30 Cdo 2992/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 142 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.11.2016, § 142 odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 2992/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce doc. Mgr. P. F. , zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalovanému T. P. , zastoupenému JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, o autorskoprávní nároky , ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 327/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2015, č. j. 7 Co 11/2015-329, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2015, č. j. 7 Co 11/2015-329, se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušuje, a v tomto rozsahu se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Odůvodnění :
Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 118.800 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vyplývajícího z porušení jeho autorských práv žalovaným, a dále částky 10.000 Kč jako náhrady tím vzniklé nemajetkové újmy a současně též písemné omluvy. Krajský soud v Brně (dále též soud prvního stupně ) částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 16. května 2011, č. j. 23 C 327/2010-45, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 1 Co 126/2012-86 rozhodl, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu důvodná.
Rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 23 C 327/2010-295, pak Krajský soud v Brně uložil žalovanému z titulu náhrady bezdůvodného obohacení povinnost zaplatit žalobci částku 24.000 Kč s příslušenstvím, zatím co do částky 94.800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Dále uložil žalovanému zaslat žalobci písemnou omluvu a zaplatit mu částku 10.000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 153.581,80 Kč k rukám jeho zástupce. Pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení byly v průběhu řízení žalobcem i žalovaným předloženy rozporné znalecké posudky. Proto soud sám ustanovil znalce, ze závěrů jehož posudku nakonec vyšel. Žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu záviselo na znaleckém posudku. Náhradu nákladů v části týkající se bezdůvodného obohacení přiznal soud z výše přisouzené částky, tedy z tarifní hodnoty 24.000 Kč.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 28. července 2015, č. j. 7 Co 11/2015-329, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé podle ustanovení § 119 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 96.078,- Kč k rukám jeho zástupce. Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve věci samé. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nesouhlasil s názorem, že žalobci náleží plná náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., protože v posuzované věci žalobce v petitu požadoval jednak náhradu bezdůvodného obohacení, jehož výši stanovil naprosto konkrétní částkou 118.800 Kč s příslušenstvím, a jednak další nároky tedy náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000 Kč a písemnou omluvu. Žalobce sice měl ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve věci úspěch, nicméně stanovení výše bezdůvodného obohacení nebylo závislé výhradně na znaleckém posudku, neboť žalobce se v žalobě domáhal konkrétní částky. Postup v intencích ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. by tedy podle názoru odvolacího soudu byl možný pouze za situace, kdy by žalobce nemohl mít a neměl žádnou představu o tom, v jaké výši se žalovaný na jeho úkor případně bezdůvodně obohatil. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a při stanovení výše nákladů řízení postupoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Výši nákladů řízení určil podle poměru míry úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Vyšel při tom z tarifní hodnoty 118.800 Kč, tedy z celkové částky, kterou žalobce v žalobě požadoval.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok V. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení podal žalobce (dále též dovolatel ) dne 6. dubna 2016 dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se Vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku procesního práva, která byla nesprávně posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013 nebo ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 3306/2015) považuje závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně o výši plnění nezáviselo výhradně na znaleckém posudku, když žalobce v žalobě uvedl konkrétní částku, kterou požaduje, a proto je třeba aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř a nikoli § 142 odst. 3 téhož zákona. Za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou žalobce považuje v prvé řadě otázku, zda v případě, že je uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za porušení autorského práva je třeba při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházet z částky nakonec přiznané rozhodnutím soudu nebo z částky požadované v žalobě. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadeném výroku II. změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. potvrzuje a žalovanému aby uložil zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné, protože žalobce napadá pouze výrok o nákladech řízení, nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté Nejvyšší soud přikročil k posouzení podaného dovolání a v prvé řadě se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým výrokům, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Přitom skutečnost, že dovolatel důvod přípustnosti dovolání sice vymezil, avšak věcně jej správně neurčil, nepřináší pro něj žádný nepříznivý procesní důsledek. Nejvyšší soud není vázán ani dovolacím návrhem.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolací soud konstatuje, že toto dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na v dovolání popsaném vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (jak bude popsáno níže) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o.s.ř. Použití této výjimky přichází v úvahu tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu . Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o.s.ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Z ávisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. postupovat a na místě je vždy aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/1975, uveřejněné pod číslem 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 1443/2015). Při aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. je nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08, v němž dovodil, že ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu . Z odborné literatury srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977, kde se uvádí, že stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku .
Jestliže v posuzované věci bylo o důvodnosti základu nároku žalobce rozhodnuto pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. května 2011, č. j. 23 C 327/2010-45, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 1 Co 126/2012-86, jak z obsahu spisu vyplývá, a záviselo-li tak rozhodnutí soudu o výši plnění na znaleckém posudku, pak v daném případě byla namístě aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. soudem prvního stupně, nikoli § 142 odst. 2, jak to učinil soud odvolací.
Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. není částka požadovaná žalobou, ale až částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta (srovnej rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že je spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ač z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na znaleckém posouzení (§ 142 odst. 3 o.s.ř.), aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná . I v tomto případě se tedy odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí tak není správné.
Další obsah dovolání žalobce zpochybňující závěry odvolacího soudu vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení při aplikaci ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., je vzhledem k výše uvedenému již irelevantní.
Protože dovolání žalobce je přípustné i důvodné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a vrátil je v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. prosince 2016

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu