30 Cdo 3007/2010
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 6 odst. 2 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb., čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb.




30 Cdo 3007/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) J. H. a b) M. H. , obě zastoupené Mgr. Petrem Hegarem, obecným zmocněncem, bytem v Ostravě Zábřehu, Horymírova 2972/30, proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 172/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 55 Co 405/2009 124, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit každé žalobkyni částku 315.900,- Kč (výrok I., II.), zamítl žalobu co do částky 684.100,- Kč (výrok III., IV.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhaly přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem státu ve správním řízení o odstranění nepovolené stavby terénních úprav.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu věci, že v letech 1980-1986 byly v obci V. realizovány dvě nepovolené stavby, a to zatrubnění místní vodoteče a terénní úpravy spočívající v provedení závozu strže zeminou. Dne 24. 9. 1986 podaly žalobkyně podnět ONV v N. J. k zaujetí stanoviska k uvedeným nepovoleným stavbám, dne 12. 2. 1987 bylo ONV v N. J. svoláno ústní jednání na 20. 2. 1987 spojené s místním šetřením ve věci zatrubnění potoka v obci V. . Správní řízení o odstranění nepovolených terénních úprav bylo zahájeno Městským úřadem v K. dne 8. 6. 1995, přičemž od 1. 1. 1996 byl příslušný k řízení Stavební úřad v B.. Podáním ze dne 11. 6. 2004 navrhly žalobkyně u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje opatření proti nečinnosti stavebního úřadu, který nařídil Městskému úřadu v B. zahájit projednání věci z úřední moci. Dne 24. 9. 2004 stavební úřad řízení přerušil do doby, než bude rozhodnuto ve věci odstranění stavby vodohospodářského díla Jednotná kanalizace obce V., která má přímou souvislost s odstraněním nepovolených terénních úprav, rozhodnutí o přerušení řízení však bylo na základě podnětu žalobkyň rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 1. 2005 zrušeno. Dne 4. 1. 2007 Stavební úřad v B. správní řízení zastavil, což bylo potvrzeno rozhodnutím KÚ Moravskoslezského kraje ze dne 28. 6. 2007. Proti tomuto rozhodnutí podaly žalobkyně dne 20. 7. 2007 žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 Ca 246/2007-50, rozhodnutí KÚ Moravskoslezského kraje zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba se vypořádat s namítanou hloubkou strže a vyjasnit otázku, zda se jednalo jen o obsyp a vyrovnání terénu v souvislosti se stavbou daného vodohospodářského díla, nebo zda se jednalo již o terénní úpravy vyžadující stavební povolení.
Délkou správních řízení o odstranění nepovolených staveb a terénních úprav se zabýval veřejný ochránce práv, žalobkyně podaly též stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který je sdělením ze dne 22. 1. 2007 požádal o vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Nároku žalobkyní nebylo ze strany žalované v rámci předběžného projednání věci vyhověno. Žalobkyně uplatnily kromě tohoto nároku i nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu u Ministerstva zemědělství, která jim měla vzniknout v důsledku druhého správního řízení o nepovolené stavbě jednotné kanalizace obce V. Tento nárok je projednáván u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 270/2007.
Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že délka správního řízení, které nebylo ani po více než dvaceti letech pravomocně skončeno, je zcela alarmující a je jednoznačně důsledkem nečinnosti příslušných správních orgánů. Žalobkyně průtahy v řízení nezapříčinily, naopak se aktivně podílely na tom, aby řízení bylo ukončeno v přiměřené lhůtě. Nemajetkovou újmu, která žalobkyním v důsledku dosud neskončeného správního řízení vznikla, je třeba nahradit finančním zadostiučiněním. Soud prvního stupně vyšel ze základní částky 19.500,- Kč za rok, kterou zvýšil o 25 % s ohledem na chování žalobkyní během řízení a o 20 % s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobkyně, částku naopak snížil o 10 % proto, že řízení probíhalo na více stupních, čímž dospěl k částce 26.325,- Kč za rok, což činí za 12 let řízení (od roku 1995 do data podání žaloby) částku 315.900,- Kč. Soud se neztotožnil s námitkou žalované, že nepovolené terénní úpravy jsou součástí vodohospodářského díla zatrubnění potoka, přičemž ústředním orgánem státní správy v působnosti vodoprávních orgánů je Ministerstvo zemědělství. Správní orgány tuto otázku povahy stavebního řízení ani po dvaceti letech nevyřešily, podstatná je však skutečnost, že od počátku byla a jsou vedena dvě správní řízení, jež se negativně dotkla práv žalobkyní, a v obou těchto správních řízení bylo rozhodováno jinými správními orgány.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 55 Co 405/2009 124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve všech napadených výrocích I., II. a V. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění pro stručnost odkázal. Odvolací soud pouze doplnil, že správní řízení bylo vedeno před stavebním úřadem spadajícím pod Ministerstvo pro místní rozvoj a je tedy bez jakýchkoli pochybností, že za žalovaný stát jedná Ministerstvo pro místní rozvoj. Vznik nemajetkové újmy byl žalobkyněmi dostatečně tvrzen v doplnění žaloby na č. l. 36 spisu a byl prokázán i posudky znalců Ing. P. a doc. Ing. G., CSc. o negativním vlivu nepovolené stavby na nemovitosti ve vlastnictví žalobkyní. Odvolací soud měl za prokázanou též příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a vznikem nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že dovolací soud se dosud nezabýval otázkou sporu o pasivní legitimaci mezi ústředními orgány státní správy ve věcech odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu a rovněž nebyla řešena otázka rozsahu povinnosti žalobce prokazovat vznik nemajetkové újmy a příčinné souvislosti mezi jejím vznikem a nesprávným úředním postupem ve správním řízení. Jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci a současně vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná předně namítla, že není pasivně legitimovaným subjektem , když o povaze správního řízení dosud nebylo rozhodnuto. Poukázala na některá správní rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že nepovolená stavba terénních úprav byla součástí vodohospodářského díla stavby Jednotná kanalizace obce V. a nemůže tak být posuzována jako samostatný stavební objekt. Správním úřadem příslušným k vedení řízení o odstranění stavby nemohl být obecný stavební úřad, ale úřad vodohospodářský, který je svou věcnou působností podřízen Ministerstvu zemědělství. Dovolatelka spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v tom, že soudy jednaly s Ministerstvem pro místní rozvoj, které svou věcnou působnost popíralo. Obecné stavební úřady tedy nebyly oprávněny k tomu vydat žalobkyněmi požadované rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby a tudíž se nemohly dopustit ani nesprávného úředního postupu.
Dovolatelka dále namítla, že žalobkyním se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi postupem obecných stavebních úřadů a vznikem nemajetkové újmy. Soud dle dovolatelky nedostatečně zdůvodnil, jak byla nemajetková újmy žalobkyněmi prokázána, přičemž z rozsudku není zřejmé, z jakých podkladů vycházel při zjišťování, zda nemajetková újma vznikla či nikoli. Za chybný považuje rovněž postup odvolacího soudu, který v této souvislosti poukázal na znalecké posudky z oboru stavitelství. Tyto znalecké posudky však nejsou sto odpovědět na otázku, jaký byl rozsah nepříznivých následků zdlouhavosti řízení před správním orgánem. Vznik a intenzitu nemajetkové újmy mohl prokázat pouze znalecký posudek z oboru psychologie nebo psychiatrie, žalobkyněmi předložené znalecké posudky mohly prokázat maximálně vznik škody na hmotném majetku, jejichž náhradu však žalobkyně nepožadovaly. K otázce vzniku nemajetkové újmy dovolatelka dále poukázala na judikát Ústavního soudu III. ÚS 712/06 ze dne 27. 9. 2007. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem, že nemajetkovou újmu není nutno v případě nepřiměřené délky řízení prokazovat, neboť ve smyslu § 133 o. s. ř. by vyvratitelná domněnka musela být obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb. Zákon č. 82/1998 Sb. ani občanský zákoník však vyvratitelnou domněnku v souvislosti s nemajetkovou újmou neupravuje.
Na závěr dovolatelka namítla, že stanovená výše peněžního zadostiučinění nemá oporu v právních předpisech České republiky, neboť v rozhodnutích popsaný mechanický přepočet nezohledňuje specifika správního řízení ani skutečné personální či materiální možnosti správních orgánů. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedly, že provedené terénní úpravy nebyly vodohospodářským dílem, a to s odkazem na vyjádření zástupce Ministerstva zemědělství ze dne 22. 4. 2008. Žalovanou stranou namítaná skutečnost, že obecné stavební úřady nemohly danou věc vůbec rozhodovat, není pro zhodnocení pasivní legitimace žalované relevantní, podstatné je, že správní řízení bylo obecným stavebním úřadem zahájeno a vedeno a v jeho rámci se správní orgán dopustil nesprávného úředního postupu v podobě nečinnosti a celkové nepřiměřené délce řízení, které bylo zahájeno v roce 1995 a do dnešního dne nebylo pravomocně ukončeno. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tím, že by neprokázaly příčinnou souvislost mezi postupem obecných stavebních úřadů a vznikem nemajetkové újmy. Žalobkyně s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedly, že žijí ve značné nejistotě a obavách o výsledek předmětného správního řízení, což dokazují předložené znalecké posudky i zpráva veřejného ochránce práv ze dne 26. 1. 2007. Požadavek na pořízení znaleckého posudku z oboru psychologie nebo psychiatrie k posouzení nemajetkové újmy považují za zcela absurdní. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako bezdůvodné zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání žalované není přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v dovolání vymezené otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to shodně s právním názorem vyjádřeným v této věci soudy nižších stupňů.
V posuzované věci se předně nejedná o spor o pasivní legitimaci mezi ústředními orgány státní správy, neboť pasivně věcně legitimovaným subjektem je stát, který svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském soudním řízení prostřednictvím příslušné organizační složky. Příslušnou organizační složku státu ve věcech náhrady škody či nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem určuje § 6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), přičemž podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk je příslušným ten ústřední správní úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, ve kterém došlo ke škodě či nemajetkové újmě. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo pro místní rozvoj ústředním orgánem státní správy ve věcech regionální politiky, politiky bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů a nebytových prostor, územního plánování a stavebního řádu, vyvlastnění, investiční politiky, cestovního ruchu a pohřebnictví. K nemajetkové újmě žalobkyní došlo ve správním řízení vedeném v I. stupni odborem výstavby Městského úřadu v B. a ve II. stupni u odboru územního plánování a stavebního řádu a památkové péče Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jedná se tedy bez jakýchkoli pochybností o odvětví státní správy, jež náleží do působnosti Ministerstva pro místní rozvoj. Otázka, zda řízení o odstranění stavby mělo být vedeno u vodohospodářských úřadů, není pro posouzení odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku uskutečněného správního řízení významná, neboť je nepochybné, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk ze strany stavebních úřadů došlo. I pokud by ve věci jednal věcně nepříslušný úřad, nevylučovala by tato okolnost odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci. Řešení dovolatelkou předložené otázky, která organizační složka jedná jménem státu ve sporech o náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, vyplývá přímo ze zákona. O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se mohlo jednat tehdy, pokud by soud jednal s nesprávnou organizační složkou státu, což se v posuzované věci nestalo. Tato otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V českém právu se sice podle zakotvení práva na průběh řízení v přiměřené lhůtě do zákona jedná především o řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen Úmluva ), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Přiměřenost délky soudního řízení (i jiných řízení vedených orgány státu či územních samosprávných celků) je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci přednost před zákonem (jedná se zvláště o čl. 6 odst. 1 větu první Úmluvy).
Jelikož zákonodárce otázku vzniku nemajetkové újmy v zákoně č. 82/1998 Sb. žádným způsobem neupravil (zákon se zaměřuje až na samotné uplatnění nároku, jeho promlčení a otázku zadostiučinění) jsou to právě obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy ČR) a základních práv (čl. 4 Ústavy ČR) jednotlivce v tomto konkrétním případě poškozeného na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod). Interpretace zákona č. 82/1998 Sb. musí být konformní s ústavním pořádkem, do něho patří i Úmluva (v interpretaci podávané ESLP).
Nejvyšší soud proto shodně s Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva dospěl k závěru, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz/ a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, dostupný v českém jazyce na www stánkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&h=1&q=apicella ). Uvedené však neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu jako předpoklad jeho nároku - vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit. Ze strany žalobce je vyžadováno, aby v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) alespoň povšechně vysvětlil motivaci k uplatňování nároku (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011). Z uvedeného dále plyne, že je nutno vždy na poškozeném žalobci požadovat tvrzení, v důsledku čeho mu byla tvrzená a identifikovaná nemajetková újma způsobena. Vysvětlením následku (újmy) a jevových souvislostí jeho příčiny ostatně žalobce naplňuje i svoji povinnost tvrdit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Nemajetková újma spočívající zejména ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou co by rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, a proto se v určitém základním rozsahu předpokládají. Žalobce proto nemusí prokazovat psychologickými či psychiatrickými posudky, že u něj došlo k psychické újmě v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Takové důkazní prostředky by mohl navrhnout v případě, že by tvrdil újmu závažnějšího rozsahu, jinými slovy tvrdil by něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto.
Soudy proto postupovaly správně, pokud vyšly z judikaturou dovozené vyvratitelné domněnky či předpokladu, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální (nemajetkovou) újmu. Žalovanému státu se naopak tuto domněnku vyvrátit nepodařilo, a tuto skutečnost nelze napravovat v dovolacím řízení, neboť v případě dovolání uplatněného na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Přiléhavý není ani odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 712/2006, neboť v dané věci se jednalo o nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy se stěžovatelka začala domáhat až v rámci řízení o ústavní stížnosti. Otázka vzniku nemajetkové újmy a příčinné souvislosti nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť tato již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
K otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, 30 Cdo sp. zn. 1215/2009). Důvodnou nelze shledat ani námitku dovolatelky spočívající v tvrzení, že výpočet výše zadostiučinění neodpovídá specifikům správního řízení či skutečné personální a materiální možnosti správních orgánů, neboť stát je povinen zorganizovat si svůj soudní i správní systém takovým způsobem, aby mohl dostát závazku projednat věc v rozumném čase.
Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyním v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2011

JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu