30 Cdo 3025/2012
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 243b odst. 5 o. s. ř.




30 Cdo 3025/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně CF FLOP, s.r.o., se sídlem v Brně-Sever-Lesná, Nejedlého 383/11, IČO: 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 166.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 281/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 70 Co 185/2012-32, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. února 2012, č.j. 26 C 281/2011-16, zamítl žalobu podanou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), na zaplacení částky 166.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 11/2007 mělo být porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 70 Co 185/2012-32, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvého stupně, že původní řízení trvalo čtyři roky a necelé tři měsíce. Podle názoru soudu je takováto délka řízení přiměřená za situace, kdy věc meritorně rozhodoval soud prvního stupně, soud odvolací (dokonce opakovaně) a Nejvyšší soud České republiky. Soudy prvního i druhého stupně rozhodly vždy v řádu několika měsíců, tedy v příkladně krátkých lhůtách; pouze Nejvyšší soud rozhodl po řízení trvajícím jeden rok a devět měsíců. Jde však o ojedinělý průtah v řízení, jehož celková doba nebyla nepřiměřená. Chybí-li první podmínka (existence nesprávného úředního postupu), není podle odvolacího soudu potřeba se zabývat splněním dalších atributů odpovědnosti.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Odůvodnila je odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda celková doba řízení trvající čtyři roky a tři měsíce je dobou přiměřenou. Je přesvědčena, že tomu tak není, protože soud prvního stupně i odvolací soud věc podcenily, rozhodly nesprávně a v důsledku toho musela jejich rozhodnutí být zrušena Nejvyšším soudem, což vedlo ke zbytečně dlouhodobě vedenému řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání je především zřejmé, že dovolatelka nepřípustně uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (dopadající na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle § 237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.
Pokud žalobkyně ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takovou situaci jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp.zn. 30 Cdo 4462/2009). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný, což však není případ tohoto řízení (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1355/2012 - odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz.).
Jestliže tedy dovolatelka nevytyčila ve svém dovolání právní otázku, která by odůvodňovala napadený rozsudek klasifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nelze s přihlédnutím k již vyloženému dovodit, že by tak byla založena přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu