30 Cdo 3027/2012
Datum rozhodnutí: 30.10.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) obč. zák.




30 Cdo 3027/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti žalovanému P. N. , zastoupenému JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 126/103, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 148/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. dubna 2012, č.j. 15 Co 218/2012-177, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud v Táboře (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. prosince 2011, č.j. 4 C 148/2010-136, ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2012, č.j. 4 C 148/2010-152, určil, že J. K., byl ke dni své smrti dne 20. května 2010 výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, v katastru nemovitostí pro obec a kat. úz. D. jako budova č. 2 v obci D. na st. pozemku v kat. úz. D. a dále pozemky v kat. úz. D., tj. st. pozemek zastavěná plocha a nádvoří, st. pozemek zastavěná plocha a nádvoří, pozemek zahrada, zahrada, orná půda, trvalý travní porost, orná půda, lesní pozemek, lesní pozemek, trvalý travní porost, trvalý travní porost, trvalý travní porost, orná půda, orná půda a ostatní plocha (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 31. prosince 2009 mezi J. K. a P. N., kdy na straně dárce vystupuje J. K. zastoupen P. N. a na straně obdarované vystupuje P. N., a na základě níž získal žalovaný veškeré předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, je absolutně neplatná ve smyslu § 30 obč. zák. (v souvislosti s § 22 odst. 2 obč. zák.) a příčí se dobrým mravům. Na základě této darovací smlouvy tedy nemohl žalovaný nabýt výlučné vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení a pokud předmětné nemovitosti závětí ze dne 9. dubna 2010 odkázal J. K. svému synovci J. N., případně jeho synovi D. N., a závěť byla zůstavitelem pořízena platně, lze dovodit výlučné vlastnické právo žalobce k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že k odvolacím námitkám žalovaného postačí uvést, že soud prvního stupně nikterak nezpochybnil délku či kvalitu péče, kterou žalovaný J. K. poskytoval, ani to, že tzv. generální plnou moc udělil J. K. žalovanému zcela dobrovolně a že z počátku vyjadřoval i záměr převést na něho v budoucnu svůj majetek. Pro posouzení platnosti darovací smlouvy je však podstatný stav v době jejího uzavření, proto soud prvního stupně správně zaměřil dokazování na období konce roku 2009 a z důvodů, které vysvětlil ve svém rozsudku a které jsou důkazně podloženy, dospěl k závěru, že v té době byla již vůle J. K. jiná. Jednání žalovaného bylo ostatně zcela nestandardní, neboť je evidentní, že J. K. o uzavření smlouvy vůbec nevěděl a rovněž podání návrhu na vklad s několikaměsíčním časovým odstupem v době, kdy J. K. nebyl v důsledku zdravotního stavu schopen zjistit, že byla smlouva uzavřena, svědčí o tom, že žalovaný do značné míry zneužil generální plnou moc k tomu, aby na sebe bez vědomí J. K. převedl jeho majetek. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když uzavřel, že v době sepisu darovací smlouvy existoval rozpor mezi zájmy žalovaného jako obdarovaného a J. K. jako dárce, že žalovaný nemohl v důsledku toho J. K. zastupovat, že je darovací smlouva pro rozpor s § 22 odst. 2 ObčZ podle § 39 ObčZ neplatná, a že (s přihlédnutím k těmto okolnostem) byl J. K. ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již dovolatel ) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. V čem konkrétně dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu, však z dovolání nevyplývá; dovolatel pouze uvádí, že neexistoval rozpor mezi zmocněncem a zmocnitelem ohledně nakládání s majetkem zmocnitele; soud vzal v napadeném rozhodnutí za zjištěno něco, co ve spise vůbec není a zjištěné podstatné skutečnosti nepokládal za právně významné, byť bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu tato skutečnost vyplývá . Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s .ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní (k otázce rozporu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným srov. např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010, in www.nsoud.cz ). Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o.s.ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu