30 Cdo 3018/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.



30 Cdo 3018/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 236/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 30 Co 445/2013-267, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 30 Co 445/2013-267, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 27. června 2013, č. j. 15 C 236/2012-206, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 63 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Výrokem II pak odvolací soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve věci rozhodoval opětovně po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 3. prosince 2013, č. j. 30 Co 445/2013-242, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, č. j. 30 Cdo 2952/2014-255, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se částky 63 250 Kč s příslušenstvím domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 96/2005.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Vymezuje-li žalobce splnění předpokladu přípustnosti dovolání předně nastolením otázky, zda lze porušení vázanosti odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího spatřovat v tom, že odvolací soud závazný právní názor dovolacího soudu sice formálně dodrží, avšak současně přehodnotí jinou již posuzovanou otázku, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Odvolací soud je s ohledem na § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán jen takovým právním názorem, který byl skutečným základem zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009). V projednávané věci byl však podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, č. j. 30 Cdo 2952/2014-255, odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu při řešení jiných otázek (délka řízení, krácení základní částky z důvodu zohlednění počáteční doby řízení) než té, kterou podle žalobce v napadeném rozhodnutí přehodnotil (snížení základní částky z důvodu významu řízení pro poškozeného).
Ani druhá žalobcem nastolená otázka, zda faktická vědomost poškozeného o existenci rozhodnutí, kterým se řízení končí, ještě předtím než bylo toto rozhodnutí poškozenému doručeno, může mít vliv na posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.
Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko ). Dozvěděl-li se poškozený z jiného spisu o existenci rozhodnutí dovolacího soudu, jímž se namítané řízení končí, pak i přes to, že mu toto rozhodnutí dosud nebylo doručeno, mohla mít tato skutečnost vliv na zásah či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení [srov. část IV. d) Stanoviska]. Není ostatně vyloučeno, aby se význam předmětu řízení pro poškozeného v průběhu řízení měnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu