30 Cdo 2956/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 2956/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Prof. M. K., Dr.A. ,, zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalovaným 1) Mg.A. D. Č. , zastoupenému Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5 a 2) České televizi, se sídlem v Praze 4-Kavčí Hory, IČ 00027383, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č.j. 1 Co 127/2012-277, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se o d m í t á . II. První žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Radka Hladiny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 8.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

1. Žalobce se žalobou ze dne 1. srpna 2011 domáhal ochrany své osobnosti v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv obsahem dokumentu Cena Jindřicha Chalupeckého (dále jen Dokument ), který druhá žalovaná odvysílala na programu ČT 2 dne 8. ledna 2011 od 22:00 hodin, reprízovala ho dne 15. ledna 2011 od 9:40 hodin a zpřístupňovala jej i na svých webových stránkách. Dokument obsahoval výroky prvního žalovaného na adresu žalobce včetně vět Protože je to čurák , a "Protože to je nafoukanej, kriploidní čurák . Žalobce po obou žalovaných požadoval omluvu a finanční zadostiučinění.
2. Městský soud v Praze (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. února 2012, č.j. 66 C 85/2011-177, výrokem I. uložil prvnímu žalovanému povinnost poskytnout žalobci ve výroku specifikovanou omluvu. Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, aby první žalovaný byl povinen pořídit na své náklady videozáznam své omluvy žalobci a předat jej druhé žalované. Výrokem III. soud schválil smír uzavřený mezi žalobcem a druhou žalovanou o znění její omluvy žalobci, výrokem IV. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci částku ve výši 150.000,- Kč a výrokem V. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 500.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 11 násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ) a konstatoval, že v důsledku hrubě vulgárních slov, jež první žalovaný použil ke kritice žalobce a jež druhá žalovaná odvysílala, je napadaná část excesivní kritikou (intenzivní exces), která vybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, tedy z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a je i profesně neetickou. Vulgarita použitých výrazů je taková, že je objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce.
4. Pokud jde o intenzitu zásahu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zásahu do osobnostních práv ze strany žalovaných sice došlo, avšak napadaná část nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce tak, že by byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Zadostiučinění (dvojí) veřejnou omluvou se jeví jako postačující.
5. K odvolání žalobce proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze (dále též odvolací soud nebo soud druhého stupně ) rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že na náhradu nemajetkové újmy v penězích je první žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč a druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci tutéž částku, oba do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak (v dotčené části) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že užitím předmětných výrazů obsahujících ty nejhrubější vulgarismy, jak je první žalovaný proti žalobci opakovaně užil, a druhou žalovanou pak bez dalšího odvysílané, došlo k zásahům do osobnostních práv žalobce zejména do jeho cti a důstojnosti. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že soud tento svůj závěr velice podrobně a přesvědčivě odůvodnil, a aplikoval zcela správné právní předpisy, i s použitím závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto i na tyto závěry odvolací soud plně odkázal.
7. Odvolací soud uvedl, že však nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že vulgarismy, jak je první žalovaný ve vztahu k žalobci použil, a druhá žalovaná odvysílala, byť je považoval překračujícími míru povolené expresivity, a nepožívajícími ochrany, neshledal takové intenzity, jakou předpokládá ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Proto dovodil, že ze strany obou žalovaných došlo nejen k značnému zásahu do osobnostních práv, ale z objektivního hlediska, z něhož bylo třeba vycházet, byla ve velkém rozsahu snížena důstojnost a čest žalobce, stejně jako by tyto statky chráněné § 11 obč. zák. byly sníženy u kterékoliv jiné fyzické osoby. Podle názoru odvolacího soudu byly dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci, jak předpokládá ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud neměl za opodstatněné ve věci provádět další dokazování, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak převzaté skutkové závěry posoudil odlišně jen po stránce právní.
8. Při posuzování výše finanční satisfakce od prvního žalovaného dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřenou je částka 100.000,- Kč. Peněžní zadostiučinění ve stejné částce soud druhého stupně uložil zaplatit i druhé žalované.
9. K dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným ve výroku I. v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále ve výrocích II. a III., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Rozsudkem ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co 127/2012-245, Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému opět změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích.
11. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že předmětné výroky prvního žalovaného byly objektivně způsobilé ovlivnit vnímání žalobce veřejností se zájmem o výtvarné umění, nikoli jako výtvarníka, ale občana. Stupeň vulgarity, užité byť při kritice žalobce, přesahuje nepochybně v demokratické společnosti přípustnou míru kritiky a objektivní hledisko při posuzování míry zásahu muselo vést odvolací soud nutně k závěru o objektivně vysoké intenzitě, a proto i rozsahu nepříznivého následku, a pak k závěru, že náhrada nemajetkové újmy v penězích je v daném případě zcela na místě. Soud druhého stupně dále uvedl, že při posuzování výše žalobci náležející náhrady nemajetkové újmy v penězích přihlížel k okolnostem zjištěným v řízení svědčícím ve prospěch žalobce i v jeho neprospěch. K prvním patří závěr o zcela zbytečném pronesení vulgárních slov, kdy první žalovaný reagoval na událost starou vlastně již 12 roků (předávání ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2000), což svědčí o úmyslu žalobce žalovaného skandalizovat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že i při posuzování výše relutární náhrady vycházel z objektivního hlediska a při porovnávání podobných verbálních veřejných útoků (i méně vulgárně vyjádřených), by nebyla ani požadovaná částka 150.000 Kč zcela nepřiměřená, ale přihlížel i k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, které dále podrobně rozvedl.
12. Rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015, Nejvyšší soud shora uvedený rozsudek soudu druhého stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Konstatoval, že odvolací soud přes zřejmou snahu řídit se právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku, kdy se znovu zabýval okolnostmi, za nichž první žalovaný pronesl vulgarismy na adresu žalobce, a nově zdůraznil např. jejich zbytečnost (tj. zbytečnost jejich užití), opět nedostál zásadám, které ve své ustálené judikatuře (např. i v předchozím zrušujícím rozsudku) formuloval dovolací soud, a to zejména pokud jde o určení výše finanční satisfakce náležející žalobci. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud sice uvedl některé okolnosti, podle jeho názoru svědčící ve prospěch žalobce, ale pak, aniž by jejich váhu blíže rozvedl, vyslovil přesvědčení, že ani žalobcem původně požadovaná částka 150.000 Kč by nebyla zcela nepřiměřená. Po konstatování této základní částky pak uvedl okolnosti svědčící v neprospěch žalobce, které ho zřejmě vedly ke snížení této částky o 50.000 Kč, a za přiměřenou prohlásil částku 100.000 Kč. Tedy, ač odvolací soud nevymezil konkrétní (zjištěné) okolnosti, které jej zřejmě vedly k úvaze o přiměřenosti základního požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000 Kč (byť současně nelze přehlédnout určitou i zásadní vágnost soudem užité formulace ...by nebyla ani požadovaná částka 150.000 Kč zcela nepřiměřená,... ), bez dalšího z ní vyšel, a pouze ji již zmíněným způsobem redukoval. Napadené rozhodnutí proto ani v tomto případě neobsahovalo konkrétní a přezkoumatelná hlediska, která by umožňovala posoudit přiměřenost přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.
14. Rozsudkem ze dne 23. února 2016, č.j. 1 Co 127/2012-277, Vrchní soud v Praze výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části znovu změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 100.000 Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem II. prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů dosavadního řízení ve výši 49.254 Kč a na náhradě odvolacího řízení 4.114 Kč.
15. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vychází ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně a z nich vyvozeného závěru, že v případě prvního žalovaného šlo o neoprávněnou kritiku, která byla objektivně způsobilá zasáhnout do žalobcova práva na čest a důstojnost. Současně však uvedl, že nesdílí jeho posouzení, pokud dovodil, že zásah nebyl objektivně způsobilý dotknout se těchto práv žalobce tak, aby byla snížena jeho důstojnost a vážnost ve společnosti ve značné míře. Soud druhého stupně poukázal v prvé řadě na to, že předmětné výroky nerozlišovaly mezi fyzickou osobou žalobce a jeho postavením výtvarníka a tak byly způsobilé ovlivnit jeho vnímání v obou těchto sférách. Dále konstatoval, že stupeň žalovaným užité vulgarity se zřetelně a evidentně vymyká v demokratické společnosti přípustné míře kritiky a svědčí proto o mimořádně vysoké intenzitě a tudíž i rozsahu nepříznivého následku na cti, důstojnosti a vážnosti žalobce ve společnosti. Cílem výroků žalovaného a jeho úmyslem bylo jednoznačně hrubě zasáhnout žalobce a veřejně jej zostudit a urazit. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že za daných okolností nepostačí morální zadostiučinění a jsou splněny podmínky pro přiznání peněžité náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák. Připomněl, že podle § 13 odst. 3 obč. zák. je při určení výše této náhrady nutno vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností daného případu; je třeba zejména přihlédnout k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění fyzické osoby ve společnosti. Mimořádně vysoká intenzita zásahu je podle názoru odvolacího soudu dána bezprecedentní vulgaritou žalovaným užitých výrazů, jež zopakoval a ještě zesílil přidáním slov nafoukanej kriploidní , přičemž při úvaze o intenzitě, povaze a způsobu zásahu nutno vzít v úvahu, že se tak stalo ve veřejném prostoru při vysílání České televize, tedy média s odpovídající sledovaností, že tyto urážky přitom na otázku, na niž byl žalovaný tázán, ve skutečnosti neodpovídaly a byly tak zcela zbytečné a nemístné; reagovaly přitom na události časově vzdálené dvanáct let a jejich jediným a bezprostředním cílem bylo žalobce urazit a dehonestovat. Výroky žalovaného se dotkly občanské i profesionální cti žalobce, neboť mezi nimi nerozlišovaly. Pokud jde o trvání a šíři ohlasu, pak žalobce po zveřejnění informace o podané žalobě žalovaným čelil vulgárním komentářům na internetové síti, žalovaný své jednání dokonce obhajoval, teprve později se písemně omluvil. Na uplatnění žalobce ve společnosti tvrzená nemajetková újma vzniklá neoprávněným zásahem žalovaného neměla zjevný vliv, nicméně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 179/2004, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný si svými výroky počínal v rozporu s požadavky elementární slušnosti, tedy s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby žalobce, na kterých je třeba s ohledem na požadavek zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Žalovaný také při realizaci svého práva na svobodu projevu pominul, že výkon této svobody zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, mezi něž náleží m.j. závazek vyhnout se výrazům, které jsou zhanobující a urážlivé. Uvedl, že je třeba vzít zřetel též na hledisko preventivní, neboť přiměřené zadostiučinění je jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky (v daném případě žalovaného, resp. autory internetových příspěvků) od protiprávního jednání a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující i z tohoto hlediska. Uvedeným hlediskům podle názoru odvolacího soudu odpovídalo přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 100.000 Kč.
16. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného dne 31. března 2016 a téhož dne nabyl právní moci.
17. První žalovaný dne 31. května 2016 podal proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí podle jeho mínění na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud znovu odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, stejně jako otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání podal z důvodu dovozovaného nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem.
18. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že opět v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., ač dospěl k jinému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, neopakoval v odvolacím řízení (již soudem prvního stupně) provedené důkazy.
19. Odvolací soud podle dovolatele řeší v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu i otázky hmotného práva, konkrétně pokud dospěl k závěru, že zásahem prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce byla ve značné míře snížena jeho čest a důstojnost ve společnosti. Podle jeho názoru se odvolací soud nesprávně domnívá, že skutečnost, zda byla ve značné míře snížena vážnost a čest žalobce ve společnosti, není skutkovým zjištěním, ale otázkou právního posouzení. Poté konkretizuje, v čem spatřuje nesprávnost, resp. nedostatečnost úvah odvolacího soudu, které ho vedly k závěru, že v daném případě náleží žalobci i peněžité zadostiučinění. Zejména mu vytýká, že se omezil jen na obecné úvahy, že mimořádně vysoká intenzita zásahu je dána vulgaritou použitého výrazu. Uvádí, že vulgarismy postupně stále více prostupují do veřejných proslovů, jsou užívány bývalými i současnými politiky, objevují se ve veřejném prostoru stále častěji. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že i sám žalobce opakovaně v různých médiích dehonestuje ostatní a že žalovaný je nejen jaksi programově nekonformním umělcem, ale také člověkem jednajícím impulzivně a používajícím ve svém projevu často sprostá slova. Stejně tak nesouhlasí i se způsobem, kterým odvolací soud určil výši peněžitého zadostiučinění a domnívá se, že i v tomto směru opět nepostupoval s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména, že nevycházel z úplně zjištěného skutkového stavu a neopírá se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (např. rozhodnutí 30 Cdo 1577/2009). Za nepřiměřený považuje poměr zadostiučinění v penězích uložené prvnímu žalovanému a sankce uložené druhé žalované, která se podle jeho názoru na zásahu podílela mnohem větší měrou než první žalovaný, když jeho inkriminované výroky zveřejnila. Navrhl proto, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
20. K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který se domnívá, že první žalovaný sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, ale z obsahu jeho námitek vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními. Kromě toho podle žalobce z odůvodnění dovolání není patrné, od které rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil. Navrhl proto, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
21. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
22. Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a o.s.ř. Po té se zabýval otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání.
23. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
25. Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
26. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
27. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
28. Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
29. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
30. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
31. Dovolatel sice v souzeném případě tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak zákonu odpovídajícím způsobem své tvrzení fakticky nezdůvodňuje. Především (byť zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 1577/2009) výslovně neuvádí a nedefinuje, v jakém smyslu by se byl měl odvolací soud případně odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedním z hlavních argumentů, které uplatňuje, je tvrzení, že odvolací soud došel k závěru, že jednáním prvního žalovaného došlo ke snížení cti a důstojnosti žalobce pouze v důsledku vulgarity použitého výrazu. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je však zcela zřetelně zřejmé, že odvolací soud nyní však již vzal v úvahu všechna hlediska uvedená v § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. V dalším pak dovolání směřuje ke skutkovým otázkám případu, zejména k polemice s hodnocením důkazů odvolacím soudem, aniž by se konkrétněji vymezilo vůči právnímu posouzení věci podle uvedených ustanovení občanského zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady exponované v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
32. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř nezopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy, namítá tím tvrzenou vadu řízení. Námitky vad řízení však nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání, neboť podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné, což v předmětné věci není splněný předpoklad.
33. Dovolatel výslovně uvádí, že dovolání podává do všech výroků rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, natož vymezení příslušné právní otázky ve smyslu § 237 o.s.ř. I v této části bylo tedy namístě dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítnout, když neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o.s.ř.).
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 4.114 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu