30 Cdo 3018/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3018/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem Hustopečích, Bratislavská 25, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o obnovu řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 277/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014, č.j. 70 Co 205/2014-217, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. dubna 2014, č.j. 70 Co 205/2014-217, výrokem I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. března 2014, č.j. 22 C 277/2007-209, jímž byla podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) odmítnuta žaloba na obnovu řízení ze dne 10. května 2013, doplněná dalšími podáními z důvodu neodstranění vad žaloby, které brání pokračování v řízení, neboť návrh postrádá konkrétní tvrzení, z nichž by vyplývala existence zákonného důvodu pro obnovu řízení a závěr o včasnosti podání žaloby , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 23. června 2014 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s ustanovením § 237 o.s.ř. v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky práva hmotného, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a dále poukazuje na kritérium, podle kterého vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak . Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, protože má za to, že není pravdou, že v žalobě na obnovu řízení neuvedla nové skutečnosti, které podle jejího názoru jsou důvodem pro obnovu řízení, zejména pak v žalobě poukazovala na to, že novou skutečností bylo zjištění, že je stanoveno v zákoně, že s věcmi sepsanými exekutorem nelze nakládat. Tuto skutečnost nebylo nutné prokazovat, neboť to nebylo spornou věcí. Důkazní povinnost jí tak nevznikla a teprve později, po poučení na Policii ČR zjistila, že shora uvedená věc je upravena zákonem a z toho důvodu podala návrh na obnovu řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. neobsahuje, přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Dovolání konkrétně neobsahuje jakýkoliv (relevantní) údaj o tom, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o.s.ř. považuje za splněné. Z dovolání nelze zjistit, o který ze dvou dovolatelkou ohlašovaných případů v souzené věci šlo (mělo jít), tedy zda o případ, v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, nehledě k tomu, že ve skutečnosti žalobkyně v dovolání ani žádnou konkrétní právní otázku neformuluje.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu