30 Cdo 3055/2014
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 3055/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce JUDr. M. K. , proti žalované České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 404/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, č. j. 55 Co 338/2013-54, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného usnesení potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2013, č. j. 29 C 404/2010-43, kterým soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II). Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce (dále jen dovolatel ), mající právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. )], včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), předsedou senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl pro jeho vadu spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 (právě jen podle tohoto zákonného ustanovení připadá do úvahy přípustnost dovolání v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam čtyř alternativně stanovených hledisek považuje za splněné; z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že ke splnění této povinnosti a tudíž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. či citace jeho textu nebo části jeho textu. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, či ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ) .
Tomuto požadavku dovolatel který v otázce přípustnosti dovolání právě jen odkazuje na § 237 o. s. ř. nedostál a způsobilé vymezení přípustnosti nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání (včetně poukazu dovolatele na právní názor vyslovený v jiné věci dovolacím soudem v usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3517/2012, jenž je však, což dovolatel přehlédl, v rozporu s jeho další dovolací argumentací a naopak v souladu s rozhodnutími soudů obou stupňů tj. že zažalovaný nárok je nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.).
Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem (zde nadto ne zcela přehledná) přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo, založit nemůže [k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde Ústavní soud vysvětlil, že: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
K dovolatelem navrhovanému přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. a) a d) o. s. ř. neshledal dovolací soud důvody. Dovolatel netvrdil (pokud se jedná o důvod přerušení podle zprvu citovaného ustanovení), že by ztratil způsobilost jednat před soudem, z obsahu spisu pak nic takového nevyplývá. K požadovanému předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (či k výzvě dovolateli, jak navrhuje, aby k uvedenému zpracoval podnět) rovněž není důvod. Soudní dvůr má, jak plyne z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ( SFEU ) pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 1980 ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR 1981 s. 3045, bod 18, a rozsudek ze dne 16. 7. 1992 ve věci C-83/1991 Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod 25).
V dané věci žádná otázka výkladu komunitárního práva, jejíž zodpovězení by bylo zásadní pro řešení věci odvolacím soudem, nevyvstala. Dovolatel ostatně v rámci (vadného) dovolání takovou konkrétní otázku, zásadní pro řešení věci odvolacím soudem, neformuluje (a to již proto, že ji v dovolání nepostihl). Na řešení jím na str. 4 dovolání vymezených otázek napadené rozhodnutí nezáviselo. Dovolacímu soudu již proto povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s návrhem na zahájení řízení o předběžné otázce nevznikla.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. 11. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu