30 Cdo 3025/2009
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 79 odst. 1 o. s. ř., § 118a odst. 1 o. s. ř., § 213b odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 3025/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnického práva a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 110/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. 25 Co 85/2009-114, takto:

I. Dovolání žalobce proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. 25 Co 85/2009-114, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. prosince 2008, č.j. 10 C 110/2008-66, ve výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 1002690465, uzavřená dne 21. června 2004, je neplatná, se odmítá .

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2009, č.j. 25 Co 85/2009-114, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. prosince 2008, č.j. 10 C 110/2008-66, ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat specifikované pozemky, a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. prosince 2008, č.j. 10 C 110/2008-66, ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat specifikované pozemky, a dále v akcesorických výrocích IV. a V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jičíně (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. prosince 2008, č.j. 10 C 110/2008-66, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti označené kupní smlouvy (výrok I.), určil, že Česká republika je vlastnicí a žalobce správcem specifikovaných pozemků (výrok II.), zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a předat specifikované pozemky (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok V.). Výrok II. odůvodnil s tím, že platnost předmětné kupní smlouvy je třeba vyřešit jako otázku předběžnou. Pokud by v této části mělo být žalobě vyhověno, žalobce by bez dalšího nedosáhl změny zápisu v katastru nemovitostí. Jak již bylo několikrát judikováno Nejvyšším soudem, lze-li žalovat na určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, která se tohoto právního vztahu nebo práva týká. Soud prvního stupně dále meritorní výrok III. odůvodnil s tím, že v části, kde se žalobce domáhal vyklizení a předání předmětných nemovitostí s cílem uchopení držby pozemků, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že by žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahoval. Naopak žalovaný tvrdil a jeho tvrzení nebylo vyvráceno, že na předmětných pozemcích nemá žádné své věci, žalobci nijak nebrání uchopení držby. Právo držet předmět vlastnictví je jedním z práv, které vyplývá přímo ze zákona.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále již odvolací soud ) rozsudkem v záhlaví citovaným rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku II. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud jednotlivé výroky odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku. Ve vztahu k výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné smlouvy, se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Neobstojí ani úvaha žalobce o preventivní povaze určení neplatnosti kupní smlouvy ve výrokové části rozsudku s ohledem nejen na účastníky smlouvy, ale i ve vztahu k dalším možným pokusům o ohrožení práva v dané kategorii právních vztahů. Také výrok III. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud shledal věcně správným. Žalobce se v řízení domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost předmětné pozemky vyklidit. Jednalo se zde o vindikační žalobu podle § 126 obč. zák., která s ohledem na předmět vlastnictví, kterým jsou nemovitosti, měla podobu žaloby vyklizovací. Pro úspěch s tímto žalobním požadavkem by musely být kumulativně splněny tři předpoklady. Předně by musel žalobce prokázat, že je aktivně legitimován k takovému žalobnímu požadavku. O naplnění tohoto předpokladu není již s ohledem na pravomocný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně žádných pochyb. Dále by žalobce musel prokázat, že žalovaný do jeho vlastnického práva nějakým způsobem zasahuje a že se tak děje ze strany žalovaného neoprávněně. Žalobce však v tomto řízení ani netvrdil již druhý předpoklad pro úspěch žaloby na vyklizení, a sice existenci zásahů do jeho vlastnického práva ze strany žalovaného. Žalobce netvrdil, že by žalovaný na daných pozemcích měl umístěny nějaké věci, že by tyto pozemky užíval, či že tak s jeho svolením činily třetí osoby. Žalobce s takovými tvrzeními nepřišel ani v odvolání. Z obsahu odvolání se lze domnívat, že žalobci se může spíše jednat o vydání držby či o uložení povinnosti žalovaného pozemek protokolárně předat. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaný pozemky držel ve smyslu držby faktické. Nápravy zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se pak žalobce domohl určením vlastnického práva. Uložení povinnosti k protokolárnímu předání nemovitostí nemá oporu v zákoně ani v citovaném ust. § 126 odst. 1 OZ. Ochrana vlastnického práva podle ust. § 126 odst. 1 obč. zák. neznamená, že se vlastník domůže zjištění stavu předmětu jeho vlastnictví za účelem důkazní situace v eventuálních dalších sporech.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel dovoláním brojí do části meritorního výroku I., jímž byly potvrzeny meritorní výroky I. (zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy) a III. (zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat předmětné pozemky). Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, který shodně se soudem prvního stupně neshledal na podání předmětné určovací žaloby naléhavý právní zájem. Uvádí, že tuto žalobu podal proto, aby měl v rukou pravomocný rozsudek soudu, z jehož výroku bude jednoznačně zřejmé, že jsou vždy neplatné smlouvy při prodeji státní zemědělské půdy, pokud jsou uzavřeny v rozporu se zákonem č. 95/1999 Sb., v platném znění. Poukazuje na specifický charakter kategorie vztahů vznikajících v procesu prodeje státní zemědělské půdy pro jejich četnost...dlouhodobost...a variabilitu...Tento proces...nezbytně vyžaduje, aby byla stanovena nejen přesná pravidla prodeje a vztahů souvisejících, nýbrž aby bylo zcela jednoznačně a 'viditelně' stanoveno, jaké jsou důsledky porušování těchto pravidel, a to nepochybně pro celou dobu trvání těchto vztahů, která fakticky skončí až zaplacením poslední splátky u nejpozději uzavřené smlouvy kupní. Nastolení stavu právní jistoty v tomto procesu je potřebné nejen pro Pozemkový fond ČR, ale též pro všechny ostatní účastníky těchto právních vztahů a nepochybně splní i svou preventivní funkci ve vztahu ke všem budoucím možným snahám o porušení zákona o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. pak preventivní funkci určovacího výroku již pojmově nevylučuje. Nelze také přehlédnout, že vyřešení otázky neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při prodeji státní zemědělské půdy jako otázky předběžné ve vztahu k žalobě na určení vlastnictví neřeší a ani nemůže vyřešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, zejména pak v případech, kdy není žalováno na určení vlastnictví u všech pozemků, které byly předmětem neplatné smlouvy, např. z důvodu uvedeného v nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1747/07 ; v této věci nejde sice o tento případ, nicméně bylo takto žalováno v jiných obdobných věcech ve vztahu k žalovanému. Ohledně žaloby o vyklizení dovolatel namítá, že mu nebylo známo, že by předpokladem pro dosažení procesního úspěchu u žalobního návrhu na vyklizení, podaného v zájmu uchopení se držby nemovité věci, bylo prokázání, že žalovaný v době podání žaloby, resp. v době rozhodování soudu, nemovitosti užívá, či na nich má nějaký svůj majetek, nebo nemovitosti užívají s jeho souhlasem jiné osoby. Nebylo mu proto ani známo, že by měl tvrdit např., že část předmětných pozemků užívá třetí osoba, nebo že jiné pozemky jsou třeba zapleveleny, jsou na nich rostlinní škůdci, nachází se na nich skládka apod., tedy že zde má žalovaný své věci. Dovolateli to nebylo známo zejména proto, že již v řízení před soudem prvního stupně nebyli účastníci řízení poučeni podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Soudy obou stupňů si především neujasnily podmínky a předpoklady, za nichž může dojít k zániku držby. Dovolatel pak v další části svého dovolání se zaměřuje na institut držby, odkazuje na odbornou literaturu a polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroků II. a IV., a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele odmítl uplatněnou dovolací argumentaci. Žalobu o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy dovolatel formuloval pouze z důvodů šikanózních, neboť si musel být vědom, že domáhá-li se určení vlastnictví, jedná se ve vztahu k tomuto výroku jednoznačně o otázku předběžnou, o které rozhodováno být nemůže. V dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o vyklizení předmětných pozemků, dovolatel předestírá jako údajnou podstatnou právní otázku zániku držby nemovitostí i osoby, která se nikdy nestala vlastníkem nemovitostí v důsledku absolutně neplatné kupní smlouvy. Dovolatel přehlíží, že držba v českém právu je jednak stavem právním a jednak stavem faktickým. Dovolatel nebyl držitelem ve smyslu právním, nýbrž držitelem ve smyslu faktickém, a to do doby, než zjistil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Žalobu o vyklizení jde podat i s cílem uchopení se držby, avšak, jak soudy vyložily, pouze za situace, kdy uchopení se držby žalovaný nějakým způsobem brání. Žádná taková tvrzení, tj. že by se žalovaný uchopení se držby dovolatelem nějakým způsobem bránil, však dovolatel neučinil ani v řízení nalézacím, ani v řízení odvolacím. Dovolatel v rozporu se zákonem a judikaturou totiž chápe svůj žalobní důvod stran vyklizení pozemků v rovině čistě akademické a domáhal se vydání takového výroku pouze pro případ, že by k němu dodatečně shledal nějaké důvody, které v dovolání opakuje. České právo žádný výrok na protokolární předání věci nezná. Za situace, kdy žalovaný se necítí (být) vlastníkem (předmětných) pozemků a žádným způsobem je fakticky neovládá, nezbývá dovolateli, než aby šel a své držby se ujal. Nedůvodná je též námitka ohledně absence poučení ze strany soudů. Takového poučení nebylo zapotřebí, neboť bylo jasně patrno, že žaloba na vyklizení nemůže být úspěšná. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
K tomuto vyjádření žalovaného zaslal dovolatel svou písemnou repliku označenou jako stanovisko žalobce k vyjádření žalovaného k dovolání žalobce , v níž podrobně reaguje na uvedené podání žalovaného a nesouhlasí s jeho uplatněnou (proti)argumentací.


Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., který byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právnímu zájmu na podání této určovací žaloby, při skutkových souvislostech dané věci, je výrazem reflexe konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud neshledává žádného důvodu se ani v tomto případě odchýlit [k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, ze dne 25. června 1998, sp. zn. 24 Cdo 1042/98 (in ASPI), ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001), ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002, ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 (vše in www.nsoud.cz ), ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 2/2004), nebo ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009 (in www.nsoud.cz )]. K dovolatelem uplatněné argumentaci stran preventivní funkce ve vztahu ke všem budoucím možným snahám o porušení zákona o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby nutno uvést, že naléhavý právní zájem na podání předmětné určovací žaloby se posuzuje (výhradně) ve skutkových souvislostech daného případu a nemůže být prostředkem k vytvoření judikatorního podkladu, jenž by žalobci měl sloužit (jako judikatorní analogon) k řešení budoucích, skutkově, resp. typově obdobných případů.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání dovolatele směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vyklidit a předat specifikované pozemky. Dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, a to z následujících důvodů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu. Dále judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti námitky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil či se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být protichůdná, resp. rozporná. Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění ( ať již pro jejich absenci , nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Uvedené právní závěry lze přiměřeně vztáhnout na posuzovanou věc potud, že z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, jaká ve vztahu k podané žalobě na vyklizení předmětných pozemků nalézací soud vlastně učinil dílčí skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu věci. Tato absence verifikovaných právně rozhodných skutečností tedy vylučuje právní posouzení věci, neboť bez skutkového základu věci není možné činit právně kvalifikační závěr. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, totiž, že neúplné, rozporné, případně zcela absentující dílčí skutková zjištění, nebo jim zcela nebo zčásti rozporný anebo absentující závěr o skutkovém stavu věci, by při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a při uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), byl zcela bez významu. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění), přičemž o mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištění anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) tedy (objektivně) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku , což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Jinými slovy řečeno, bez skutkového podkladu není možné činit jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantního podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní posouzení takového skutku je nesprávné. V takovém (výjimečném) případě, i když jinak výše uvedené naplňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s.ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který ovšem, vyjma posuzování zásadních procesních otázek, nelze jako dovolací důvod použít při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., bude nutno dovolání, jež zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, shledat přípustným. O takový případ se jedná i v posuzované věci.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.


Podle ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Podle druhého odstavce téhož paragrafu porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacím soudem.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem a které kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat označení účastníků řízení (jménem, příjmením a bydlištěm fyzických osob, respektive názvem /firmou/ a sídlem právnických osob), vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.).
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, pod označením C 962).
Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. z kupní smlouvy , ze smlouvy o dílo , apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, in ASPI).
Výše uvedené lze ve stručnosti zrekapitulovat tak, že řádně podaná žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat žalobnímu návrhu (petitu). Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není úplný, je zapotřebí, aby soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní nedostatek žaloby žalobci právně relevantním způsobem signalizoval.
V posuzované věci dovolatel podanou žalobu ústící v žalobní petit formulovaný (pouze) na vyklizení předmětných pozemků (nikoliv též na jejich předání , jak nad rozsah žalobního petitu rozhodl soud prvního stupně ve shora cit. rozsudku) odvíjel od tvrzení, aby mohl nadále plnit svá práva a povinnosti správce nemovitosti státu i ve vztahu k předmětným pozemkům. Tento výčet ovšem nepředstavuje žádná (natož pro rozhodnutí ve věci zásadně významná) skutková tvrzení, při jejichž osvědčení by bylo nutno podané žalobě vyhovět, a ani ve spojitosti s formulovaným žalobním petitem zcela jasně nevymezuje, co vlastně v daném případě tvoří předmět řízení. Soud prvního stupně si tuto otázku nevyjasnil a při popsané absenci skutkových tvrzení, při formulaci žalobního petitu navrhujícího vydání rozsudečného výroku, aby žalovanému byla uložena povinnost (pouze) vyklidit uvedené pozemky, dospěl dokonce k závěru, že se žalobce domáhal vyklizení a předání předmětných nemovitostí s cílem uchopení se držby pozemků. Ani v odvolacím řízení nedošlo ke zjednání nápravy v podobě poučení dovolatele ohledně nezbytnosti precizovat narativní stránku žaloby. Přitom sám žalovaný ve svém podání ze dne 9. října 2008 (vyjádření k žalobě na č.l. 34-36) uváděl, že Třetí požadovaný výrok, totiž abych vyjmenované pozemky vyklidil, pak není opodstatněn žádnými tvrzeními v žalobě... Nic na věci nemění procesní reakce dovolatele, který na uvedené vyjádření žalovaného reagoval výčtem právní ochrany, kterou podle jeho názoru připouští § 126 odst. 1 obč. zák. (arg.: U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba na vyklizení; není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku (např. 30 Cdo 1749/2007 Nejvyššího soudu ČR)...Žalobu na vyklizení lze podat i s cílem uchopení se držby věci (např. 22 Cdo 2602/98 Nejvyššího soudu ČR. ). Dovolatel tím nejenže nedoplnil žalobní tvrzení [taková skutečnost by musela vyplývat např. z relevantního procesního podání dovolatele (soud by zde pochopitelně nerozhodoval o připuštění takového doplnění narativní části žaloby, pouze by procesním způsobem tuto skutečnost reflektoval, dbaje přitom, aby se toto podání dostalo do dispoziční sféry žalovaného), anebo by muselo vyplývat např. z protokolu o jednání, neboť nejen změna žaloby v narativní části, ale i právně relevantní doplnění narativní části žaloby musí být učiněno bez jakýchkoliv pochybností tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu, resp. o jaké rozhodné skutečnosti se žaloba doplňuje, což má vliv nejen ve vztahu k předmětu řízení, ale i ve vztahu k žalované straně z hlediska volby jejího dalšího procesního postupu (taktiky)], ale ve svém důsledku výčtem uvedených žalobních možností, při zachování shora zformulovaného žalobního petitu (stále pouze na vyklizení uvedených pozemků) de facto posuzovanou věc ještě znepřehlednil. Dovolatel pak v odvolání tento výčet dále rozšířil svou úvahou, že O předání a převzetí nemovitostí je třeba sepsat protokol, v němž bude zachycen stav nemovitostí v době předání a uvedeny případné rozdíly oproti stavu ke dni vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného na základě neplatné smlouvy č. 1002690465. K tomuto úkonu je třeba aktivní účasti žalovaného, včetně odevzdání věci. Dále v replice na vyjádření žalovaného k podanému odvolání dovolatel také uvedl, že žalobu na vyklizení lze podat i s cílem uchopení držby věci, když přitom postačí jen prokázat, že žalovaný neoprávněně do vlastnického práva žalobce zasahuje , což je prokázáno již tím, že žalovaný předmětné nemovitosti dosud protiprávně drží ...Návrh, aby byl žalovaný zavázán povinností nemovitosti předat (odevzdat) žalobci jako součást vyklizení, pak byl podán z toho důvodu, že jedině tímto výrokem lze u žalovaného zajistit splnění všech náležitostí, které jsou s odevzdáním věci nemovité spojeny. Kromě toho dovolatel poukazoval na skutečnosti obsažené v hypotéze § 457 obč. zák. při posuzování § 560 obč. zák. s tím, že Synallagmatický závazkový právní vztah ve smyslu ustanovení § 560 věty první obč. zákoníku proto nevznikl; může tedy vzniknout jen na základě ustanovení § 457 obč. zákoníku...Zvolil proto žalobce možnou alternativu vyplývající z ustanovení § 560 odst. 1 věta první o.z....a jasně v žalobě vyjádřil připravenost vrátit žalovanému poskytnuté plnění...Připravenost žalobce vrátit žalovanému jeho plnění nadále trvá, stejně tak...jako připravenost včlenit ji odpovídající formulaci do vlastního petitu žaloby tak, že oproti odevzdání vyklizených nemovitostí zaplatí žalobce na účet žalovaného jím zaplacenou část kupní ceny v rozsahu nároků vyplývajících z platného práva. Vyklizení nemovitostí pak nebrání ani skutečnost, že žalovaný případně zřídil k předmětným nemovitostem užívací právo, neboť závazek vrátit přijaté plnění obsahuje i závazek obstarat plnění od toho, komu je nabyvatel (žalovaný) předal.
S přihlédnutím k obsahu žaloby, absenci vylíčených rozhodujících skutečností, jakož i s přihlédnutím k uvedeným rozporným procesním postojům dovolatele, měl odvolací soud buďto ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přistoupit ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo za užití § 213b odst. 1 a 2 o. s. ř. postupem předvídaným v ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit dovolatele o nezbytnosti doplnění žaloby v její narativní části, jestliže tak neučinil soud prvního stupně, a poučit dovolatele o procesním následku, který nastane, pokud ve vytýkaném rozsahu žalobu nedoplní, a v závislosti na takovém doplnění případně poučit dovolatele, pokud by tak dovolatel současně neučinil, aby označil důkazy k prokázání sporných (nově tvrzených) skutečností.
Poučovací povinnost zakotvená v § 118a o. s. ř. je chápána jako objektivní, nezávislá na tom, zda se soud I. stupně vzhledem ke svým zjištěním a právnímu hodnocení o potřebě poučit účastníky vůbec dozvěděl. Neposkytl-li soud prvního stupně pro své odlišné hodnocení toto poučení žalobci, ačkoliv se tak mělo stát, je řízení zatíženo vadou, i když potřeba poučit účastníky a vyzvat je k náležitému vylíčení rozhodných skutečností vyšla najevo až v odvolacím řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, in www.nsoud.cz ).
Odvolací řízení tak zatěžuje (shora vyložená) jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k níž musel dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně III, jakož i v nákladovém výroku II. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i v rozsahu, jak se podává z výroku II. tohoto rozsudku, rozsudek soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d ost. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. prosince 2010

JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu