30 Cdo 3005/2015
Datum rozhodnutí: 15.12.2015
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.



30 Cdo 3005/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně JUDr. V. H. , proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 318/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 25 Co 152/2014-197, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení 780 625 Kč s příslušenstvím jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 519 003 Kč s příslušenstvím), jednak jako náhrady škody (v částce 261 622 Kč s příslušenstvím). Nároky na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu měly žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 682/2000 (v částce 100 003 Kč s příslušenstvím) a pod sp. zn. 36 Nc 1247/2006 (v částce 200 000 Kč s příslušenstvím), jakož i v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 481/2003 (v částce 219 000 Kč s příslušenstvím). Nárok na náhradu škody odvíjela žalobkyně od tvrzeného nesprávného úředního postupu soudu v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 682/2000 (v částce 261 622 Kč s příslušenstvím).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. ledna 2014, č. j. 10 C 318/2011-134, žalobě co do částky 144 300 Kč vyhověl (výrok I), co do částky 636 325 Kč žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně dále doplňujícím rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 10 C 318/2011-184, vyhověl žalobě v části uplatněného příslušenství (výrok I), co do zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že částečně důvodným (co do částky 195 300 Kč) shledal pouze požadavek žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 481/2003, když po odečtení žalovanou již vyplacené částky 51 000 Kč zavázal žalovanou k zaplacení 144 300 Kč. Ostatní nároky uplatněné žalobkyní měl soud prvního stupně za nedůvodné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 25 Co 152/2014-197, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku o věci samé (II) tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 23 400 Kč, a co do částky 612 925 Kč rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Výrokem II pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z právního hodnocení věci odvolacím soudem vyplývá, že považoval nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 481/2003 za důvodný, v důsledku dalšího trvání řízení, i co do dalších 23 400 Kč. Ve zbylém rozsahu se odvolací soud ztotožnil se závěrem o nedůvodnosti nároků žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Vymezuje-li žalobce splnění předpokladu přípustnosti dovolání předně nastolením otázky, zda lze snížení nárokované základní částky o 60 % z důvodu složitosti řízení (vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 682/2000) považovat za přiměřené, nemůže tím přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nemá-li zvýšení či snížení základní výše zadostiučinění podle judikatury zásadně přesáhnout 50 %, pak se tato hodnota vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , zvlášť, nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním těchto kritérií vůči výsledné výši zadostiučinění po jejich zohlednění (srov. část VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
V rámci kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, se pak přihlíží ke složitosti procesní, skutkové či hmotněprávní. Ze strany odvolacího soudu proto nedošlo k nepřiměřenému (dvojímu) krácení zadostiučinění za jednu skutečnost, když při posuzování výše zadostiučinění snížil základní částku nejprve o 20 % z důvodu složitosti případu spočívající ve skutkové a právní složitosti řízení a dále o 40 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, kdy řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a posléze před i Ústavním soudem, tj. z důvodu složitosti procesní [srov. část IV a) Stanoviska, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2215/2015].
Ani při řešení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že význam řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 682/2000, které se týkalo doplatku ceny díla, byl pro žalobkyni zcela standardní [srov. část IV d) Stanoviska, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014]. Daná otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Rovněž námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil přiměřenost délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 Nc 1247/2006, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že exekuce končí především vymožením celé vymáhané povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce. Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 2071/2012, ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 2859/2012, ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3856/2012).
Konečně ani řešení otázky, zda lze podle ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk uplatnit i náhradu nákladů řízení, o kterých již rozhodl soud v původním řízení podle zásady úspěchu ve věci, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 376/2015).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu