku škody (resp. nemajetkové újmy), tedy neunesení důkazního břemene, není závěrem právním, nýbrž skutkovým, vyplývajícím z hodnocení provedených důkazů (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 25 Cdo 168/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 3429, svazek CD-3/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, svazek CD-9/2009). Námitka žalobce, že soud nesprávně dospěl k závěru, že mu nevznikla škoda, tak představuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Obstojí-li jeden ze závěrů odvolacího soudu, který jej vedl k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nemůže druhý právní závěr, který vedl k témuž procesnímu výsledku, přiznávat rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se proto námitkami žalobce stran tvrzeného nesprávného posouzení přípustnosti použití tzv. poutacích řetízků nezabýval, neboť žalobce nemá v tomto případě nárok na náhradu nemajetkové újmy pro absenci prokázání jejího vzniku.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. února 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu