30 Cdo 2977/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 241b odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 2977/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce T. E. , zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalované České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 403 756 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 28/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. 17 Co 355/2014-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 6. 2014, č. j. 15 C 28/2013-116, žalobu co do částky 272 990,91 Kč zamítl (výrok I.), řízení co do částky 117 756,09 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce podal dne 2. 1. 2006, prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení Brno-venkov, žádost o přiznání invalidního důchodu. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ ) ze dne 29. 3. 2006 byla žádost žalobce zamítnuta pro nesplnění podmínek dle § 43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s tím, že žalobce nesplnil podmínku potřebné doby pojištění. Na základě podnětu Veřejného ochránce práv ze dne 17. 1. 2012 ČSSZ žalobcovu záležitost opět posoudila se závěrem, že došlo k pochybení. Žalobci proto vznikl od 11. 8. 2003 nárok na částečný invalidní důchod a od 5. 11. 2004 na plný invalidní důchod. Rozhodnutím ČSSZ č. I ze dne 7. 3. 2012 byl přiznán žalobci od 11. 8. 2003 částečný invalidní důchod a rozhodnutím č. II. z téhož dne mu byl přiznán od 5. 11. 2004 plný invalidní důchod. Doplatek plného invalidního důchodu byl žalobci přiznán od 17. 1. 2007. Proti oběma těmto rozhodnutím podal žalobce námitky, jejichž prostřednictvím žádal o započtení doby svého studia. Po projednání námitek ČSSZ vydala nové rozhodnutí č. I. a II., jimiž zvýšila částečný invalidní i plný invalidní důchod, neboť nově započítala prokázanou dobu pojištění. Poté dne 3. 9. 2012 vydala ČSSZ rozhodnutí, jímž žalobci přiznala doplatek důchodu za dobu od 1. 1. 2006 do 16. 1. 2007 s tím, že doplatek měl být stanoven ode dne vzniku nároku na důchod. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně hodnotil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ). Soud prvního stupně uzavřel, že postup ČSSZ nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, neboť vedl k vydání rozhodnutí ve věci. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zdali žalobci vznikla v důsledku vydaných nezákonných rozhodnutí škoda. Žalobce požadoval náhradu škody, která mu měla vzniknout z úvěru, který nebyl schopen splácet. Škodu vyčíslil jako součet nákladů příslušenství úvěru a nákladů nalézacího a exekučního řízení. Soud prvního stupně uvedl, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 2. 12. 2002, tedy 4 roky před podáním žádosti o invalidní důchod, a tudíž mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím neexistuje příčinná souvislost. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, jehož se žalobce domáhal z titulu nepřiměřené délky řízení, soud prvního stupně uvedl, že nemajetková újma spočívá ve stavu nejistoty z důvodu neskončeného řízení. Žalobce však ve stavu nejistoty nebyl. Obě řízení o přiznání invalidního důchodu probíhala řádně bez průtahů, přičemž jejich délka nebyla nepřiměřenou. Také v časovém období mezi oběma řízeními nemohl být žalobce ve stavu nejistoty, neboť žádné řízení neběželo a žalobci tudíž nemohla vzniknout nemajetková újma. Soud prvního stupně v řízení neshledal vznik odpovědnostního titulu a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvádí pouze odkaz na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ). Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, ale pouze ve vztahu k nároku na náhradu škody napadá skutková zjištění odvolacího soudu ohledně existence příčinné souvislosti a ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy se neztotožňuje s posouzením namítaného řízení jako dvou samostatných řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je otázkou skutkovou. K požadavku na náhradu nemajetkové újmy žalovaná uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů. V posuzovaném případě nelze na řízení pohlížet jako na celek, ale na dvě oddělená správní řízení, přičemž v časovém úseku mezi těmito řízeními žádné jiné řízení neběželo. Obě správní řízení probíhala bez průtahů, a tudíž nelze dovodit nepřeměřenou délku řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatel nikde v dovolání nevymezil, který z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za naplněný. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel, jak bylo výše uvedeno, pouze odkázal na ustanovení § 237 o. s. ř., což k řádnému vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. 1. 2016



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu