30 Cdo 3006/2005
Datum rozhodnutí: 31.07.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3006/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce U. S. AG, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené

u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 113/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2005, č.j. 20 Co 778/2004-83, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. června 2004, č.j. 7 C 113/2001-68, jímž bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 3. července 2000, kterou

na žalovaného jeho otec T. H. převedl ve výroku blíže specifikované nemovitosti, je právně neúčinná a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Současně zavázal žalovaného nahradit žalobci na nákladech řízení částku 6.350,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel zejména ze zjištění, že odpůrčí žaloba byla podána v zákonné tříleté lhůtě, žalobce má vůči dlužníkovi T. H. vykonatelné rozhodnutí, předmětná smlouva byla uzavřena mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaný neprokázal, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat, pokud se nezajímal o finanční situaci svých rodičů. Proto nemohl být ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. ve své obraně proti odpůrčí žalobě úspěšný. S odkazem na ustanovení. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. odvolací soud nepřihlédl k námitce žalovaného uplatněné v rámci odvolacího řízení, týkající se jeho zdravotní indispozice po stránce fyzické i psychické.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zřejmě dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá zejména, že

u soudu prvního stupně neuvedl, že by mu bylo něco bližšího známé o podnikání jeho rodičů. Sám je fyzicky postižen, což je na první pohled patrné, a i tato skutečnost mu znesnadňuje možnost uplatnění. I proto považoval darovací smlouvu za jistotu, že pokud by se s ním něco stalo, kdy jeho možnosti jako osoby postižené jsou velice omezené, tak bude mít možnost, kde bydlet. Ve věci byl vyslechnut jako svědek otec žalovaného, T. H., který rovněž uvádí, že nebyl žádný důvod, aby syn byl seznamován s činností firem jeho rodičů. Z jeho výpovědi také nevyplývá, že by společné podnikání jeho a manželky bylo v naprosto špatném finančním stavu. Pro objektivní posouzení stavu měl být např. vyhotoven znalecký posudek, ve kterém by znalec z oboru psychologie či obdobného oboru zjišťoval, jak uvažuje žalovaný, zda hovoří pravdu o okolnostech souvisejících s uzavřením darovací smlouvy a lze mu uvěřit. Dovolatel uzavřel, že soudy neprokázaly, že věděl o úmyslu svého otce zkrátit věřitele a že tato skutečnost nebyla zjištěna ani soudem, i když byl žalovaný podrobně vyslechnut. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon

č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že pro objektivní posouzení stavu měl být např. vyhotoven znalecký posudek, ve kterém by znalec z oboru psychologie či obdobného oboru zjišťoval, jak uvažuje žalovaný, zda hovoří pravdu o okolnostech souvisejících s uzavřením darovací smlouvy a lze mu uvěřit.

Uvedená námitka míří na nesprávný postup soudu při zjišťování skutkového stavu věci, když soud neprovedl v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. dokazování

o okolnostech rozhodných pro posouzení věci. Dovolatel tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vady řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud rovněž nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení, § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2006

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu