30 Cdo 3038/2015
Datum rozhodnutí: 23.02.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 3038/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s. r. o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 208/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 29 Co 292/2014 - 156, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 106 666,24 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ ) pod sp. zn. 102 389/2010, sp. zn. 103 302/2010, sp. zn. 102 756/2010, sp. zn. 102 388/2010, sp. zn. 103 301/2010, sp. zn. 102 460/2010, sp. zn. 102 461/2010 a sp. zn. 102 459/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 13 333,28 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2014, č. j. 15 C 208/2013 - 99, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod sp. zn. 102 389/2010, sp. zn. 103 302/2010, sp. zn. 102 756/2010, sp. zn. 102 388/2010, sp. zn. 103 301/2010, sp. zn. 102 460/2010, sp. zn. 102 461/2010 a sp. zn. 102 459/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 126 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 106 666,24 Kč s příslušenstvím (výrok II). Současně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I. změnil vyhovující výrok o věci samé (výrok I) tak, že porušení práva žalobkyně se nekonstatuje a výrok ohledně zamítnutí žaloby co do částky 106 666,24 Kč s příslušenstvím, potvrdil. Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení vedeného u ČTÚ pod sp. zn. 102 389/2010, sp. zn. 103 302/2010, sp. zn. 102 756/2010, sp. zn. 102 388/2010, sp. zn. 103 301/2010, sp. zn. 102 460/2010, sp. zn. 102 461/2010 a sp. zn. 102 459/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 13 333,28 Kč), není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že náklady na právní zastoupení žalobkyně nebyly shledány účelné, byť v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud přihlédl k jiným okolnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. února 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu