30 Cdo 3029/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 3029/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobců a) S. Š. , a b) E. Š. , zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované ALKA HOLDING spol. s r. o. , se sídlem v Chotěboři, Sokolohradská 360, identifikační číslo osoby 498 14 664, zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 99/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 22. ledna 2015, č. j. 12 Co 541/2014-158, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Košmidera, advokáta se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobců (dále též dovolatelé ) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci, není z níže rozvedených důvodů podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelé v dovolání uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v řešení právní otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky ze dne 31. března 2005. Předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to následujícím způsobem:
1. Odvolací soud jednak zaujal právní závěr, že předmětná kupní smlouva je platná, přestože kupní cena byla sjednána pouze ve výši 1,- Kč. Odvolací soud připustil, že se jedná o nízkou kupní cenu, která je však podle právních závěrů Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 21/2012 přípustná; taková kupní smlouva je platným právním úkonem. Dovolatelé v tomto směru namítají, že z označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu takovýto (odvolacím soudem učiněný) závěr vyvodit nelze. Při porovnání s reálnou hodnotou převáděných nemovitostí je kupní cena ve výši 1,- Kč zcela symbolická, nepředstavuje žádnou reálnou protihodnotu k převáděným nemovitostem, takže se obsahově jedná o úplatnou smlouvu. Mělo-li snad jít o darovací smlouvu, pak zde chybí povinná písemná forma. Nezbytnou náležitostí kupní smlouvy je kupní cena tvořící protihodnotu převáděných nemovitostí (podle znaleckého posudku jde o hodnotu 194.000,- Kč); proto za kupní cenu nelze považovat částku 1,- Kč.
2. Odvolací soud vycházel z právního názoru, že na danou věc nelze aplikovat právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2127/2000. Tomu dovolatelé oponují, neboť z částečně platné a částečně neplatné kupní smlouvy nelze zjistit, jaká část sjednané kupní ceny připadá na neplatně převedené nemovitosti a jaká část na platně převedené nemovitosti, takže neplatnost smlouvy ohledně převodu jedné z nemovitostí má za následek neplatnost i části týkající se zbývajících nemovitostí.
3. Konečně dovolatelé nesdílejí právní názor odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 31. března 2005 je fakticky dodatkem k původní kupní smlouvě ze dne 3. listopadu 2004 napravujícím její nedostatky, neboť takováto právní povaha právního úkonu není v kupní smlouvě ze dne 31. března 2005 v písemné formě vyjádřena a je proto nutno tuto kupní smlouvu posuzovat jako samostatný právní úkon.
V rozsahu bodů 1. a 2. dovolatelé sice právně relevantním způsobem vymezili předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., avšak Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud v dovolateli popsaném směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ad 1) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) odkázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 2011, v němž judikoval, že: Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.
Samotné znění právní věty příslušného judikátu však nelze mechanicky dosazovat na další případy bez patřičného zohlednění skutkové stránky toho kterého případu. Toho si byl vědom odvolací soud i v daném případě, když v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku patřičně vysvětlil, jaké úvahy ho vedly při hodnocení výše kupní ceny. Odvolací soud poukázal na účel uzavření (v pořadí druhé) kupní smlouvy účastníky tohoto řízení s tím, že z hlediska skutkových zjištění tato druhá převodní smlouva byla v podstatě dodatkem první kupní smlouvy, jejímž smyslem a účelem bylo zjednání nápravy a plného dosažení účastníky zamýšleného převodu předmětného nemovitého majetku. Pouze v těchto skutkových souvislostech, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, je potřeba posuzovat dovolateli vymezenou dovolací argumentaci, zda při řešení uvedené právní otázky odvolací soud se odchýlil či nikoliv od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jinými slovy řečeno, s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu, které ostatně dovolatelé nijak nezpochybňují, nelze na podkladě dovolateli subtilně vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání učinit závěr, že by se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ad 2) Nelze ani souhlasit se závěrem dovolatelů, že odvolací soud při řešení právní otázky platnosti kupní smlouvy ze dne 31. března 2005 se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované jeho rozsudkem ze dne 12. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, publikovaného pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že jestliže v kupní smlouvě, kterou se převádí více nemovitostí, účastníci sjednají cenu tak, že ve smlouvě není cena jednotlivých nemovitostí specifikována (a to ani s odkazem na znalecký posudek), a z povahy převáděných nemovitostí je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak platí, že je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z nemovitostí, je neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí.
V posuzovaném případě ovšem nepanovaly mezi účastníky žádné pochybnosti o ceně nemovitostí, neboť v pořadí druhou kupní smlouvou jak již bylo vyloženo shora účastníci napravovali nedostatky předchozího majetkového transferu, přičemž jejich smluvní ujednání i v esenciální části smlouvy týkající se kupní ceny korespondovalo jejich úsilí zjednat v daném směru nápravu a dosáhnout (tehdy) oboustranně zamýšleného transferu. V řízení nebylo soudy zjištěno, že by účastníci při předmětné majetkoprávní dispozici simulovali právní chování, směřovali k obcházení zákona atd. Z hlediska skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, se tedy nejednalo o situaci, která je řešena v označeném judikátu dovolacího soudu. Odvolací soud přitom zcela srozumitelně a logicky vysvětlil své úvahy na str. 7 (poslední odstavec) a 8 odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku, a to právě s ohledem na skutkové okolnosti tohoto případu, které znemožňovaly je mechanicky podřadit pod judikované rozhodnutí odvolacího soudu.
Ad 3) Pouhá právní polemika s odvolacím soudem nepředstavuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V tomto směru dovolatelé prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání nevymezili žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně uvedených v § 237 o. s. ř.; neuvedli okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Za této procesní situace proto dovolací soud v rozsahu dovolací argumentace ad 3) ani neměl podklad zabývat otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 věty první odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu