30 Cdo 3008/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3008/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. K. R. B., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 224/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č.j. 17 Co 441/2013 182, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. února 2014, č.j. 17 Co 441/2013 182, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2013, č.j. 41 C 224/2009-157, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 42.270,32 Kč s požadovanými úroky z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu náhrady škody způsobené mu v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Jana Grosama při provádění exekuce odebráním věci.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, neboť v daném případě se nemohlo jednat o nesprávný úřední postup, když exekutor neporušil při svém zásahu žádná z příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) ani exekučního řádu. Není tedy dán odpovědnostní titul žalované za žalobcem tvrzenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 6. června 2014 včasné dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o.s.ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání proti výroku ve věci samé tak není přípustné, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem vymezenou hranici, přičemž se nejedná o výjimky uvedené v § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel současně napadl výrok o náhradě nákladů řízení, nicméně, aby bylo dovolání podle § 237 o.s.ř. přípustné, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. či jeho části (v podrobnostech viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, která jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, přičemž proti druhému z nich podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
Dovolatel v této části však své dovolání nijak neodůvodnil a ani nijak nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovávání dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, tak jak je povinen (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013).
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud proto podané dovolání podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu