30 Cdo 2990/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 157 odst. 1 o. s. ř., § 157 odst. 2 o. s. ř., § 243e odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 2990/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobců a) J. P., b) Z. P. , c) J. Š. , všech zastoupených JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, proti žalované Nemocnici Třebíč, příspěvkové organizaci, se sídlem v Třebíči, Purkyňovo náměstí 2, IČ 00839396, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 48/2009, o dovolání žalobkyně c) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2015, č.j. 1 Co 236/2014-260, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2015, č.j. 1 Co 236/2014-260, se ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a dále ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní c) a žalovanou zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č.j. 24 C 48/2009-222, uložil ve výrocích I. VI. žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku ve výši 200.000,- Kč a žalobní nároky ve zbývající části, to je ve vztahu k žalobcům a) a b) co do částky 800.000,- Kč a ve vztahu k žalobkyni c) co do částky 300.000,- Kč, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel z prokázaných tvrzení žalobců, že dne 7. listopadu 2006 zemřela jejich dcera a sestra J. H. šest a půl hodiny po porodu v třebíčské nemocnici na oddělení ARO v důsledku postupu lékařů, který lze označit jako non lege artis. Soud na základě listinných důkazů zhodnotil, že žalobci utrpěli zaviněnou smrtí své dcery a sestry závažný zásah do práva na soukromí a s ohledem na neodčinitelnost zásahu jsou splněny podmínky pro navýšení paušální jednorázové částky vyplácené dle ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. 12. 2012. Zároveň určil, že i pro žalobkyni c) ztráta sestry znamenala ztrátu opory v její nelehké životní situaci (znásilnění manželem, narození dítěte s vrozenou srdeční vadou), ale také ztrátu kontaktu se švagrem a dětmi, o který velmi stála. Z korespondence mezi žalobci a žalovanou vyplývá, že se žalovaná nechtěla touto záležitostí zabývat a žalobcům se nedostalo ani žádné satisfakce v podobě odsuzujícího trestního rozsudku, navíc v trestním řízení došlo k vážným procesním pochybením, kvůli nimž byl rozsudek zrušen. Za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně shledal částku 200.000,- Kč, neboť se nejednalo o osoby žijící ve stejné domácnosti, ale zároveň došlo k velkému zásahu do jejich práva na ochranu osobnosti.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. února 2015, č.j. 1 Co 236/2014-260, rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o věci samé vůči žalobcům a) a b) potvrdil, ale výrok vůči žalobkyni c) změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni c) částku ve výši 200.000,- Kč, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Co se týká skutkových zjištění, přejal tato vrchní soud od krajského soudu, avšak shledal, že krajský soud nesprávně věc posoudil po právní stránce ve vztahu k žalobkyni c). Uvedl, že u žalobkyně c) nelze spatřovat potřebnou mimořádnost pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku ve ztrátě opory v její nelehké životní situaci po znásilnění manželem a narození dítěte s vrozenou srdeční vadou, ani ve ztrátě kontaktu se švagrem a dětmi či v nemožnosti, aby vychovávala její dceru Š. společně se svým synem. Proto odvolací soud rozsudek krajského soudu vůči žalobkyni c) změnil a žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni c) dne 20. března 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně c) dne 21. dubna 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že právní otázka měla být posouzena jinak. Domnívá se, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil své zamítavé rozhodnutí, když jí nepřiznal žádnou náhradu nemajetkové újmy. Poukazuje na tíživou situaci, ve které se nacházela po tragickém úmrtí své sestry i na jejich blízký vztah. Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, když zaujal jiný právní názor, a neumožnil jí se k němu vyjádřit ani ho předvídat. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu ve výrocích I. a V. zrušil a v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v podání ze dne 25. června 2015, ve kterém uvedla, že dovolání žalobkyně c) pokládá za nepřípustné, když dovolatelka nedostatečně vymezila, od kterého řešení otázky hmotného či procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka ve stanovisku k vyjádření žalované ze dne 13. července 2015 uvedla, že své dovolání pokládá za přípustné, neboť odvolací soud měl přinejmenším opakovat její výslech, aby získal přímý dojem, když měnil takto zásadně rozhodnutí soudu prvního stupně vůči dovolatelce. Domnívá se, že dostatečně uvedla, v čem spočíval nesprávný postup odvolacího soudu, a proto navrhuje dovolání vyhovět.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno žalobkyní c), tj. osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak včas, tj. v zákonem stanovené lhůtě. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné, a to z následně uvedených důvodů.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, uvedl, že povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces.
Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03).
V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o.s.ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat např. v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.
K tomu lze dodat, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jež podle zákona není nepřípustné ve smyslu § 238 a násl. o s. ř. a směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v jehož odůvodnění absentuje (shora popsané) právní posouzení věci, příp. obsahuje např. pouhý odkaz na právní názor obsažený v přísl. rozhodnutí Ústavního soudu, zakládá vždy jeho přípustnost ve smyslu § 237 o.s.ř., neboť dovolacímu soudu je upřena možnost posouzení, na základě jaké právně kvalifikační úvahy byla odvolacím soudem vyřešena otázka hmotného nebo procesního práva; v takovém případě dovolacímu soudu zpravidla nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že nespatřuje mimořádnost pro navýšení náhrad nad jednorázovou částku u žalobkyně c), svou úvahu ale jinak nikterak blíže neodůvodnil, stejně ani skutkově a právně nepodložil (takto je pouze bez dalšího předkládal k věření ) a založil tak nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí.
Z popsaného vyplývá, že se odvolací soud při odůvodnění svého rozhodnutí takto dostal do rozporu s výše zmíněným zásadami tj. povinností soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o.s.ř., v souladu z principy řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy, který představuje součást práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem nevysvětlit své úvahy a své závěry týkající se žalobkyně c), když změnil rozsudek soudu prvního stupně v její neprospěch.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak v dotčeném výroku ve věci samé, tak i v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu