30 Cdo 2971/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2971/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Bc. F. K. , zastoupeného Mgr. Janem Legem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalované 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České republice Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení částky ve výši 20.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 83/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2013, č. j. 51 Co 456/2012-454, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř. , dovolání žalobce odmítl.
Dovolatel vymezil v dovolání dvě otázky, o kterých se domnívá, že zakládají přípustnost dovolání. Odvolací soud dle něj jednak odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu posoudil doplnění žaloby jako změnu žaloby, jednak změnu žaloby v rozporu s judikaturou nepřipustil.
V otázce, zda se v případě vyjádření dovolatele (žalobce) ze dne 14. 2. 2012 jednalo o změnu žaloby, či nikoliv, odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v několika rozsudcích přijal a odůvodnil závěr, že o změnu žaloby se nejedná tehdy, mění-li žalobce jen právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby). Změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. naopak je, požaduje-li žalobce stále stejné plnění, ale z jiného skutkového základu věci (skutkového děje), než jaký vylíčil v původní žalobě. Tento ustálený výklad Nejvyššího soudu je vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2879/2007, který dovolatel v dovolání cituje.
Dovolatel původně v žalobě požadoval náhradu škody vzniklé tím, že v důsledku trestního stíhání neměl možnost vykonávat podnikatelskou činnost. Při ústním jednání dne 14. 2. 2012 dovolatel uvedl, že uplatňuje náhradu škody z titulu vynaložených nákladů obhajoby, náhradu škody vzniklé neobdržením zemědělských dotací a náhradu škody vzniklé neuhrazením restitučních nároků ze strany státu. Dovolatel tím rozšířil svá skutková tvrzení a svůj nárok opřel o jiný skutkový základ, než jaký byl původně uveden v žalobě. To, zda škoda vznikla vynaložením nákladů obhajoby ze strany dovolatele, nebo zda vznikla nezvětšením majetku dovolatele v důsledku nemožnosti podnikat, je vylíčením rozhodných skutečností. Nejednalo se o změnu právní kvalifikace, ani o precizování podané žaloby, jak je uvedeno v dovolání.
Otázka, zda soud měl změnu žaloby učiněnou žalobcem připustit, nebo nikoliv, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006. V citovaném usnesení se jednalo o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., závěry učiněné Nejvyšším soudem lze však vztáhnout i na nyní posuzovaný případ.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí na vyřešení otázky správnosti nepřipuštění změny žaloby nezávisí. Nepřipuštění změny žaloby nemohlo mít vliv na správnost výroku ve věci samé. Dovolatel ani nikterak nezpochybňuje správnost zamítavého výroku ohledně nároku, který předmětem řízení byl (zůstal). Ve skutečnosti se domáhá přezkumu pravomocného usnesení o nepřipuštění změny žaloby, nikoliv přezkumu rozsudku ve věci samé. Takto vytýkaná vada řízení přitom není způsobilým dovolacím důvodem (241a odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně 22. ledna 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu