30 Cdo 2977/2016
Datum rozhodnutí: 07.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241b odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 2977/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců: a) V. K. , b) K. K. , c) V. K. , všech zastoupených JUDr. Alexejem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hviezdoslavova 1600/13, proti žalovaným: 1) Zdravotnické záchranné službě Středočeského kraje, p. o., (dříve Územní středisko záchranné služby Středočeského kraje), se sídlem v Kladně, Vančurova 1544, IČ: 75030926, zastoupené Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Vinohradská 2279/164, a 2) Nemocnici Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., nemocnici Středočeského kraje , se sídlem v Benešově, Máchova 400, IČ 27253236, zastoupené JUDr. Michaelou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33 , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 19/2009, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č.j. 1 Co 109/2012-224, takto:

I. Dovolání každého ze žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobci se žalobou domáhali zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, kterého se měli dopustit oba žalovaní tím, že dne 18. června 2006 nedostatečně zajistili bezpečnost při předávání pacienta se schizofrenií, přičemž žalobce a) utrpěl úraz v důsledku toho, že pacient nečekaně při předávání vyskočil z okna nemocnice, spadl při tom na žalobce a), který vyšel před budovu ve snaze pacienta nalézt.
Krajský soud v Praze (dále také soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. prosince 2011, č.j. 36 C 19/2009-180, ve znění opravného usnesení ze dne 15. června 2012, č.j. 36 C 19/2009-216, rozhodl tak, že uložil každému z žalovaných povinnost uhradit nemajetkovou újmu v penězích, a to žalobci a) ve výši 150.000 Kč a žalobcům b) a c) každému ve výši 100.000 Kč. Dále zamítl žalobu co do zbytku požadované částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování z toho, že Krajský soud poukázal na to, že jeho dřívější rozsudek ze dne 19. dubna 2014, č.j. 36 19/2009-90, byl částečně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č.j. 1 Co 332/2010-137. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů a vyslechnutých svědků dospěl k závěru, že jednání pacienta se schizofrenií nebylo nepředvídatelné a že jeho úniku nepochybně zabránit šlo, když na místě bylo několik odborně způsobilých pracovníků a podle svědků pacient již dříve vykazoval znaky možné agrese a úzkostného stavu. Soud prvního stupně poukázal na závažná zranění, která žalobce a) utrpěl a která se projevují dosud, přičemž žalobce a) již nemůže vykonávat činnosti, které konal dříve, je ve špatném psychickém stavu a musí užívat antidepresiva. I jeho rodinný život byl velice zasažen, v důsledku zranění se zhoršil jeho vztah s manželkou, žalobkyní b), nyní je žalobce a) v péči svého syna, žalobce c). Soud prvního stupně za takto zjištěného stavu dospěl k závěru o neoprávněném zásahu v takové míře, která odůvodňuje přiznání zadostiučinění v penězích.
Vrchní soud v Praze (dále též soud druhého stupně nebo odvolací soud ) rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, č.j. 1 Co 109/2012-224, k odvolání obou žalovaných rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. a III. co do přiznaného zadostiučinění vůči žalobci a) ve výši 125.000 Kč, a ve vztahu k žalobci b) a c) ve výši 50.000 Kč potvrdil, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil též ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že ve svém dřívějším usnesení ze dne 31. května 2011, č.j. 1 Co 332/2010-137, zrušil rozsudek krajského soudu k odvolání žalovaných pouze ve vyhovujících výrocích, přičemž krajský soud následně znovu rozhodl o celých původních nárocích všech žalobců. Z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Dále se odvolací soud ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Poukázal též na zanedbání situace žalovanými a ztotožnil se také s hodnocením vzniklé újmy. I podle názoru soudu druhého stupně nebyli oba žalovaní dostatečně obezřetní při předávání pacienta, i když předpokládali, že jde o pacienta postiženého schizofrenií Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému 1) doručen dne 28. března 2013, žalovanému 2) dne 29. března 2013, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Žalovaný 1) podal dne 28. května 2013 blanketní dovolání, které doplnil v podání ze dne 15. července 2013.
Žalovaný 2) podal dne 29. května 2013 včasné dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kdy byla druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci a) 125.000,- Kč. Otázku hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, spatřuje dovolatel v řešení realizace bezpečného předávání pacienta pracovníky nemocnice pracovníkům zdravotnické záchranné služby, když soudy obou stupňů dovozují porušení právní povinnosti a protiprávní zásah z toho, že průběh předání pacienta ze strany nemocnice nebyl zajištěn bezpečně. Dovolatel klade otázku, jak měl být takový průběh předání pacienta zabezpečen, aby nedošlo k případu jako je případ posuzovaný, a který považuje dovolatel za exces, který nebylo možné předvídat. Dovolatel poukazuje na to, že pacient klidný byl a s převozem souhlasil, navíc byl již mimo budovu žalované 2), byť stál u sanitního vozidla v nemocničním areálu. Žalovaný 2) tak nikterak neporušil žádné právní předpisy a další zajišťování bezpečného předání pacienta by znamenalo nutnost přijmout další zřízence na každé oddělení, což by představovalo značné finanční náklady pro případ, že by jednou za čas mohlo dojít k události, která je předmětem daného řízení. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v dovolání napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného 2) nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud (dále též dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním prvního žalovaného ze dne 28. května 2013. To sice bylo podáno včas, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o tzv. blanketní dovolání, neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Dovolatel především neuvedl, ani nevymezil konkrétní důvod dovolání, resp. v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, ani vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první o.s.ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat § 243b o.s.ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Dovolatel doplnil zmíněné blanketní dovolání podáním ze dne 15. července 2013 tedy až po uplynutí dovolací lhůty, která končila dne 28. května 2013 (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud k němu proto nemohl přihlédnout.
Dovolací soud pro úplnost uvádí, že marným uplynutím propadné (prekluzivní) lhůty podle § 241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání žalovaného 1), které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, odmítnout.
K dovolání druhého žalovaného dovolací soud uvádí, že dovolatelem vymezená otázka není otázkou právní a není ani otázkou, na které by bylo napadené rozhodnutí zbudováno.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatelů se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat (k tomu srovnej § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015; označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Brojí-li tento dovolatel proti výsledku hodnocení důkazů, pak je třeba připomenout, že dovolací soud může hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Z výpovědí svědků vyplynulo, že pacient již před předáním záchranné službě trpěl úzkostnými stavy, mluvil o tom, že ho někdo pronásleduje, před příchodem záchranné služby byl místy agresivní a neklidný, měl tendenci občas utíkat. Názor soudů obou stupňů měl tedy dostatečnou oporu v dokazování a svědečných výpovědích a není tedy v logickém rozporu.
Úkolem soudů ani nebylo a není určit, jaká konkrétní opatření by měla být provedena pro zajištění bezpečného průběhu předávání pacienta, nýbrž na základě provedených důkazů zhodnotit, zda došlo v projednávané věci k zásahu do osobnostních práv pochybením ze strany žalovaných. Jestliže tedy dovolatel uvádí jako otázku, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, otázku řešení zajištění předání pacienta, jedná se o otázku vedlejší zabíhající do skutkových okolností, která navíc směřuje k vymezení konkrétních pravidel pro předání pacienta, což je otázka, která se musí posuzovat v každém případě individuálně - formulace obecně platného postupu tedy nemůže být věcí soudu. Soudy pouze posuzují, zda zajištění pacienta bylo přiměřené okolnostem a vědomostem o zdravotním stavu pacienta, což v projednávané věci nebylo shledáno odpovídajícím s ohledem na druh onemocnění pacienta i na jeho chování.
Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem k výše uvedenému dovolání prvního žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř., neboť toto dovolání je poznamenáno vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o.s.ř. a § 243b o.s.ř.).
Dovolání druhého žalovaného dovolací soud odmítl ve smyslu § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť otázka formulovaná dovolatelem je otázkou skutkovou, přičemž na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí ani nezávisí, takže daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř.
Nejvyšší soud ve věci rozhodoval, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. prosince 2016

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu