30 Cdo 3001/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3001/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované I. K. , zastoupené JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1224, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 138/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočce v Pardubicích ze dne 29. října 2015, č. j. 27 Co 424/2015-409, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o.s .ř.):

Okresní soud v Chrudimi (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. května 2015, č. j. 10 C 138/2011-360, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 27 Co 424/2015-409, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná uzavřela s žalobcem předmětnou kupní smlouvu v duševní poruše, neboť nebyla schopna posoudit následky tohoto právního úkonu. Smlouva je tak ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná, v důsledku čehož žalobce k předmětným nemovitostem nepozbyl své vlastnické právo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž však právně relevantním způsobem nevymezila přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se v řešení které právní otázky měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu dovolání pouze vyplývá, že dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, a to s ohledem na zpochybňování skutkového stavu věci, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel [srov. např. arg.: Ze znaleckého posudku jednoznačně nevyplývá, že by částečná mentální retardace žalované měla za následek zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností žalované (či jejich ztrátu) tak, aby nebyla schopna předmětný právní úkon učinit , nebo arg.: odvolací soud učinil na základě prvoinstančním soudem učiněného dokazování nesprávný právní závěr, který...byl v naprostém protikladu ke zjištění a právnímu názoru soudu rozhodujícího v prvém stupni ], aniž by vymezila, v čem konkrétně spatřuje naplnění jedné ze shora vyložených variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Pokud dovolatelka v dovolání dále namítá, že nelze bez dalšího na daný případ vztahovat v napadeném rozsudku citovanou judikaturu Nejvyššího soudu viz rozhodnutí čj. 30 Cdo 1560/2011... , a že zde není dost dobře aplikovatelné ani rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 30 Cdo 850/2013 tak, jak je pojímáno odvolacím soudem , pak zcela pomíjí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí citovanou judikaturu vyložil z hlediska jakéhosi úvodu do předmětné problematiky [tu s ohledem na definici duševní poruchy (sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, sp. zn. 30 Cdo 850/2013), tu zase s ohledem na důkazní verifikaci i ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu stran v řešení otázky tzv. důkazního standardu (sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, sp. zn. 30 Cdo 3227/2013, nebo sp. zn. I. ÚS 173/13)], aniž by snad jím zjištěný skutkový stav (daný případ jako takový) zcela podřadil (jako totožný) pod to které rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska v něm řešené právní otázky neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud na základě provedeného dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí soustředil právně významné skutečnosti, které následně podrobil právnímu posouzení s finálním závěrem, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (z důvodu již shora vyloženého) absolutně neplatná. Z dovolací argumentace pak není zřejmé, konkrétně v řešení které právní otázky dovolatelka spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání tak, jak jednotlivé varianty upravuje § 237 o. s. ř. Tomu ostatně svědčí i ta část dovolání, v níž se uvádí, že S ohledem na skutečnosti výše uvedené se žalovaná domnívá, že v daném případě se buď odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když odvolání se na v napadeném rozsudku uvedenou judikaturu je zavádějící, neboť dopadá na jiné případy, nebo takováto otázka hmotného a procesního práva nebyla až dosud dovolacím soudem řešena. Prostřednictvím skutkové polemiky ovšem nelze zpochybňovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo; nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Ani (pouhý) nesouhlas dovolatelky s učiněným právním posouzením věci odvolacím soudem (tzv. právní polemika) přípustnost jejího dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Jelikož dovolání žalované postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalobci nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jeho písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání žalované odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalobce v souvislosti s jeho zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu