30 Cdo 2989/2012
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2989/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) JUDr. V. V. a b) Mgr. E. T. , obou zastoupených JUDr. Klárou Doležalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 59/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 72 Co 53/2012 50, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 200.000,- Kč pro každého ze žalobců (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Uvedených částek se žalobci domáhali z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena v šesti správních řízeních týkajících se stavby bytového domu A Mazanka v katastrálním území L., obci P., tím, že správní úřady porušily svou povinnost vydat příslušná rozhodnutí ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 správního řádu. Měly se tak dopustit nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen OdpŠk ).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně. Jedním z předpokladů úspěchu žaloby, kterou se žalobce domáhá poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je, aby tuto újmu tvrdil, a to alespoň v rovině povšechného vysvětlení své motivace k uplatňování nároku. Teprve tehdy splní-li žalobce tuto procesní povinnost, přichází v úvahu aplikace silné, ale vyvratitelné domněnky , že nepřiměřená délka řízení znamená pro žalobce morální újmu, kterou tak není třeba prokazovat. To však neplatí v případě, vytýká-li žalobce žalovanému jen jednotlivý průtah v řízení, vztahující se ke konkrétnímu procesnímu úkonu, jenž byl či měl být v řízení proveden, chybí-li zde zřetelné promítnutí existence tohoto průtahu do závěru o nepřiměřenosti celkové délky průtahem postiženého řízení. Žalobci výše uvedenou povinnost tvrzení v daném případě nesplnili. Nadto žalobci žalované vytýkají jen izolované, dílčí průtahy v jednotlivých řízeních, a to aniž by jejich tvrzení obsáhla též promítnutí dopadu těchto průtahů na celkovou délku řízení. Proto nelze o využití výše uvedené vyvratitelné domněnky v tomto případě uvažovat. Ze žaloby žádná spojitost mezi zájmy a právy žalobců na straně jedné a jednotlivými průtahy na straně druhé patrná není. Na tuto situaci by plně dopadal § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Z obsahu předloženého spisu je však patrné, že se žalobci k soudnímu jednání před soudem prvního stupně i přes řádné předvolání bez jakékoliv omluvy nedostavili, v důsledku čehož se jednání konalo v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 241 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatelé mimo námitek, že řízení bylo postiženo vadami a že soudy vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, brojí též proti tomu, že podle odvolacího soudu měli tvrdit vznik nemajetkové újmy, a to alespoň v rovině povšechného vysvětlení motivace k uplatnění nároku. Tento názor je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2011. Vychází se z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy se v zásadě nevyžadují. Žalobci kladou dovolacímu soudu otázku, zda je potřeba vysvětlovat motivaci k uplatnění nároku za vzniklou nemajetkovou újmu, která byla způsobena průtahy v řízení před správními orgány.
Žalovaná k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není dovolání přípustné, a proto navrhla, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud tak nemohl přihlížet k námitkám, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že soudy vycházely ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na tom, že žalobci nesplnili svou procesní povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Konkrétně se jednalo o tvrzení, v čem spočívala nesprávným úředním postupem způsobená nemajetková újma. Vznik nemajetkové újmy je přitom jedním z předpokladů odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. Vyvratitelná domněnka, na kterou dovolatelé poukázali, se uplatňuje ve vztahu k nepřiměřeně dlouhým řízením ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nikoliv, jak správně konstatoval odvolací soud, k jinému nesprávnému úřednímu postupu (zde podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk). Navíc je třeba poukázat na to, že nemajetková újma se u nepřiměřeně dlouhých řízení předpokládá, neboť způsobuje nejistotu v postavení účastníků řízení. Byla-li ovšem újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního (viz i dovolateli citované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod V.; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
K tomu Nejvyšší soud na stejném místě uvedl, že aplikace vyvratitelné domněnky neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) v rovině alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku. K tomu lze jen stručně dodat, že uvedená domněnka směřuje k povinnosti důkazní, nikoliv k povinnosti tvrzení.
Dovolatelé dále položili dovolacímu soudu otázku týkající se běhu promlčecí doby, avšak napadený rozsudek na řešení takové otázky není založen, a proto se jí dovolací soud nezabýval.
Z právě uvedených důvodů neshledal dovolací soud dovolání žalobců přípustným, a tudíž jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. dubna 2013

JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu