30 Cdo 3047/2012
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3047/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Václava Luťchy , se sídlem v Praze 1, Opatovická 18, správce konkursní podstaty úpadce DUCA, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Zelinářská 14/839, identifikační číslo osoby 25643207, zastoupeného JUDr. Michaelou Jorgensen, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 870/27, proti žalovaným 1) I. P. , zastoupené JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, 2) P. S. , zastoupenému JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, a 3) M. S. , zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 171/2006, o dovolání žalovaných 1), 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 16 Co 458/2011-620, ve znění usnesení ze dne 9. května 2012, č. j. 16 Co 458/2011-628, a usnesení ze dne 9. ledna 2013, č. j. 16 Co 458/2011-711, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 16 Co 458/2011-620, ve znění usnesení ze dne 9. května 2012, č. j. 16 Co 458/2011-628, a usnesení ze dne 9. ledna 2013, č. j. 16 Co 458/2011-709, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2011, č. j. 14 C 171/2006-572, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. března 2003, č.j. 14 C 144/2002-40, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2003, č.j. 14 C 144/2002-72, vyhověl žalobě, když určil, že žalobce je vlastníkem domu objektu k bydlení a dále pozemku o výměře 280 m2 a pozemku o výměře 148 m2, vše obec P., katastrální území V. [dále již předmětné nemovitosti (výrok I.)]. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobce řádně odstoupil od kupní smlouvy ze dne 22. prosince 2000 uzavřené mezi účastníky, jejímž předmětem byl převod v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitostí (dále již předmětná kupní smlouva ).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j. 55 Co 81/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Uzavřel, že v daném případě nebyly splněny předpoklady, aby žalobce od předmětné kupní smlouvy odstoupil.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č. j. 30 Cdo 2215/2004-117, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, z důvodu vady řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Následně Městský soud usnesením ze dne 26. května 2006, č.j. 16 Co 104/2006-140, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. března 2003, č.j. 14 C 144/2002-40, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2003, č. j. 14 C 144/2002-72, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že vytýčil základní otázku, kterou je třeba pro rozhodnutí ve věci vyřešit, a to zda žalobce jako věřitel z předmětné kupní smlouvy poskytl původní žalované Ing. D. S. (dále již původní žalované ) potřebnou součinnost k zaplacení kupní ceny.
Po následujícím řízení Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. června 2007, č. j. 14 C 171/2006-234, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. října 2007, č. j. 14 C 171/2006-253, opětovně žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě doplněného dokazování uzavřel, že původní žalované bylo známo, jakým způsobem má kupní cenu doplatit, a žalobce tak právem odstoupil od předmětné kupní smlouvy pro nedoplacení kupní ceny.
K odvolání původní žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. února 2008, č. j. 16 Co 376/2007-372, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. června 2007, č.j. 14 C 171/2006-234, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. října 2007, č. j. 14 C 171/2006-253, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně nerozhodl o procesním nástupnictví na straně původní žalované podle ustanovení § 107a o. s. ř., která převedla předmětné nemovitosti na třetí osoby. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně by se měl při posouzení věci zabývat námitkou původní žalované, zda nedošlo k zániku pohledávky žalobce z titulu doplatku kupní ceny započtením. A dále by měl přihlédnout k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/05, o právních účincích odstoupení od smlouvy vůči třetím.
Posléze Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 14 C 171/2006-419, žalobu zamítl. Usnesením připustil, aby na místo původní žalované nadále vystupovali jako žalovaní 1) J. P. a 2) P. S. Po zjištění, že na žalobce společnost DUCA, s. r. o., byl prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Václav Luťcha, který na výzvu soudu navrhl pokračování v řízení, na místo žalobce se tak stal účastníkem řízení správce konkursní podstaty. Soud prvního stupně dovodil, že v souladu s ustálenou judikaturou správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2009, č. j. 16 Co 56/2009-434, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 14 C 171/2006-419, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že žalobce (správce konkursní podstaty) má dle konstantní judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 963/2008, sp. zn. 29 Odo 51/2005 a sp. zn. 2 Odon 86/97) naléhavý právní zájem na uvedeném určení.
Po dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 14 C 171/2006-572, žalobu, na určení, že žalobce je vlastníkem domu objektu k bydlení a dále pozemku o výměře 280 m2 a pozemku o výměře 148 m2, vše obec P., katastrální území V., zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. V průběhu řízení došlo k dalšímu procesnímu nástupnictví na straně žalované. Nadále jsou účastníky na straně žalobce správce konkursní podstaty úpadce společnosti DUCA, s. r. o., JUDr. Václav Luťcha a na straně žalované 1) I. P., 2) P. S. a 3) M. S. Po doplněném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi společností DUCA, s. r. o. jako prodávající (původní žalobce) a kupující Ing. D. S. (původní žalovanou) byla formou notářského zápisu ze dne 22. prosince 2000 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod výše uvedených nemovitostí. Kupní cena byla sjednána ve výši 2.500.000,- Kč, přičemž Ing. S. ji měla zaplatit ve dvou splátkách, a to do 30. ledna 2001 částkou 1.000.000,- Kč a do 31. března 2001 částkou 1.500.000,- Kč, a to bankovním převodem na účet společnosti DUCA, s.r.o., který byl ve smlouvě uveden. Pro případ nezaplacení kupní ceny ze strany kupující byl prodávající oprávněn od uvedené kupní smlouvy odstoupit. První splátku ve výši 1.000.000,- Kč zaplatila Ing. S. oproti ujednání v kupní smlouvě hotově, a to na účet uvedený v kupní smlouvě, druhou splátku ve výši 1.500.000,- Kč již žalovaná v plné výši neuhradila. Částku 1.200.000,- Kč uhradila v hotovosti k rukám jednatele společnosti DUCA, s. r. o., částku 300.000,- Kč ze sjednané kupní ceny nezaplatila. Ing. S. byla poté poskytnuta další lhůta k doplacení kupní ceny s výzvou, že při nesplnění společnost od kupní smlouvy odstoupí. Ing. S. doplatek kupní ceny v uvedené lhůtě nezaplatila, proto žalobce dopisem právního zástupce JUDr. B. ze dne 29. května 2001 od uvedené smlouvy odstoupil. Dále bylo prokázáno, že dne 22. prosince 2000 byla uzavřena mezi společností DUCA, s. r. o. a Ing. D. S. další kupní smlouva, a to ohledně movitých věcí, které v této smlouvě uzavřené notářským zápisem N 541/2000, NZ 497/2000, nebyly řádně specifikovány, přičemž seznam těchto movitých věcí měl tvořit samostatnou přílohu uvedené kupní smlouvy. Tyto movité věci, jež byly předmětem uvedené kupní smlouvy, nikdy nebyly ze strany společnosti DUCA, s. r. o. předány. Ing. S. dopisem ze dne 23. února 2001 projevila úmysl od této smlouvy, jejímž předmětem byly movité věci, odstoupit, a to pro hrubé porušení na straně prodávajícího, neboť tento jí přes opětovné urgence předmětné věci, byť sjednanou kupní cenu ve výši 1.000.000,- Kč zaplatila, nepředal. Soud se zabýval tím, jak plyne ze závazného právního názoru odvolacího soudu v rámci jeho rozhodnutí, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, zda tato pohledávka původní žalované Ing. S. zanikla započtením vůči pohledávce společnosti DUCA, s. r. o. na doplatek kupní ceny ve výši 300.000,- Kč z titulu kupní smlouvy ze dne 22. prosince 2000, jejímž předmětem byly specifikované nemovitosti. Námitku započtení uplatnila původní žalovaná Ing. S. v odvolání ze dne 9. září 2007, které bylo doručeno právní zástupkyni žalobce JUDr. J. dne 17. září 2007 a tak se dostalo do sféry dispozice žalobce. Soud prvního stupně uvedl, že považuje pohledávku původní žalované Ing. S. na částku 1.000.000,- Kč za splatnou a lze uzavřít, že k započtení vzájemných pohledávek došlo ve smyslu ust. § 580 obč. zák. Byť tedy původní žalovaná úkon započtení učinila až 9. září 2007, protože v době existence nedoplatku kupní ceny ve výši 300.000,- Kč z její strany, a to ke dni 31. března 2001, resp. ke dni 2. května 2001, jakožto další lhůtě stanované společností Duca, s. r. o. ve výši 1.000.000,- Kč, tyto pohledávky zanikly započtením a následně tak lze konstatovat, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy uzavřené 22. prosince 2000, jejímž předmětem byly specifikované nemovitosti, není platné a to v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1594/2007 či sp. zn. 29 Odo 723/2001). Pohledávka společnosti DUCA, s. r. o. z titulu nedoplatku kupní ceny ve výši 300.000,- Kč za původní žalovanou Ing. Schwarzovou z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 1.000.000,- Kč a následně tak odstoupení společnosti DUCA, s. r. o. od shora uvedené kupní smlouvy, jejímž předmětem byly specifikované nemovitosti, nebylo možno učinit, neboť pohledávka již neexistovala.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č.j. 16 Co 458/2011-620, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že úpadce společnost DUCA, s.r.o. je vlastníkem domu - objektu bydlení, dále tohoto pozemku o výměře 280 m2 a pozemku o výměře 148 m2, vše obec P., k.ú. V. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud po zopakování dokazování výpověďmi svědků dospěl k závěru, že původní žalobkyně společnost DUCA, s. r. o. nebyla v prodlení s přijetím doplatku kupní ceny ze strany žalované, poskytla jí potřebnou součinnost tak, aby svůj závazek uhradit kupní cenu v plné výši řádně a včas - a to i v dodatečné lhůtě - splnila, proto měl právo po tomto nesplnění podle smluvního ujednání odstoupit od kupní smlouvy. Protože tak učinila, odstoupením se kupní smlouva zrušila od počátku - ex tunc a nejsou tak pro tento spor podstatné změny provedené v katastru nemovitostí, například rozčlenění předmětné nemovitosti na bytové jednotky. Ve vztahu k současným nabyvatelům odvolací soud uvedl, že je toho názoru, že účinky odstoupení od smlouvy nemohou mít za následek ztrátu vlastnictví pro nové nabyvatele jen tehdy, dojde-li k odstoupení od smlouvy až po uzavření nové kupní či darovací smlouvy, nikoli před jejím uzavřením. Je-li totiž soudně zpochybněno vlastnictví původního kupujícího ještě před uzavřením nových kupních či darovacích smluv, a to na základě odstoupení od smlouvy, nemohou být noví nabyvatelé bezpochyby v dobré víře. Odvolací soud rovněž založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce (konkursní správce) má dle konstantní judikatury naléhavý právní zájem na uvedeném určení s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 963/2006 a sp. zn. 29 Odo 51/2005.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni tři žalovaní (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svých advokátů včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňovali v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 téhož zákonného ustavení o. s. ř.
Žalovaná 1) ve svém dovolání uvedla, že závěr odvolacího soudu, že je vyloučena její dobrá víra (ale i ostatních žalovaných) nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud neuvádí jediný důkaz, ze kterého by bylo možno dovozovat, že dovolatelce muselo být známo, že je vedeno soudní řízení o předmětné nemovitosti. Odvolací soud tak ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zatížil své rozhodnutí vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud vůbec předem neseznámil účastníky řízení se svým názorem na věc a neumožnil jim předložit důkazy o tom, že dovolatelka je či není v dobré víře ohledně oprávněnosti nabytí její bytové jednotky, přičemž zároveň porušil právo dovolatelky na dvojinstanční soudní řízení, protože sám učinil závěr o absenci dobré víry na straně dovolatelky, aniž by se této otázky jakkoliv dotkl soud prvního stupně, který ji vůbec nezkoumal. Odvolací soud pak zatížil své rozhodnutí další vadou, když vydal minimálně ve vtahu k domu nevykonatelný rozsudek, jelikož dům jako předmět právních vztahů neexistuje; to samé pak platí i ve vztahu k pozemku, jehož spoluvlastnické podíly jsou pevně spojeny s vlastnictvím bytových jednotek v domě. Ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, když vůbec nevzal v potaz nedostatek věcné legitimace na straně dovolatelky, která není a nikdy nebyla vlastníkem domu ani spoluvlastnického podílu na něm a není ani vlastníkem pozemku v k. ú. V. Dále namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když absenci její dobré víry při nabytí bytové jednotky dovodil jen z toho, že k odstoupení od původní smlouvy došlo před tím, než dovolatelka bytovou jednotku nabyla, ačkoli podle judikatury Ústavního soudu je okamžik odpadnutí původního právního titulu nevýznamný z hlediska ochrany vlastnictví dalšího nabyvatele a zkoumá se jen objektivní existence dobré víry ohledně oprávněnosti dalšího převodu vlastnictví. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaný 2) ve svém dovolání uvedl, že skutečnost, že existence sporů o předmětné nemovitosti nebyla po celou dobu ve veřejných seznamech nijak zohledněna, skutečnost, že po právní stránce se vede spor ohledně nemovitostí, které již neexistují, skutečnost, že došlo v mezidobí k několikerým převodům, nemůže zůstat stranou soudního rozhodování, jenom z důvodu, že k prvnímu převodu došlo až po odstoupení od smlouvy. O to pečlivěji by soud měl zkoumat dobrou víru každého dalšího nabyvatele nemovitostí v tomto případě a nikoli pouze problém vyřešit paušálním tvrzením. Odvolací soud neuvedl v rozhodnutí jakékoli důkazy, které by prokazovaly či vyvracely dobrou víru pozdějších nabyvatelů, a tedy tímto postupem naplnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím, když v celém řízení nebyla dobrá víra zpochybňována a soud prvního stupně se otázkou dobré víry ani nezabýval, neboť se zabýval pouze otázkou započtení. Odvolací soud na základě stejných skutkových zjištění dospěl k jinému právnímu názoru, přičemž některá skutková zjištění, tak jak je uvádí ve svém rozhodnutí, nebyla zjištěna a ani prokázána. Dále odvolací soud nezdůvodnil, proč nepřipustil žalovanými navrhovaný výslech svědka RNDr. Š. Důvody, pro které odvolací soud zamítl návrh na doplnění dokazování, nikdy nebyly sděleny a nejsou ani obsahem protokolu, ani napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozhodl o odložení účinků napadeného rozhodnutí a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná 3) ve svém dovolání především namítala nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce, jako správce konkursní podstaty, na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem v tomto řízení s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 65/2001 a novější rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 850/2001, sp zn. 30 Cdo 137/2002, a sp. zn. 29 Odo 34/2003. Dále uvedla, že požadavek dobré víry je třeba vztáhnout na vědomost dalšího nabyvatele nemovitosti o shodě zápisu v katastru se skutečným stavem v době, kdy tento další nabyvatel uzavřel s kupujícím z první kupní smlouvy smlouvu o převodu nemovitosti. Jestliže někdo nabyl vlastnické právo svého předchůdce a vycházel přitom z důvěry ve stav veřejně publikovaných údajů zapsaných v katastru nemovitostí, je to on, komu svědčí dobrá víra chápaná ve smyslu jistoty, že veřejně publikovaný stav údajů zapsaných v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu věci. Výjimku tvoří pouze ty případy, kdy další nabyvatel věděl, že veřejně publikovaný stav zapsaných údajů v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, neboli, kdy lze tomuto nabyvateli přičíst k tíži špatnou víru. Tuto výjimku je však třeba dalšímu nabyvateli prokázat, nikoli tedy, že by další nabyvatel musel sám svou dobrou víru prokazovat. Tyto závěry odpovídají aktuální judikatuře Ústavního sodu i Nejvyššího soudu, která stran dobré víry v případě nabytí nemovitostí (a to i v případě nabytí od nevlastníka) prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob jednajících v dobré víře (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3342/2011). Navíc k otázce existence a neexistence dobré víry dalších nabyvatelů nebyl proveden jediný důkaz. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce k podaným dovoláním ve svém rozsáhlém vyjádření mimo jiné uvedl, že žalovaní nebyli při údajném nabývání vlastnického práva k části nemovitostí v dobré víře. Žádný z nich tuto skutečnost netvrdil, byť je toto důkazní břemeno podle ustálené judikatury na tom, kdo se této dobré víry dovolává a komu je ku prospěchu. Soud s ohledem na zásadu projednací ani nemohl dokazovat něco, co žalovaní netvrdili, a proto z procesního hlediska rozsudek netrpí vadou ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Dále uvedl, že soud se dobrou vírou nemusel zabývat, protože předmět všech smluv uzavřených mezi Ing. S. a dalšími subjekty je nemožný, a proto i tyto smlouvy jsou absolutně neplatné z důvodu nemožnosti plnění. V takovém případě nelze absolutní neplatnost překlenout ani prostřednictvím dobré víry. Rozsudek není tzv. překvapivým rozhodnutím ve věci, protože odvolací soud nezměnil právní náhled na posouzení dobré víry. Pokud odvolací soud změnil právní náhled oproti soudu prvního stupně ve věci údajné nemožnosti zániku pohledávky započtením, byli o tom žalovaní řádně poučeni. Odvolací soud také řádně zdůvodnil nepřipuštění opakovaného výslechu RNDr. Š. a tento postup odůvodnil tím, že zná obsah předchozího výslechu z odůvodnění předchozích rozhodnutí a i s ohledem na skutečnost, že se RNDr. Š. k ústnímu jednání nedostavil, přestože byl řádně obeslán, nepovažoval odvolací soud jeho výslech za podstatný pro posouzení merita věci. Společnost DUCA, s. r. o. a Ing. S. nikdy neměly vzájemné pohledávky, které by se střetly, a proto nemohlo nikdy platně dojít k zániku pohledávky společnosti DUCA, s. r. o. (právní úkon Ing. S. byl učiněn až po zániku pohledávky společnosti DUCA, s. r. o. za Ing. S.), tzn. Společnost DUCA, s. r. o. odstoupila od smlouvy po právu a je vlastníkem předmětných nemovitostí. V řízení bylo navíc odvolacím soudem prokázáno, že společnost DUCA, s. r. o. poskytla Ing. S. dostatečnou součinnost k uhrazení části kupní ceny dle kupní smlouvy. Žalobce nesouhlasil s námitkou dovolatelky 3), že v tomto řízení nemá žalobce jako správce konkursní podstaty naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Dne 31. března 2013 bylo dovolacímu soudu doručeno písemné podání žalovaného 2), jímž doplňuje své dovolání podle svého obsahu o další dovolací důvod (dále již podání žalovaného 2/ ) podle ustanovení 241a odst. 3 o. s. ř. Rozsah, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a uplatněný dovolací důvod může dovolatel měnit jen po dobu dovolací lhůty (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Lhůta k podání dovolání činí 2 měsíce. Pro počátek běhu dovolací lhůty je rozhodující den doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku, který dovolání podává (dovolateli). Bylo-li rozhodnutí opraveno usnesením odvolacího soudu (a to tak, že touto opravou došlo k obsahové změně výroku rozhodnutí), běží lhůta k dovolání znovu od doručení opravného usnesení dovolateli (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno zástupci dovolatele 2) dne 1. června 2012. Lhůta pro podání dovolání tedy dovolateli 2) uplynula dne 1. srpna 2012. Na tom nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud vydal dne 9. ledna 2013 opravné usnesení, č. j. 16 Co 458/2011-709, jež bylo zástupci dovolatele doručeno dne 28. ledna 2013, neboť toto rozhodnutí se týkalo pouze záhlaví napadeného rozhodnutí, a nikoli jeho výroku. Za této situace dovolací soud k podání žalovaného 2) nemohl přihlížet.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobou (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), že obsahují dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 téhož zákonného ustanovení o. s. ř. a směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že je (pro níže uvedené důvody) nezbytné přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je mimo jiné založeno na závěru, že konkursní správce (žalobce) má dle konstantní judikatury naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší uvedenou právní otázku (týkající ustanovení § 80 písm. c)
o. s. ř.) jinak, než je řešena v ustálené judikatuře.
Právní posouzení věci je nesprávné (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž - a o tento případ jde v souzené věci - i procesního), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. Má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitostí, sepíše je do konkursní podstaty (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000 sp. zn. 20 Co 334/2000, uveřejněné pod č. 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postup správce konkursní podstaty při zjišťování a zajišťování majetku patřícího do podstaty má zvláštní právní režim, upravený tehdy zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále již ZKV ). Základním podkladem pro zpeněžení podstaty je soupis podstaty, který provádí správce podstaty. Soupis může být i dodatečně rozšířen (§ 18 ZKV). Soupis musí zachytit celý rozsah konkursní podstaty a správce do něj zahrne i všechny pochybné případy spolu s poznámkou o důvodech pochybností. Správce do soupisu v zásadě zahrne každou věc a právo, o nichž je přesvědčen, že do podstaty náleží. Pokud je do podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo třetí osoba, soud této třetí osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě podala proti správci vylučovací (excindační) žalobu. Není-li vylučovací žaloba včas podána, má se za to, že věc patří do konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV). Jestliže správce oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu, že sepsal do konkursní podstaty nemovitosti ve vlastnictví osob odlišných od úpadce, nesmí katastrální úřad povolit zápis změn vlastnických práv k nemovitostem na základě právních úkonů, které učinila jiná osoba než správce. Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Uvedená zásada jednoznačně vyplývá z § 18 odst. 2 a 3 ZKV, ve znění po novele č. 105/2000 Sb. účinné od 1. 5. 2000. Tato zásada však již byla akceptována i před uvedenou novelou, neboť soudní praxe k ní dospívala výkladem (srov. k tomu shodně již bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitých věcí, o nichž je správce přesvědčen, že náležejí do podstaty, byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem úpadce, včetně nemovitostí, je soupis majetku. Je-li určitá nemovitost sepsána v soupisu majetku, pak při zpeněžení majetku je dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí na další subjekt právě soupis majetku. Není proto nezbytné, aby byl úpadce jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1104, rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209, a rozsudek ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4805/2009, jenž je ve ř ejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Poukazuje-li žalobce ve svém vyjádření k dovoláním žalovaných na závěr rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, uveřejněného pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že: ze skutečnosti, že věc byla zařazena do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, nelze dovozovat, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem této věci, lze souhlasit s dovolatelkou 3), že toto rozhodnutí se nezabývá otázkou naléhavého právního zájmu správce konkursní podstaty, nýbrž řeší to, že osoba, která není účastníkem konkursního řízení a která tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví úpadce, má naléhavý právní zájem na určení tvrzeného vlastnického práva. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2008, a ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, na které odkazuje odvolací soud, neřeší otázku existence naléhavého právního zájmu správce konkursní podstaty na určení vlastnictví k majetku úpadce, nýbrž se zabývají otázkami souvisejícími s vylučovací žalobou ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, jak správně uvádí dovolatelka 3).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že ze spisu se nepodávají dovolateli tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.), aniž by se již mohl zabývat ostatními dovolacími námitkami. Zrušil-li dovolací soud dovolání pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval také věcí samou. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu