30 Cdo 2970/2000
Datum rozhodnutí: 31.01.2001
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2970/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce - Bytové družstvo K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu P, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 39 C 110/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 1997, č.j. 8 Co 1341/97 - 72, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce jeho zástupci advokátu částku 1075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. prosince 1997, č.j. 8 Co 1341/97 - 72, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. května 1997, č.j. 39 C 110/96 - 50, kterým bylo určeno, že žalobce je s účinností od 12. října 1995 vlastníkem nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 147 jako dům č.p. 2628, v katastrálním území M. O., obec O., okres O., postaveném na pozemku parc. č. 1094/1, zastavěná plocha, o výměře 672 m2 v katastrálním území M. O., obec O., okres O., a jímž bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a současně připustil proti tomuto svému rozsudku dovolání.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se při svém rozhodování tento soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny podmínky, stanovené v ustanovení § 29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům, t.j., že došlo k rozhodnutí o vyčlenění bytového družstva na K. na základě písemného souhlasu dvoutřetinové většiny členů družstva předmětného domu, k oznámení rozhodnutí představenstvu Stavebního bytového družstva P. a ke vzniku nového družstva podle ustanovení § 221 násl. obchodního zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu nemusí existovat časová posloupnost mezi souhlasem s vyčleněním z družstva a vznikem nového družstva, což nevyplývá ani z gramatického výkladu ustanovení § 29 odst. 1 citovaného zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož nájemci nebo vlastníci bytů nebo nebytových prostorů v budově nebo v budovách, resp. v domě nebo v domech ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví družstva, kteří jsou členy tohoto družstva, mohou rozhodnout o vyčlenění a vzniku nového družstva. V řízení před soudy obou stupňů pak dále vyplynulo, že dne 12. října 1995 byl žalobce zapsán do obchodního rejstříku, přičemž k zápisu došlo na základě zmíněných skutečností. Odvolací soud se pak zabýval otázkou předpokladů rozhodných pro zápis do obchodního rejstříku. Odvolací soud připomněl, že zápis v obchodním rejstříku je účinný vůči každému, takže z těchto důvodů nepřísluší soudu přezkoumávat rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu družstva do obchodního rejstříku. Odvolací soud pak shrnul, že má zato, že došlo ke splnění všech předpokladů uvedených v § 29 zákona č. 72/1994 Sb., a ke vzniku nového družstva. Proto přešlo vlastnictví k sporem dotčeného bytu na žalobce. Protože pak nedošlo k vypořádání majetku, práv a povinností ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 zmiňovaného zákona, má proto žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti.

Výrok podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") odvolací soud odůvodnil konstatováním, že jeho rozsudkem byly řešeny otázky po právní stránce zásadního významu

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě nabyl právní moci dne 17. února 1998.

Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal žalovaný dne 13. března 1998 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Odvolacímu soudu výslovně vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takto je třeba mít zato, že dovolatel vychází z toho, že rozhodnutí je postiženo vadami ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) a c) o.s.ř.

Dovolatel připomíná, že žalobce při uplatnění svého nároku vychází z tvrzení, že vznikl vyčleněním části družstva ve smyslu ustanovení § 29 násl. zákona č. 72/1994 Sb. ze Stavebního bytového družstva P. Žalovaný naopak tvrdí, že žalobce vznikl jako bytové družstvo, avšak podle obecných ustanovení obchodního zákoníku (§ 221 násl. cit. zákoníku). Podle žalovaného nájemci nebo vlastníci bytů či nebytových prostorů a zároveň členové družstva (SBD P.) nikdy nerozhodli o vyčlenění ze stávajícího družstva, resp. nikdy nedošlo k písemnému souhlasu dvoutřetinové většiny oprávněných osob s vyčleněním. Dovolatel pak považuje za nesprávné právní posouzení věci to, pokud odvolací soud konstatuje, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí rejstříkového soudu o tom, zda bylo platně rozhodnuto o vyčlenění, t.j. zda byla splněna podmínka písemného souhlasu nejméně dvou třetin členů družstva. Podle názoru dovolatele bylo povinností obecného soudu řešit jako předběžnou otázku to, co nebylo řešeno rejstříkovým soudem při rozhodování o zápisu žalobce do obchodního rejstříku, tedy, zda u žalobce došlo ke splnění všech podmínek k vyčlenění družstva ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Takové tvrzení nemůže obstát ani při existenci čestných prohlášení osob uvedených v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Nadto se nemohlo jednat o souhlas s vyčleněním družstva, protože ten mohl být učiněn pouze tím, kdo splňoval předpoklady ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 10. ledna 2000, v němž navrhuje, aby toto dovolání bylo zamítnuto.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. a vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného nelze považovat za důvodné, když z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů se napadené rozhodnutí odvolacího soudu jeví jako správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o případném výskytu tzv. jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jak již bylo uvedeno, přípustnost odvolání v souzené věci je založena rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Skutečností zůstává, že dovolací soud není povolán případně sám zvážit opodstatněnost takovéhoto rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla možnost dovolání ve věci založena. Je si proto třeba dále uvědomit, že procesní předpis ve zmíněném ustanovení svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němu by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejich právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239 odst. o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

S přihlédnutím k vyloženému je proto zřejmé, že především takto není možno akceptovat ten z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, který vychází z ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který v případě přípustnosti dovolání vyplývající z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. není možno důvodně použít. Již z tohoto důvodu proto tento dovolací důvod takto dovolatelem uplatněný v dovolání, není možno posoudit jako důvodný.

Pokud se týká otázky případného naplnění dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., pak nutno zdůraznit, že - jak již bylo uvedeno - dovolatel má zato, že k tomu došlo, pokud odvolací soud konstatuje, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí rejstříkového soudu o tom, zda bylo platně rozhodnuto o vyčlenění, t.j. zda byla splněna podmínka písemného souhlasu nejméně dvou třetin členů družstva. Zde je však nutno uvést, že takto dovolatelem nastolená otázka je z hlediska právního základu rozhodnutí odvolacího soudu jen argumentem podpůrným, který nemění nic na jeho dříve uvedeném skutkovém i právním závěru, že totiž v posuzovaném případě byly splněny všechny podmínky, stanovené v ustanovení § 29 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům, t.j., že skutečně došlo k rozhodnutí o vyčlenění bytového družstva na Křižíkové 19 na základě písemného souhlasu dvoutřetinové většiny členů družstva předmětného domu, k oznámení rozhodnutí představenstvu Stavebního bytového družstva P. Současně bylo přihlédnuto k tomu, že v této souvislosti došlo k příslušnému zápisu do obchodního zákoníku, jako jednomu z předpokladů právního konstituování nového družstva. Dovolatel přitom nikterak v dovolání nezpochybňuje příslušné právní úvahy odvolacího soudu vážící se k popsaným závěrům, když se omezuje pouze na otázku možnosti přezkoumat rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu družstva do obchodního rejstříku. Ta však pro posouzení věci - jako již bylo naznačeno - nebyla určující, a není způsobilá sama o sobě zvrátit právní posouzení uplatněného nároku soudy obou stupňů vycházející z konkrétně soudy zjištěného skutkového stavu tak, jak se podává z jejich rozhodnutí.

Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněných důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaného zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Jde o jeden úkon právní pomoci po 1000,- Kč a jednu paušální náhradu hotových výdajů advokáta (§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhl.č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 cit. vyhlášky a § 13 odst. 3 téhož předpisu).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2001

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková