30 Cdo 299/2000
Datum rozhodnutí: 20.12.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 299/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr.Františka Duchoně, JUDr.Julie Muránské, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. J., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 12 C 9/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 1998, č.j. 1 Co 110/98 - 117, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 1998, č.j. 1 Co 110/98 - 117, se ve výroku označeném "II.", pokud jím by změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve výrocích o povinnosti zaplatit soudní poplatek a ve všech výrocích o nákladech řízení, zrušuje, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. března 1998, č.j. 12 C 9/94 - 91, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo uveřejnit ve vyjmenovaných denících a dále v televizním vysílání N. ve stejný čas a ve stejném programovém bloku, v jakém proběhlo vysílání dne 16. února 1994 a dále v rozhlase H. omluvu, a to v souvislosti se zveřejněním informací o fyzickém napadení osoby žalovaného neznámým pachatelem dne 16. února 1994. Zamítnuta byla též žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 1,000.000,- Kč. Rozhodnuto bylo též o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní poplatek za toto řízení a o vrácení přeplatku zálohy na náklady státem placených nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel především z úvah, že v žádném z publikovaných článků nebyla obsažena věta o domněnce najmutí útočníka majitelem domu jako přímá řeč pronesená žalovaným, přičemž pouze jen L. n. žalobce jmenovaly. Soud však současně připomněl, že ovšem difamační povahu určitých tvrzení je možno vyvozovat s přihlédnutím ke všem okolnostem a souvislostem - tedy z kontextu - za kterých byly zveřejněny. Rozborem v řízení zjištěných skutečností konečně soud prvního stupně uzavřel, že by bylo možno dovodit, že jistý nezjistitelný okruh občanů znalých situace si mohl učinit závěr, že nařčení o najmutí útočníka se týká žalobce. Soud však žalobu na uveřejnění žalobcem požadované omluvy zamítl z důvodu, že bez zajištění součinnosti (při takto požadovaném zveřejnění) těch, kdo o obsahu vydání (jednotlivých periodik) rozhodují, by byl nevykonatelný. V případě otázky náhrady nemajetkové újmy v penězích krajský soud odkázal na znění ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Soud zde dospěl mimo jiné k závěru, že žalobce nemůže být pokládán za osobu celostátně veřejně známou. Okruh osob, které si událost spojily se jménem žalobce, zůstal proto omezen na občany znalé situace v H. K., kteří byli přímo situací postiženi, nebo žalobce znali, věděli, že koupil dům a znali jeho podnikatelský záměr a navíc sledovali předchozí polemiku ve "V. v.". Soud pak nedospěl k závěru, že by vzhledem k intenzitě a délce trvání následků zásahu bylo nutno je vyvážit a zmírnit formou peněžní satisfakce. Podle soudu prvního stupně by bývaly byly postačujícími prostředky morální satisfakce, které však (z výše popsaných důvodů) žalobci přiznány nebyly.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem z 29. října 1998, č.j. 1 Co 110/98 - 117, potvrdil zmíněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v napadeném zamítavém výroku týkajícím se omluvy, a to ve znění, že se zamítá žaloba, aby žalovaný do 14 dnů od právní moci rozsudku uveřejnil ve stanovených denících a ve večerním vysílání Č. n. t. s. s.r.o. N. omluvu ve znění: "Odvolávám své tvrzení o tom, že útočník, který mě dne 16. února 1994 napadl, byl pravděpodobně najat majitelem domu čp. 907 v H. K. panem M. B. a panu B. se tímto omlouvám. E. J.". V zamítavém výroku Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, když ve zbývající části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení a o vrácení přeplatku zálohy.

Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u požadavku na poskytnutí morálního zadostiučinění, vykonatelnosti žalobcem požadovaného uveřejnění omluvy brání ustanovení § 10 zákona č. 81/1996 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků, podle něhož za obsah periodického tisku navenek odpovídá vydavatel, takže, pokud není účastníkem řízení, není možno mu uložit, jaký obsah bude mít jím vydávané periodikum, resp. nelze tuto povinnost ukládat žalovanému.

U výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích odvolací soud uplatněný nárok naopak shledal opodstatněným. Po doplnění dokazování výslechem žalobce totiž dospěl k závěru, že újma způsobená popsaným způsobem není pouhou běžnou újmou, k jejíž nápravě by postačovalo zadostiučinění v podobě morálního plnění, takže byly naplněny předpoklady dané ustanovením § 13 odst. 2 o.z. Odvolací soud připomněl, že zákon nevyžaduje, aby újmy skutečně nastala, když postačí zjištění, že zásah do práva na ochranu osobnosti byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných citovaným ustanovením. Podle soudu pak dotčený zásah byl právě takového charakteru, protože by se nutně musel dotknout chráněných práv každé fyzické osoby. Nadto u žalobce (jak vyplynulo z provedeného dokazování) došlo ke značné újmě na jeho rodinných vztazích, na vztazích obchodních a na jeho vztazích vůči okolí, když ve vztahu k některým osobám se tato újma jeví jako neodčinitelná.. K zásahu přitom došlo výroky žalovaného jako poslance Parlamentu, čímž podaná informace získala na vážnosti a byla zprostředkována v podstatě všemi celostátními deníky, jímž také byla žalovaným určena. Podle soudu pak částka 80.000,- Kč je způsobilá s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 3 o.z. vyvážit újmu na osobnosti žalobce. Rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dne 19. prosince 1998.

Proti výroku II. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 4. ledna 1999, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, včasné dovolání. Jeho důvod žalovaný spatřuje v naplnění předpokladu vyplývajícího z ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") takže fakticky vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost tohoto dovolání dokládá odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolatel především vyslovuje námitky, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se vůbec relevantního zásahu dopustil. Ani z jednoho z důkazů nelze dovodit závěr, že zásah spočívající v poskytnutí informace, že neznámého útočníka, který žalovaného fyzicky napadl, si najal žalobce, je prokázán s ohledem na obsah zprávy Č., obsah relace T. N. a přepis relace v rozhlase. Žalobce zde především nedoložil záznam tohoto rozhlasového rozhovoru, a jím předložený přepis nemusí být přesný. Kromě toho ani z tohoto přepisu nelze jednoznačně dovodit, že by žalovaný označil žalobce jako osobu, která si najala neznámého útočníka vůči žalovanému. Pokud byl takový závěr soudy přesto učiněn, je v rozporu se zásadou hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř., když takový závěr z provedených důkazů jednoznačně nevyplynul. Pokud proto nebylo prokázáno, že se žalovaný dopustil relevantního zásahu do osobnostních práv žalobce, nebylo možno ani rozhodovat o příslušné satisfakci.

Kromě toho dovolatel připomíná, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 80.000,- Kč je namístě s ohledem na možnost ohrožení osobnostních práv, jednak s ohledem na dopad zásahu, přičemž právě existence skutečného dopadu na sféru osobnostních práv žalobce nebyl ničím doložen a prokázán, pak přisouzená satisfakce nemůže obstát.

Žalobce se v písemném vyjádření k podanému dovolání plně ztotožňuje se závěry soudů prvního a druhého stupně. V závěru tohoto vyjádření však konstatuje, že ovšem má zato, že (odvolací) soud při hodnocení důkazů a rozhodování o výši finanční satisfakce nedostatečně zvážil závažnost újmy způsobené žalobci žalovaným, když pominul rozhodné skutečnosti pro stanovení výše této majetkové satisfakce. I když z jiných důvodů, než žalovaný, proto žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Podáním ze dne 24. ledna 2000 pak vyjasnil, že uvedeným podáním nemínil samostatně podat dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu.

Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž akcentuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčeném rozsahu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání je v jejich základě nutno přisvědčit, takže z tohoto zorného úhlu nelze dovoláním napadený výrok ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze považovat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedl. Přes tuto skutečnost však obsah spisu výskyt takové vady nevylučuje, o čemž bude zmínka posléze.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Toto ustanovení předpokládá, že dovolání lze podat tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce, a která nemá oporu v provedeném dokazování. K tomu může dojít tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. § 132 o.s.ř., protože soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly z řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, případně v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti (důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, věrohodnosti), je logický rozpor a konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. § 133 až § 135 o.s.ř.

Při uvážení posuzované věci je třeba s odvolacím soudem samozřejmě souhlasit, pokud uvádí, že předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je, jestliže došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, který byl současně objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných ust. § 11 násl. občanského zákoníku (dále je "o.z."). Odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal především to, když se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, totiž, že výroky žalovaného odvysílané T. N., ve spojení s jeho výroky pronesenými před novináři v předsálí zasedací místnosti parlamentu ČR, zvlášť pak s uvedením jména žalovaného novinářce L. n. svědkyni Š. a též v souvislosti s jeho odpověďmi rozhlasovému moderátorovi L. o okolnostech útoku na jeho osobu, vyslovující podezření o najmutí útočníka majitele domu, je objektivně způsobilé přivodit újmu na právech žalobce chráněných ust. § 11 a násl. o.z., když osoba žalobce je ze všech souvislostí pro okruh jeho rodiny, známých, okolí a obchodních partnerů identifikovatelná. Zde však plně nedocenil skutečnost, že takto dovozovaný neoprávněný zásah nelze za daného stavu řízení považovat za zcela jednoznačně vyplývající z provedených důkazů. Žalovaný sám popírá a v řízení popíral, že by se kdy byl před novináři výslovně jménem zmínil o žalobci. Odvolací soud pak vychází především z výpovědi svědkyně J. Š., která byla učiněna před dožádaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 27. ledna 1998. Odvolací soud ovšem přehlédl, že provádění tohoto důkazu nebyl žalovaný přítomen, ač ze spisu nevyplývá, že byl zákonem předpokládaným způsobem o něm řádně a včas uvědomen (v průběhu řízení nebylo ověřováno, zda v tomto případě bylo žalovanému náležitě a včas doručeno). Lze mít tedy vážné důvody pro úvahu, že tímto postupem byla žalovanému soudem odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.). Přitom sama zmíněná svědkyně na otázku, zda žalovaný uvedl jméno žalobce v té souvislosti, že by žalobce najal útočníka, uvedla pouze, že neví. Lze tedy mít za to, že za tohoto stavu řízení nelze dovozovat bez dalšího, že by konkrétní neoprávněný zásah zmiňovaný žalobcem vyplynul z již provedených důkazů nebo přednesů účastníků.

Jestliže pak z dosud provedenými důkazy nebyl náležitě ověřen žalobcem tvrzený fakt konkrétního neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv ze strany žalovaného, nebyl zatím dán předpoklad pro úvahy odvolacího soudu o naplnění předpokladů pro případné přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o.z.

Z vyloženého je proto zřejmé, že již z tohoto důvodu není možno dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v uvedeném výroku za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) dovoláním žalobce napadený rozsudek v dotčené části zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2000



JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková