30 Cdo 302/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2006
Dotčené předpisy: § 603 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 302/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. K., proti žalovanému M. S., o určení neplatnosti části kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.zn. 6 C 40/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2003, č.j. 5 Co 2528/2003-118, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. prosince 2004, č.j. 5 Co 2528/2003-135, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. prosince 2003, č.j.

5 Co 2528/2003-118, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. prosince 2004, č.j. 5 Co 2528/2003-135, podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. srpna 2003, č.j.

6 C 40/2003-77, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti prvého odstavce článku V. kupní smlouvy ze dne 12. ledna 1993, uzavřené mezi účastníky, v němž si prodávající vyhradil předkupní právo, a v němž se účastníci smlouvy dohodli, že předkupní právo se zřizuje jako věcné břemeno, a že bude zapsáno v oddílu C nového listu vlastnictví. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal v úvahu, že se žalobce domáhal určení neplatnosti prvního odstavce článku V. kupní smlouvy ze dne 12. ledna 1993, jíž bylo převedeno vlastnické právo k pozemkové parcele č. 595/II o výměře 420 m2 v katastrálním území N. S. V uvedené části této smlouvy bylo mezi jejími účastníky sjednáno předkupní právo pro případ, že by kupující hodlal pozemek převést na jinou osobu s údajem, že toto právo se zřizuje jako věcné břemeno a bude zapsáno v oddílu C nového listu vlastnictví. Žalobce žalobu odůvodňoval tím, že toto ujednání je nesrozumitelné, a tedy neplatné podle ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále jen o.z. ), když je v rozporu s účelem zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnictví a jiných věcných práv k nemovitostem.

Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) především konstatoval, že

na znění prvního odstavce článku V. uvedené smlouvy je třeba pohlížet jako na celek. Jeho obsah znamená dojednání určitého právního režimu účastníky sjednaného předkupního práva, takže jeho jednotlivé věty samostatně neobstojí. V první větě si účastníci sjednali předkupní právo, zatímco ve větě druhé tohoto článku je uvedeno, že se zřizuje jako věcné břemeno a bude zapsáno v oddílu C nového listu vlastnictví. Odvolací soud poukázal na to, že ujednání o předkupním právu lze oddělit od ostatních ujednání předmětné kupní smlouvy. Současně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ujednání o předkupním právu je platné. Na rozdíl od soudu prvního stupně však tento závěr vztáhl i na druhou větu článku V. předmětné smlouvy, týkající se charakteru tohoto práva. Připomněl, že zřízené předkupní právo bylo charakterizováno tím, že bude zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví. Tak bylo zřízeno předkupní právo podle ustanovení § 603 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z."), tedy jako věcné právo, pro jehož zřízení platí písemnost smlouvy o zřízení, a dále to, že předkupní právo se nabývá vkladem do katastru nemovitostí. Obě tyto podmínky byly ve smlouvě splněny. Pokud jde o formulaci obsaženou ve druhé větě prvého odstavce článku V. smlouvy, kde je uvedeno, že se toto právo zřizuje jako věcné břemeno, je podle odvolacího soudu zřejmé, že byl užit nesprávný právní termín - místo přiléhavého termínu věcné právo. Jde o zřejmou nesprávnost ve smlouvě, která však

v žádném případě neznamená, že tímto ujednáním bylo zřízeno věcné břemeno podle ustanovení § 151n násl. o.z.

Odvolací soud současně dospěl k závěru, že je nerozhodné, zda žalobce považoval smluvený závazek za svůj osobní, když z formulace článku V. smlouvy je zcela nepochybné, že účastníci zřídili předkupní právo svědčící prodávajícímu, a to takové, že bude zapsáno v listu vlastnictví. Účastníci si tedy smluvili předkupní právo jako právo věcné (nikoliv tedy jako věcné břemeno). Proto ujednání obsažené v prvním odstavci zmiňovaného článku smlouvy účastníků není ani neurčité, ani v rozporu

s právními předpisy, takže není neplatné ve smyslu ustanovení § 37, resp. 39 o.z.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 29. prosince 2003 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce dne 4. února 2004 včasné dovolání, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Dovolací důvod označuje odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel poukazuje na skutečnost, že smluvní předkupní právo, jako dohoda dvou účastníků smlouvy, předpokládá podle ustanovení § 602 odst. 1 a § 603 odst. 1 o.z. výhradu prodávajícího, že mu věc kupující nabídne ke koupi, pokud by ji chtěl zcizit a dále slib kupujícího nabídnout tuto věc prodávajícímu pro případ jejího zcizení. Ustanovení v článku V. předmětné kupní smlouvy vztahující se k tomuto právu je neplatné podle ustanovení § 37 o.z. pro neurčitost. Zdůrazňuje, že věcným břemenem není existence předkupního práva. Předkupní právo i věcné břemeno jsou dva rozdílné instituty, které není možno směšovat v jeden, a to ani na základě vůle stran. Věcné břemeno předpokládá opakovaný výkon práva, zatímco u předkupního práva je opakovaný výkon práva vyloučen. Sjednání předkupního práva jako věcného břemene náš právní řád nepřipouští. Takové ujednání je neplatné podle ustanovení § 39 o.z. Proto je neplatné i zmiňované ustanovení dotčené kupní smlouvy.

Dovolatel dále poukázal na nesrovnalosti v obsazení senátu odvolacího soudu, který věc rozhodoval, když v písemném vyhotovení rozsudku je uvedeno jiné, než jaké ve skutečnosti při odvolacím jednání bylo. Navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno případné vyjádření protistrany.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen o.s.ř. ) ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou v době podání dovolání advokátem, který též toto dovolání sepsal (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud pak uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tento důvod reaguje na případy, kdy je dovoláním napadené rozhodnutí poznamenáno omylem soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolání žalobce ze zmíněného ustanovení obecně vychází, avšak ve své podstatě v zásadě nereaguje na důvody, které se staly základem rozhodnutí odvolacího soudu a tyto závěry soudu ve skutečnosti nikterak nevyvrací. Bylo již uvedeno, že Krajský soud v Českých Budějovicích své rozhodnutí odůvodnil především tím, že zřízené předkupní právo bylo charakterizováno, že bude zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví. Tak bylo zřízeno předkupní právo podle ustanovení § 603 o.z. Šlo tedy o věcné právo, pro jehož zřízení platí písemnost smlouvy o zřízení, a dále to, že předkupní právo se nabývá vkladem do katastru nemovitostí. Obě tyto podmínky byly ve smlouvě splněny. U formulace obsažené ve druhé větě prvého odstavce článku V. smlouvy, že se toto právo zřizuje jako věcné břemeno, odvolací soud dovodil, že takto byl užit nesprávný právní termín - místo přiléhavého termínu věcné právo. Jde tak

o zřejmou nesprávnost ve smlouvě, která však v žádném případě neznamená, že tímto ujednáním bylo zřízeno věcné břemeno podle ustanovení § 151n násl. o.z. Tento závěr, který byl určující pro rozhodnutí odvolacího soudu, však žalobce ve svém dovolání nenapadá.

Pokud se týče výtky dovolatele o nesouladu údaje o obsazení odvolacího senátu v písemném vyhotovení rozsudku se skutečným stavem při tomto jednání, pak na tuto nesprávnost odvolací soud reagoval usnesením ze dne 3. prosince 2004, č.j. 5 Co 2528/2003-135, kterým podle § 164 o.s.ř. tuto zřejmou nesprávnost opravil.

Z uvedeného je zřejmé, že s přihlédnutím k uplatněným důvodům dovolání nelze napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za nesprávný. Proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl

(§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když

v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu