30 Cdo 3061/2008
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3061/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci způsobilosti k právním úkonům V. T., zastoupené J. P., jako opatrovníkem, za účasti navrhovatelky M. T., zastoupené advokátem, a navrhovatele M. T., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 8 Nc 1423/2006, o dovolání navrhovatele M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 11. března 2008, č.j. 29 Co 650/2007-73, takto:

I. Dovolání navrhovatele M. T. se odmítá.

II. Dovolatel M. T. je povinen zaplatit navrhovatelce M. T. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele M. T. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. srpna 2007, č.j. 8 Nc 1423/2006-59, jímž byla V. T. zbavena způsobilosti k právním úkonům a zároveň jím byl zamítnut návrh M. T. na omezení způsobilosti V. T. k právním úkonům tak, že nebude způsobilá nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje částku 300,- Kč, stejně jako měsíční mzdou přesahující částku 300,- Kč, s upuštěním od doručení rozsudku jmenované, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že nebyly státu ani žádnému z účastníků řízení přiznány, s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel M. T. (dále dovolatel) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýká, že se při svém rozhodování spokojily v podstatě se dvěma důkazy, a to jednak výpovědí, resp. projevem matky a znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce. Namítá, že posudek je zcela neobjektivní, neboť znalec zjevně převzal veškerá tvrzení matky, a přestože věděl, že dcera má otce (dovolatele), jenž je účastníkem řízení, nekontaktoval jej. Tímto nesprávným postupem došlo k hrubému porušení rodičovských práv, neboť dovolateli nebyl dán prostor k tomu, aby se znaleckého zkoumání zúčastnil a bylo vycházeno jen z informací matky. Znalec dovolatelovy poznatky, které s výchovou dcery má, v rámci svého výslechu bagatelizoval, zcela přehlédnuta pak zůstala zpráva ze školy v O. ulici, která se podstatně lišila od zpráv školy, jíž následně začala dcera navštěvovat. Namítá, že v daném případě bylo namístě, aby byl vypracován nový znalecký posudek, a aby mu, jako otci posuzované, bylo umožněno se vyšetření dcery u znalce zúčastnit. Závěry soudů obou stupňů o úplném zbavení způsobilosti jeho dcery tak nelze než považovat za předčasné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhovatelka M. T. ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy nepochybily v rozhodování o tom, zda má být dcera zbavena způsobilosti k právním úkonům či nikoli. V dané věci nešlo o jediný znalecký posudek nebo jediný důkaz, který by potvrzoval závěr soudu, ale těchto důkazů a lékařských zpráv bylo více a dovolatel měl možnost se k nim u soudu vyjádřit. Má za to, že dovolání není přípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto a jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 o.s.ř., bez jednání ( §243a odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil

s důvody uvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně, založeno především

na skutkovém a právním závěru, že V. T. trpí významnou poruchou intelektu a není schopna žádné činnosti bez dohledu, takže jsou splněny podmínky jejího zbavení způsobilosti k právním úkonům podle § 10 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud neshledává důvod se od tohoto právního názoru odchýlit; dovolatel ostatně v podaném dovolání žádnou právní otázku ve shora vyloženém smyslu ani neformuluje. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně. Nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů soudem. Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Námitky proti skutkovým závěrům a neúplnosti skutkových zjištění totiž nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.

Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se provádění dalších důkazů (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) se týkají postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Při dovolacím přezkumu pak nelze přihlížet ani k dalším namítaným vadám řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), jímž je rovněž vyhrazen dovolací důvod podle

§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a které rovněž samy o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. nezakládají.

Z vyložených důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání dovolatele tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatelka M. T. má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2250,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 8, snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a

o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení navrhovatelky M. T. ve výši 2550,- Kč je navrhovatel M. T. povinen zaplatit k rukám advokáta, který navrhovatelku M. T. v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi ostatními účastníky je odůvodněn tím, že dovolatel v něm byl bezúspěšný a ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první a § 151 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2008

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu