30 Cdo 3036/2007
Datum rozhodnutí: 17.04.2008
Dotčené předpisy:




30 Cdo 3036/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. F., proti žalované o. s. V., s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 749/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

19. ledna 2007, č.j. 27 Co 142/2004-208, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. ledna 2007, č.j. 27 Co 142/2004-208, ve výroku I. podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 4 C 749/97-114, v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 105.000,- Kč se 14% úroky z prodlení od 1. 3. 1997 do zaplacení. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 14 % úroky z prodlení z částky 105.000,- Kč od 1. 1. 1997 do 28. 2. 1997 změnil tak, že žalobu v této části zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. března 1996 na dobu pěti let smlouvu o nájmu nebytových prostor pro provoz cukrárny a snack baru. Žalobkyně smlouvu uzavírala jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem M. F. Výše ročního nájemného byla sjednána na částku 350.000,- Kč. Dále bylo zjištěno, že dne 2. března 1996 byla mezi žalovanou a obchodní společností A. D., s.r.o., jejíž jednatelkou byla žalobkyně, uzavřena smlouva o pronájmu nebytových prostor, jejíž obsah je (s výjimkou označení nájemce) totožný se smlouvou uzavřenou dne 1. 3. 1996.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že smlouva

o nájmu nebytových prostor uzavřená účastníky dne 1. března 1996 je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavírání nebyl dán předchozí souhlas obecního úřadu. Odkázal současně na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR (velkého senátu občanskoprávního kolegia) ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, podle něhož smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových prostor, bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná. Současně konstatoval, že žalobkyně uhradila žalované za užívání nebytových prostor

za období od 1. 3. 1996 do 31. 12. téhož roku celkem 315.000,- Kč. Tyto prostory (však) užívala od 1. 3. 1996 do 13. 9. 1996. Přeplatek za období od 14. 9. do 31. 12. 1996 představuje cca 112.000,- Kč. Protože žalobkyně požadovala pouze částku 105.000,- Kč, odvolací soud shledal žalobu v tomto rozsahu za důvodnou ve smyslu ustanovení § 451 o.z. Tato částka byla uhrazena žalobkyní jako podnikatelkou - fyzickou osobou, a nikoliv právnickou osobou A. D., s.r.o., takže není důvodná námitka žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.

Rozsudek Krajského soudu v Brně byl doručen zástupci žalované dne 27. února 2007, přičemž právní moci nabyl dne 1. března 2007.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 5.dubna 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v rozdílném posuzování důsledků spojených s nedodržením ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé zák. č. 116/1990 Sb.,

ve znění platném do 2. 12. 1999. Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne

25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, a ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, dovozuje, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu, jako neplatné, je mimo jiné v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Naproti tomu názor, který vyslovil odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí (byť jej opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002), je zcela rozdílný.

Dovolatelka se též domnívá, že odvolací soud chybně posoudil nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Poukazuje na to, že z textu smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 2. 3. 1996 jednoznačně vyplývá, že tato smlouva nabývá účinnosti dnem jejího podpisu a že se jí ruší veškeré nájemní smlouvy podepsané na výše uvedené prostory před tímto datem . Vzhledem k tomu, že tuto smlouvu podepsala žalobkyně jako jednatelka obchodní firmy A. D. s.r.o., může uplatňovat případné nároky

ze smlouvy pouze obchodní společnost A. D. s.r.o., nikoliv žalobkyně jako fyzická osoba. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu sodu v Břeclavi k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky (zejména např. posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je tak argumentace podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jejímž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující

pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Podle ustanovení § 451 o.z., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním

z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledává. V projednávané věci se odvolací soud podrobně zabýval otázkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. března 1996, přičemž, jak již bylo uvedeno, přihlížel k rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002 (§ 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), uveřejněném pod č. 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, které nepřijalo názor dovolatelkou zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 1346/2001. Pokud se týče v dovolání zmíněné otázky aktivní legitimace žalobkyně, pak závěr o ní odvolací soud zbudoval na základě skutkového zjištění, že dotčená částka byla uhrazena žalobkyní jako podnikatelkou - fyzickou osobou, a nikoliv právnickou osobou A. D., s.r.o. Argumentace dovolání v tomto smyslu též přehlíží skutečnost zdůrazněnou odvolacím soudem, že absolutně neplatná smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. března 1996 nevyvolala žádné právní účinky.

Je proto třeba uzavřít, že odvolací soud se nedostal do rozporu s již ustálenou judikaturou vztahující se k této právní problematice. Svým rozhodnutím neřešil žádnou otázku zásadního právního významu, přičemž z argumentace dovolání nevyplývá, že by byla zdůrazněna právní otázka zásadního významu, která by měla judikatorní přesah. Není proto dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru

o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.).

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu