30 Cdo 3008/2013
Datum rozhodnutí: 26.11.2014
Dotčené předpisy: § 27 odst. 6 předpisu č. 328/1991Sb., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 3008/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně JUDr. K. P. , správkyně konkurzní podstaty úpadce KNIHA, státní podnik, Brno v likvidaci, identifikační číslo osoby 000 93 343, se sídlem Brno, Koliště 839/19, právně zastoupené JUDr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Brno, Chládkova 1219/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2,856.858,42,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 13/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2013, č.j. 68 Co 122/2013 104, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. prosince 2012, č.j. 20 C 13/2011 89, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 2,856.858,42,- Kč a rozhodnul o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 22. dubna 2013, č.j. 68 Co 122/2013 104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně požadovala náhradu škody spočívající v nákladech na držbu areálu ve Vranově v období od roku 2007 do roku 2010, která by nevznikla, kdyby byl předmětný areál sepsaný v konkurzní podstatě vydán žalobkyním anebo by byl v roce 1999 zpeněžen. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně věcně legitimovaná. Podle názoru odvolacího soudu je to právě žalobkyně, tj. správkyně konkurzní podstaty, která je aktivně věcně legitimována k vymáhání dlužníkových pohledávek, a proto jí přísluší i právo vymáhat pohledávku vůči státu z titulu tvrzené odpovědnosti za škodu. Odvolací soud dále uvedl, že zde sice došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, nicméně podle soudu prvního stupně neuvedla žádné důkazy k prokázání tvrzení, že by měl být v roce 1999 areál zpeněžen, a proto tak neunesla důkazní břemeno. Navíc k některým pozemkům se náklady na údržbu nevztahovaly a ve vztahu k nim tak podle vlastního tvrzení žalobkyně škoda ani nevznikla.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné a řádné dovolání (dále jen dovolatelka ) k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolací soud ), a to do obou jeho výroků.
Dovolatelka ve svém podání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka považuje za nesprávný právní závěr, že neprokázala příčinnou souvislost, kdy toto odporuje závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 439/2012. Požadavek odvolacího soudu na prokázání toho, že by škoda nenastala bez této příčiny, je podle ní za hranicí rozumného požadavku, protože není možné požadovat prokázání skutečnosti, že pokud by spor v roce 1999 skončil, tak by areál v tomto samém roce mohl být i zpeněžen. Podle dovolatelky takový důkaz nemohla logicky ani předložit. Dovolatelka dále uvádí, že pokud by areál nebyl zpeněžen do roku 2007, byl by v souladu s ustanovením § 27 odst. 6 zák. č. 328/1991 Sb., zákona o konkurzu a vyrovnání (dále jen ZKV ), z konkurzní podstaty vyloučen a na jeho udržování by nemusely být vynakládány žádné další náklady. Dovolatelka proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a uvedla, že rozhodnutí netrpí žádnými vytýkanými vadami a plně se ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku odvolacího soudu. Jelikož má za to, že dovolání nesplňuje požadavky ustanovení § 237 o. s. ř., tak navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelka ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Žalobkyně směřuje své dovolání proti právnímu závěru odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Jak dovolací soud již opakovaně judikoval, tak nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody, tedy je-li nesprávný úřední postup se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Není-li dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci a nesprávným úředním postupem, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. března 2013, sp. zn. III. ÚS 2829/11).
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu není v otázce příčinné souvislosti v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 349/2012, tak jí nelze dát za pravdu. V části usnesení, kterou dovolatelka ve svém dovolání přímo specifikovala, se dovolací soud pouze obecně vyjadřoval k teorii adekvátní příčinné souvislosti, od které se však soudy nijak neodchýlily, když posuzovaly její žalobu. Navíc uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi žalobkyní konstruovanou škodnou událostí a tvrzenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový.
Navíc jak již bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 322/2012, ve věci týkající se stejných účastníků, bylo uvedeno, že specifikovaná újma, jenž vzniká na samotné majetkové podstatě úpadce, a kterou tvoří výdaje spojené s údržbou předmětných nemovitostí, tj. náklady vznikající každému vlastníku nemovitostí nehledě na to, zda je o nemovitosti veden restituční spor, neboť i v jeho průběhu zůstává vlastnické právo zachováno osobě v restitučním řízení označované za povinnou (zde úpadci), přičemž zákonné omezení jejího dispozičního oprávnění na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Ani v této otázce se tedy odvolací soud nijak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ani poslední námitka dovolatelky odkazující na ustanovení § 27 odst. 6 ZKV není důvodná, jelikož podle tohoto ustanovení se nedobytná pohledávka nevylučuje automaticky, ale pouze může být správcem vyloučena, a to se souhlasem věřitelského výboru.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepodařilo se tak dovolatelce uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu