30 Cdo 3023/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2014
Dotčené předpisy: § 15 předpisu č. 216/1994Sb.



30 Cdo 3023/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné RCI Financial Services, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 257 22 328, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze, Václavské nám. 823/33, proti povinnému D. K. , pro částku 81.843,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 23EXE 1694/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 27. března 2013, č. j. 25Co 130/2013-44, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. listopadu 2012, č.j. 23 EXE 1694/2012-21, jímž okresní soud zamítl návrh oprávněné na nařízení exekuce. Uzavřel, že okresní soud postupoval správně, pokud se při rozhodování o nařízení exekuce zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodčí nález vydaný Mgr. Lenkou Koláčkovskou, rozhodkyní při Asociaci leasingových společností ČR, z 9. 11. 2005, sp. zn. RŘ/kol/RENAULT-Kovár/928/2005, pravomocný 27. 11. téhož roku. Rozhodčí nález je podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu způsobilým exekučním titulem za předpokladu, že je vykonatelný. Podkladem pro činnost rozhodců je tzv. rozhodčí smlouva, v níž si strany dohodly, že majetkové spory, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, rozhodnou rozhodci nebo stálý rozhodčí soud. Odkázal na nálezy Ústavního soudu ze 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, a z 3. dubna 2012, IV. ÚS 2735/11, v nichž Ústavní soud poukazoval na ustanovení § 15 ZRŘ s tím, že z tohoto ustanovení neplyne, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení. Způsob, jakým byla pravomoc účastníky sjednána, byl netransparentní a neurčitý; bylo pouze dohodnuto, že výběr rozhodce bude zcela v dispozici oprávněné s odkazem na seznam rozhodců vedený při Asociaci leasingových společností ČR a procedurální zásady této společnosti. Zamítnutí návrhu na nařízení exekuce bylo správné, neboť v důsledku neplatné rozhodčí doložky nebyla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, ve vztahu k níž se odvolací soud a soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci přezkumu platnosti rozhodčí doložky v rámci řízení o nařízení exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu, oprávněná namítá nesprávně právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o netransparentním způsobu určení osoby rozhodce, a tedy o neplatnosti rozhodčí doložky a tudíž i nedostatku pravomoci rozhodce k vydání nyní vykonávaného rozhodčího nálezu. Podle dovolatelčina názoru platnost rozhodčí doložky v řízení o nařízení exekuce přezkoumávat nelze. Otázka platnosti rozhodčí doložky mohla být podle právní úpravy v rozhodné době řešena pouze na základě návrhu povinného na zastavení exekuce a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 a sp. zn. 20 Cdo 2857/2006.
Pokud jde o použití závěrů přijatých v rozhodnutích Ústavního soudu ze 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11 a sp. zn. IV. ÚS 2735/11 z 3. 4. 2012, ta se podle jejího názoru nevztahují na souzenou věc, nýbrž na skutkový stav, kdy rozhodčí smlouva nebyla povinným vůbec uzavřena, případně stanoví požadavky na znění rozhodčích smluv.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 27. března 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž odkazuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012), přijal tzv. velký senát Nejvyššího soudu závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. (tímto závěrem se Nejvyšší soud odchýlil od závěru přijatého v rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem ).
Otázkou přezkumu pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu vydaného do 31. března 2012 (kdy došlo ke změně zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zákonem č. 19/2012 Sb.) se Nejvyšší soud zabýval i v usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování a takovýto rozhodčí nález tudíž není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, jelikož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal) .
Pokud jde o dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 a 20 Cdo 2856/2006, ten je nepřípadný, jelikož právě od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud odchýlil usnesením Velkého senátu z 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaným ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné.
Protože, jak plyne z výše uvedeného, nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od nyní nově ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. března 2014 JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu