30 Cdo 3063/2009
Datum rozhodnutí: 23.06.2011
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák.




30 Cdo 3063/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobců a) T. S., a b) J. P., obou zastoupených JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Kovářská 17/1169, proti žalované obchodní společnosti BAUER MEDIA, v.o.s., IČO 49709968, se sídlem v Praze 5, Victora Huga 6, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 52, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 27/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2009, č.j. 1 Co 359/2008-135, takto:

I. Dovolání žalované proti výroku II. ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá; jinak se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Červenky, advokáta se sídlem v Praze 9, Kovářská 17/1169.


O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2008, č.j. 34 C 27/2006-112, výrokem I. uložil žalované uveřejnit v týdeníku Pestrý svět na titulní straně titulek T. S. není homosexuál a současně na straně 5 omluvu žalobcům ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila na své náklady omluvu tohoto znění: Omluva T. S. a J. P. Společnost BAUER MEDIA, v.o.s., vydavatel, uveřejnila v časopisu Pestrý svět číslo 47 dne 24. 11. 2005 článek s názvem Proč tají homosexualitu? . V tomto článku vydavatel uvedl nepravdivá tvrzení o homosexuální orientaci zpěváka a muzikálového herce T. S. a jeho manažera J. P. Za nepravdivá tvrzení v tomto článku se vydavatel T. S. a J. P. omlouvá. BAUER MEDIA, v.o.s., vydavatel . Text: Omluva T. S. a J. P. je žalovaná povinna nechat odvysílat v těchto časových blocích:
1) na rozhlasové stanici Frekvence 1: 1x v časovém bloku od 5.00 do 7.00 hod.; 1x v časovém bloku od 7.00 do 9.00 hod.
2) na rozhlasové stanici Impuls: 1x v časovém bloku od 5.00 do 7.00 hod.; 1x v časovém bloku od 7.00 do 9.00 hod.
3) rozhlasové stanici Evropa 2: 1x v časovém bloku od 5.00 do 7.00 hod.; 1x v časovém bloku od 7.00 do 9.00 hod.
4) na televizní stanici TV Prima: 1x v časovém bloku od 15.00 do 17.00 hod.; 1x v časovém bloku od 17.00 do 19.00 hod.; 1x v časovém bloku od 19.00 do 21.00 hod.
5) na televizní stanici TV Nova: 1x v časovém bloku od 7.00 do 9.00 hod.; 1x v časovém bloku od 9.00 do 11.00 hod.; 2x v časovém bloku od 11.00 do 13.00 hod.; 1x v časovém bloku od 15.00 do 17.00 hod.; 1x v časovém bloku od 17.00 do 19.00 hod., 3x v časovém bloku od 19.00 do 21.00 hod.; 1x v časovém bloku od 23.00 do 01.00 hod., a aby vysílaná omluva na televizních stanicích byla čtena a její text zároveň promítán na obrazovce po celou dobu čtení omluvy a omluva vysílaná na rozhlasových stanicích byla čtena.


Výrokem III. uložil žalované zaplatit žalobci T. S. částku 30.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), a ve zbytku žalobu co do dalších 120.000,- Kč zamítl. Výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobci J. P. částku 20.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák., a ve zbytku žalobu co do dalších 80.000,- Kč zamítl. Výrokem V. (ve znění výroku VI.) rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že článkem uveřejněným v týdeníku Pestrý svět č. 47 dne 24. listopadu 2005 pod názvem Proč tají homosexualitu? , a publikováním fotografie prvního žalobce na titulní straně týdeníku s podtitulem T. S.: V posteli má muže , bylo zasaženo do osobnostních práv žalobců, konkrétně do práva na dobré jméno, čest a soukromí ve smyslu § 11násl obč. zák. Žalovaná přitom neprokázala jakýmkoliv způsobem homosexualitu žalobců. Dalším zásahem do osobnostních práv žalobců byla skutečnost, že fotografie a článek o nich byl zneužit protiprávním způsobem k reklamě na časopis, který obsahoval sporný článek, přičemž žalobci k tomu neposkytli souhlas. Při stanovení výše nemajetkové újmy v penězích soud zohlednil na jedné straně objektivní možnost zvlášť závažných dopadů sporného článku, na druhé straně postavení žalobců jako osob veřejného zájmu.
K odvolání žalobců a žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2009, č.j. 1 Co 359/2008-135, výrokem I. změnil výrok I. soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila na své náklady v týdeníku Pestrý svět na titulní straně titulek T. S. není homosexuál ; jinak jej potvrdil. Výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna uveřejnit na své náklady omluvu ve znění: Omluva T. S. a J. P. Společnost BAUER MEDIA, v.o.s., vydavatel, uveřejnila v časopisu Pestrý svět číslo 47 dne 24. 11. 2005 článek s názvem Proč tají homosexualitu? . V tomto článku vydavatel uvedl nepravdivá tvrzení o homosexuální orientaci zpěváka a muzikálového herce T. S. a jeho manažera J. P. Za nepravdivá tvrzení v tomto článku se vydavatel T. S. a J. P. omlouvá. BAUER MEDIA, v.o.s., vydavatel. , a to zajištěním jejího odvysílání na: 1/ rozhlasové stanici Frekvence 1, 2/ rozhlasové stanici Impuls, 3/ rozhlasové stanici Evropa 2, a to v době od 5.00 do 9.00 hodin, 4/ na televizní stanici TV Prima a 5/ TV Nova, a to u obou v době od 17.00 do 19.hod.; jinak jej potvrdil. Výrokem III. potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně co do vyhovující částky 30.000,- Kč a výrok IV. co do vyhovující částky 20.000,-Kč. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že uveřejněným tvrzením došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti u obou žalobců, a to konkrétně k zásahu do dílčího osobnostního práva na ochranu soukromí, resp. intimní sféry fyzické osoby, přičemž zdůraznil, že jakákoliv tvrzení o této sféře fyzické osoby, i kdyby byla pravdivá, představují z povahy věci vždy, již svým zveřejněním, formu neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby. Při úvaze o prostředku ochrany podle § 13 obč. zák. se ztotožnil se zvoleným zadostiučiněním ve formě omluvy poskytnuté žalovanou na místě, kde byl výrok uveřejněn. Neztotožnil se pouze s uložením povinnosti žalované uveřejnit na úvodní straně titulek T. S. není homosexuál , neboť tento způsob morální satisfakce podle názoru odvolacího soudu neodpovídá svým obsahem a formou tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobců. Dále odvolací soud uvedl, že údaj o obou žalobcích byl formou reklamy šířen prostřednictvím dalších sdělovacích prostředků a informace tak byly poskytnuty nepoměrně širšímu množství osob, nežli jsou čtenáři týdeníku. Proto na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za přiměřené morální zadostiučinění i omluvu, jejíž odvysílání zajistí žalovaná na stejných rozhlasových a televizních stanicích, na kterých zprostředkovala reklamu upoutávky na vydání týdeníku Pestrý svět č. 47.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 13. března 2009 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti výroku II. ve věci samé a akcesorickému výroku IV. o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 13. května 2009 dovolání. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Žalovaná je i nadále přesvědčena, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru, když považovaly za prokázané, že o žalobcích byla v publikovaném článku tvrzena jejich homosexualita. Podle názoru žalované obsah článku takovému závěru neodpovídá a nelze jej mít za přímé tvrzení. Stejně tak závěr obou soudů, že jde o zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat zvlášť závažnou újmu není správný. Dále žalovaná namítá, že odvolací soud dospěl ke zcela opačnému závěru bez provedení jakýchkoliv důkazů týkající se žalobci tvrzené nepravdivosti zveřejněných výroků a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Žalovaná je přesvědčena, že napadený rozsudek je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (čl. 17 zákona č. 2/1993 Sb.). Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soud a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili žalobci. Domnívají se, že dovolání žalované není přípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem, který mění rozsudek soudu prvního stupně jen v rozsahu právními prostředky poskytnuté ochrany žalobcům, nikoli po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným /vydaným/ přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno), uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné, pokud napadá výrok II. v části, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze v uvedeném výroku přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v této jeho části důvodné.


Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je zejména nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.), přičemž nejevilo-li by se postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zmiňovaného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V daném případě jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Dovolací soud při svém rozhodování v obdobných věcech pravidelně vychází ze zásady, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu s právem ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K neoprávněnému zásahu takto dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti jsou přesně vymezená skutková zjištění týkající se obsahu tvrzeného zásahu žalované do práva na ochranu osobnosti žalobců, a dále pak velmi podrobné a přiléhavé úvahy vyúsťující v logický závěr, že v daném případě se jednalo o zásah neoprávněný, porušující právo na osobní soukromí žalobců konkrétně neoprávněné využívání (zveřejňování) skutečností (nadto nepodložených, resp. nepravdivých) týkajících se soukromého života žalobců. S ohledem na obsah dovolání je jistě třeba připomenout, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážit, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. února 1998, sp.zn. IV. ÚS 154/97). Současně je nutno zdůraznit, že jakkoliv tisk nesmí překročit určité meze, zejména ve vztahu k pověsti a právům jiných osob a potřebě nezveřejňovat důvěrné informace, jeho povinností je rozšiřovat (způsobem, který je v souladu s jeho povinnostmi a odpovědností) informace a myšlenky, jejichž rozšiřování je ve veřejném zájmu. Tisk je v tomto smyslu obrazně chápán jako hlídací pes demokracie (srovnej např. rozsudek ESLP ve věci Bergens Tidende a další versus Norsko č. 26 132/95 ze dne 2. května 2000). Je nepochybné, že dotčený článek zacílený na pátrání po kvalitě intimního soukromí žalobců do takto vymezené kategorie plnění úloh sdělovacích prostředků nespadá.
Právo na osobní soukromí lze vymezit jako právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným a zároveň se bránit proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením. Předmět práva na osobní soukromí tvoří vnitřní intimní sféra života fyzické osoby vytvářená skutečnosti jejího soukromého života. Účelem tohoto práva je poskytnout ochranu před tím, aby tyto skutečnosti soukromého života nebyly zpřístupňovány veřejnosti (vnějšímu světu) bez souhlasu dotčené fyzické osoby či bez důvodu uznávaného zákonem a tak nebyla narušována integrita vnitřní sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti každé fyzické osoby ve společnosti nezbytná. O porušení práva na osobní soukromí jde zejména tehdy, jestliže někdo neoprávněně získává vědomosti o skutečnostem soukromého života jiné osoby, resp. jestliže takovéto informace dále rozšiřuje.
Občanský zákoník k zajištění veřejného zájmu na informacích ve prospěch zpravodajství stanoví zákonnou licenci pro použití podobizen, obrazových snímků i obrazových a zvukových záznamů projevů osobní povahy, není dána jakákoliv případná zákonná licence, která by se týkala zásahů do osobního soukromí ve formě uvádění skutečností soukromého života. Je tomu tak proto, že skutečností týkající se soukromého života jsou zásadně součástí osobního soukromí (vnitřní intimní sféry) a nemohou proto být věcí veřejného zájmu (relativní výjimka je připouštěna pouze u osob tzv. veřejného zájmu, avšak jen potud, pokud je uvádění takových skutečností na veřejnosti v přímé souvislosti s činností této fyzické osoby ve veřejném životě konkrétně mají-li význam pro hodnocení schopností a způsobilosti vykonávat veřejnou činnost (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha 2004 str. 334 a násl.).
V daném případě tedy nejsou dány jakékoliv důvody případně dovozovat, že eventuální otázky sexuální orientace žalobců mohou být věcí legitimního veřejného zájmu ve smyslu výše podaného výkladu, o nichž by žalovaná referovala naplňujíc práva a povinnosti vyplývající z čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ač jsou žalobci osoby veřejně známé, řešení žalovanou vytčené otázky v jejich případě nikterak nesouvisí s výkonem jejich činnosti a se způsobilostí ji vykonávat, takže zde není možno dovodit zákonný zájem na informování veřejnosti. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo zcela správné zvýraznění toho, že žalovanou uváděné skutečnosti týkající se intimní sféry žalobců, jsou neoprávněným zásahem do jejich osobnostní sféry, neboť nemohou být věcí veřejného zájmu.
V souvislosti s námitkami žalované upínajícími se k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. se připomíná, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Ač - jak bylo zmíněno výše - v daném případě bylo třeba jednání žalované posuzovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobců bez ohledu na problém verifikace jejich sexuálního zaměření, pak s ohledem na formulaci žalobou požadované omluvy (která se s ohledem na vyznění zásahu jeví jako přiléhavá), tato otázka nabyla na významu. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaná neměla jakýmkoliv způsobem prokázánu (tvrzenou) homosexualitu žalobců. V této souvislosti pak nebylo shledáno, že by k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. došlo.
Pokud tedy v souzeném případě odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal náležitě v úvahu konkrétní skutková zjištění týkající se okolností daného případu, pak z hlediska výtek uplatněných žalovanou v dovolání je třeba napadený výrok ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Dovolatelka blíže neprecizuje případný rozsah svého dovolání, pokud jím napadá výrok II. ve věci samé rozsudku odvolacího soudu. Fakticky tak napadá i tu jeho část, jímž byl zčásti potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Je nepochybné, že však žalovaná v této části není k dovolání legitimována, protože jí v tomto případě rozhodnutím odvolacího soudu nebyla způsobena případná újma na jejích právech. Kromě toho dovolatelka v dovolání výslovně uvádí, že je podává (též) do výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V tomto případě však přehlíží, že z ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. eventuální přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nevyplývá. Proto bylo dovolání v této části odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b) a c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na výsledek dovolacího řízení, když v něm žalobcům vznikly náklady v souvislosti s jejich zastoupením advokátem v tomto řízení, spočívající v paušální odměně ve výši 16.250,- Kč (srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a/, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 16.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 19.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2011

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu