30 Cdo 2966/2006
Datum rozhodnutí: 07.08.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2966/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně České republiky M. f., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. B., a 2) Z. B., oběma zastoupeným advokátkou, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně 1) B., a.s., a 2) J. s. s. a s. ČR, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.

18 C 329/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2005, č. j. 22 Co 300/2005 - 174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 18 C 329/2001 - 107, na základě žaloby podané dne 7. 9. 2001 F. d. a m. v likvidaci určil, že výlučným vlastníkem nemovitostí domu a pozemku o výměře 192 m2 ve F., v P., katastrální území V., obec P., je Česká republika a právo hospodaření s majetkem státu má F. d. a m. v likvidaci , zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí každý ve výši jedné ideální poloviny, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že na listu vlastnictví č. 1406 u Katastrálního úřadu P. - město je veden tzv. duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem a jako spoluvlastníci jsou uvedeni jednak žalovaní každý v rozsahu jedné ideální poloviny a dále Česká republika s tím, že správou nemovitostí ve vlastnictví státu je pověřen F. d. a m. v likvidaci . Dne 3. 2. 1989 byla mezi S. s. m. S. s. ú. z. SSM, zastoupeným ředitelem P. A., jako kupujícím, a M. S., jako prodávající (matkou druhé žalované), uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem ve výši 168.203,- Kč, k jejímuž uzavření udělil souhlas Č. ú. v. SSM, a dopisem ze dne 23. 6. 1989 požádala S. ú. z. SSM o změnu v evidenci nemovitostí podle této smlouvy. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 2000, sp. zn. 34 D 2094/99, ve věci dodatečného projednání dědictví po zemřelé M. S., byla schválena dohoda dědiců, podle které veškeré dědictví k předmětným nemovitostem vyšlé dodatečně najevo, nabývá vnučka P. B. (druhá žalovaná v původním řízení

o projednání dědictví po zůstavitelce dědictví odmítla). Vzhledem k tomu, že P. B. dne 18. 3. 1996 zemřela, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 33 D 813/2000, v dědickém řízení tak, že schválil dohodu dědiců, podle níž nabyli předmětnou nemovitost žalovaní (rodiče zůstavitelky), každý jednu ideální polovinu. Ze stanov bývalého SSM platných do 23. 4. 1990 vyplývá, že S. s. m. měl jako celek ze zákona právní subjektivitu, přičemž mezi subjekty, které mohly za SSM nabývat v rozsahu své působnosti vlastním jménem práva a povinnosti a zavazovat se, byla mimo jiné i účelová zařízení zřizovaná ústředními orgány SSM, která měla právní subjektivitu. Podle bodu 38 Stanov byly orgánům a organizačním složkám s právní subjektivitou svěřovány do správy části majetku SSM potřebné k plnění jejich úkolů. Označení SSM S. ú. z. bylo podle výpovědi svědků zcela běžné a vyjadřovalo to, že S. ú. z. byla organizační složkou SSM pověřenou k výkonu určitých práv a SSM byl vlastníkem nemovitostí; toto tvrzení je v souladu se Z. l. P. s. ú. z. SSM ze dne 20. 2. 1989. Soud prvního stupně shledal, že žalobce i žalovaní mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť v katastru nemovitostí je veden duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem a bez rozhodnutí soudu nemůže být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí se na základě uzavřené kupní smlouvy stal žalobce, že zemřelá M. S. nebyla ke dni své smrti jejich vlastníkem a tudíž je žalovaní nemohli zdědit. Jejich tvrzení, že kupní smlouva je neplatná z důvodu, že ji M. S. (vzhledem k výši kupní ceny) uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, považoval soud za neprokázané, a poukázal též na to, že zemřelá se po uzavření smlouvy její neplatnosti nedovolala a že tak učinili až žalovaní dne 25. 7. 1990, tedy po její smrti. Označení účastníků ve smlouvě je podle názoru soudu zcela v souladu se způsobem, jakým byly tehdy subjekty SSM ve smlouvách označovány; SSM i jeho organizační složka S. ú. z. zřízená právě SSM, měly právní subjektivitu a byly tedy oprávněny nabývat vlastnictví k předmětným nemovitostem. Rovněž namítaný rozpor v označení S. s. ú. z. (v záhlaví smlouvy) a S. ú. z. (razítko na konci smlouvy) není opodstatněný, neboť se nejednalo o dva různé subjekty, ale o jeden tentýž, pouze se specifikací místa jeho krajského působení. Bod VIII. smlouvy, jímž byl navrhován zápis vlastnictví k předmětným nemovitostem tak, že jejich vlastníkem měl být Čsl. stát (poté ručně přeškrtnuto) a uživatelem SSM S. s. ú. z. SSM, nemohl způsobit neplatnost celé kupní smlouvy, ale případně pouze této její části, neboť ze záhlaví smlouvy a jejího závěru je zřejmé, jaké subjekty smlouvu uzavřely. Z těchto důvodů soud určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika a že právo hospodaření k nim má žalobce F. d. a m. v likvidaci (v souladu se zákonem č. 113/1993 Sb., zák. č. 219/2000 Sb. a zák. č. 364/2000 Sb.), a jako neopodstatněný zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení vlastnictví k nemovitostem.

Usnesením ze dne 9. 3. 2005, č. j. 18 C 329/2001 - 141, soud prvního stupně rozhodl podle § 107 odst. 1 o. s. ř. tak, že na místě žalobce bude v řízení pokračováno s Českou republikou, M. f. České republiky , neboť žalobce byl ke dni 25. 2. 2005 zrušen a v době vydání tohoto usnesení vymazán z obchodního rejstříku.

K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne

13. 10. 2005, č. j. 22 Co 300/2005 - 174, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Přisvědčil jeho názoru, že vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí je ve smyslu ust. § 80 písm. c)

o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobkyně i žalovaných na požadovaném určení, přičemž aktivní věcná legitimace žalobkyně vyplývá z toho, že je vedena jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Odvolací námitku žalovaných, že žalobkyně neprokázala právní nástupnictví vlastnického práva k nemovitostem, nepovažoval městský soud za správnou, neboť majetek SSM přešel na stát ústavním zákonem č. 497/1990 Sb.; v souladu s ust. § 2 tohoto zákona byl S. m. (právní nástupce SSM) povinen vydat movité i nemovité věci, které měl právní předchůdce v držení ke dni 31. 12. 1989 a správcem tohoto majetku se stalo až do 23. 3. 1993 M. p. h. r. Vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti byly ke dni 31. 12. 1989 prokazatelně ve vlastnictví SSM a citovaným ústavním zákonem přešlo vlastnické právo na stát a poté zákonem č. 113/1993 Sb. na F. d. a m., je další zkoumání otázky vlastnictví k nemovitostem po roce 1990 nadbytečné. Za nedůvodnou pak odvolací soud považoval i námitku žalovaných, že o absolutní neplatnosti kupní smlouvy bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 24 C 28/92, jímž byla zamítnuta žaloba druhé žalované (v uvedeném řízení žalobkyně) o vydání předmětných nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti poukázal na ust. § 159 odst. 2 o. s. ř. a § 135 o. s. ř. a dovodil, že konstatoval-li soud v tomto řízení, že kupní smlouva ze dne 3. 2. 1989 uzavřená mezi S. s. m. S. s. ú. z. SSM, zastoupeným ředitelem P. A., jako kupujícím, a M. S., jako prodávající, je absolutně neplatná, a z tohoto důvodu žalobu o vydání věci pro neexistenci restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. zamítl, nebylo tím pravomocně rozhodnuto o vlastnictví k nemovitostem a soud v daném případě mohl posoudit otázku platnosti kupní smlouvy bez ohledu na právní názor vyjádřený v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Městský soud se ztotožnil i se závěrem obvodního soudu, že v daném případě nebyl prokázán ani zjištěn žádný nedostatek v náležitostech vůle nebo projevu smluvních stran při uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1989, který by ji činil absolutně neplatnou (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť z jejího obsahu je zřejmé, že prodávající M. S. projevila vůli nemovitosti prodat a kupující S. s. ú. z. SSM, která měla plnou právní subjektivitu, vůli tyto nemovitosti nabýt do vlastnictví pro svého zřizovatele, přičemž tato vůle účastníků byla vyjádřena určitě a srozumitelně, prodávané nemovitosti byly označeny přesně a určitě, kupní cena byla dohodnuta ve výši podle znaleckého posudku, smlouva byla podepsána prodávající i kupující S. s. ú. z., za niž jednal ve smyslu stanov SSM její ředitel P. A., a smlouvu schválil i tehdejší Č. ú. v. SSM. Označení v záhlaví a závěru kupní smlouvy S. s. m. S. s. ú. z. SSM bylo v souladu se stanovami i tehdejší praxí a vyjadřovalo skutečnost, že správa účelových zařízení byla organizační složkou svého zřizovatele SSM pověřenou výkonem určitých práv a SSM byl vlastníkem nabytého nemovitého majetku.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že v řízení nebyly provedeny jimi navržené listinné důkazy, týkající se právního nástupnictví vlastnického práva k předmětným nemovitostem, že provedené důkazy nesprávně hodnotil a že jen odkázal na příslušné právní předpisy bez vztahu k předmětným nemovitostem, ačkoliv z předložených

a neprovedených důkazů je zřejmé, že k nemovitostem se hlásila řada subjektů (SSM, S. m., V. c., K. c. m. apod.). Namítají, že v kupní smlouvě ze dne 3. 2. 1989 není zcela určitě uveden kupující, když řada zařízení v rámci SSM měla právní subjektivitu, a že ani v současné době není právní stav zřejmý, neboť polovinu nemovitostí užívá V. c. m., aniž by tuto skutečnost F. d. a m. řešil. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě se nejedná o věc pravomocně rozhodnutou, a poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 35/96, jímž v řízení o neplatnost předmětné kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1989 zamítl dovolání druhé žalované z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na takovém určení s tím, že otázka platnosti této smlouvy bude řešena jako předběžná v restitučním řízení o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. pro posouzení, zda nemovitosti přešly na stát. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1074/98 dovozují, že v daném řízení jde o spor mezi týmiž účastníky jako v restitučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92, v němž byla zamítnuta žaloba druhé žalobkyně na vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích z důvodu, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná a že vlastnické právo na stát na jejím základě nepřešlo. Soudům obou stupňů vytýkají, že na předchozí řešení předběžné otázky v restitučním sporu nebraly zřetel. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Žalovaní v dané věci napadají dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o určovací žalobě žalobkyně, a dále výrok, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně

o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaných na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by odvolacím soudem byl zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)

a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva

a povinnosti.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelé uplatňují, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Námitka dovolatelů, že v kupní smlouvě ze dne 3. 2. 1989 není zcela určitě uveden kupující , není správná, neboť S. s. m. jako společenská organizace (nestátní organizace se samostatnou právní subjektivitou - § 14 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném v době uzavření předmětné kupní smlouvy) měl podle ust. § 100 odst. 2 hosp. zák. jako takový (jako celek) majetek ve vlastnictví a jeho orgány či organizace mohly mít k majetku pouze právo hospodaření (§ 101 hosp. zák.). Rovněž účelová (hospodářská) zařízení společenských organizací, která měla ze zákona právní subjektivitu, měla k majetku, který využívala k plnění svých úkolů, právo hospodaření (§ 102 odst. 2 hosp. zák.). V předmětné smlouvě byl v jejím záhlaví jako kupující označen S. s. m. S. s. ú. z. SSM, stejně je kupující označen i na konci smlouvy (srov. str. 3 smlouvy, kde byl kupující označen jako SSM S. s. ú. z.), a okolnost, že smlouva je opatřena razítkem S. ú. z. S. k. výboru S. s. m., nemůže nic změnit na správném závěru odvolacího soudu, že S. s. ú. z. SSM byla organizační složkou svého zřizovatele SSM pověřená výkonem určitých práv a SSM se stal vlastníkem nabytého nemovitého majetku. Ostatně podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 341/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 395/2000) nepřesné označení účastníka smlouvy samo o sobě nezpůsobuje její neplatnost, pokud z obsahu smlouvy lze zjistit, kdo byl jejím účastníkem. Pro posouzení dané věci pak není rozhodující, který subjekt nemovitosti užívá v současné době, ani že zaniklý F. d. a m. v likvidaci tuto skutečnost neřešil, nýbrž jen skutečnost, že předmětné nemovitosti byly ke dni 31. 12. 1989 prokazatelně ve vlastnictví SSM a ústavním zákonem č. 497/1990 Sb. přešlo vlastnické právo na stát a poté zákonem č. 113/1993 Sb. na F. d. a m.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatelů, že vzhledem k zamítavému rozhodnutí o uplatněném nároku druhé žalované na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené

u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92, bylo již o platnosti smlouvy

ze dne 3. 2. 1989 pravomocně rozhodnuto.

Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a případně jiné osoby, vyplývající z ust. § 159a odst. 1, 2, a 3 o. s. ř., věc projednána znovu (srov. § 159a odst. 5, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1 o. s. ř.).

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li

v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná

o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně.

O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).

Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 1999, č. j. 24 C 28/92 - 107, byla zamítnuta žaloba podaná žalovanou Z. B. proti M. v.-t. s. a České republice m. p. m. r. ČR, aby s ní uzavřely ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dohodu o vydání předmětných nemovitostí, (řízení vedené proti R. k. c. S. m., o uzavření dohody o vydání nemovitostí bylo zastaveno) - jak bylo zjištěno odvolacím soudem - proto, že dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 3. 2. 1989 je v označení kupujícího neurčitá a vnitřně rozporná a proto podle § 37 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 absolutně neplatná; s ohledem na to není dán tvrzený restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb.

V nynějším řízení se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že v katastru nemovitostí je veden tzv. duplicitní zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a žalovaní z téhož důvodu na základě vzájemné žaloby určení, že jsou vlastníky těchto nemovitostí, každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Je tedy zcela jednoznačně zřejmé, že v dané věci se nejedná o stejnou věc jako v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92, neboť v daném řízení nejde o tentýž nárok nebo stav a netýká se stejného předmětu řízení. Z uvedeného vyplývá, že právní účinky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 1999, č. j. 24 C 28/92 - 107, nebránily soudům v tom, aby v tomto řízení dospěly k závěru o platnosti kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1989.

Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn.

33 Cdo 1074/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod R 60/2000 a dále v časopise Soudní rozhledy pod č. 1/2001, s. 8, v němž dovolací soud vyslovil, že pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k nemovitosti, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci , je nepřípadný, neboť v řízení vedeném

u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 28/92, soud nerozhodoval o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a žalobu druhé žalované zamítl z důvodu, že není dán tvrzený restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů (otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 3. 2. 1989 řešil jen jako otázku předběžnou).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.,

a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající podle nich v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, který má povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov.

§ 237 - 239 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. srpna 2007

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu