30 Cdo 2951/2016
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 27 odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 2951/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Kodaňská 558/25, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 37/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 15 Co 110/2016-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 22. 12. 2015, č. j. 25 C 37/2014-21, nepřipustil podle § 27 odst. 2 o. s. ř. zastoupení žalobce obecnou zmocněnkyní Ing. J. R., neboť zjistil, že tato obecná zmocněnkyně u soudu opakovaně vystupuje jako zástupkyně různých účastníků v celkem patnácti řízeních, která ve výroku specifikoval. S odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. in fine soud prvního stupně své rozhodnutí neodůvodňoval.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně specifikoval patnáct různých řízení, v nichž Ing. J. R. za poslední dva roky vystupovala jako obecná zmocněnkyně. Dle názoru odvolacího soudu tak bylo i přes absenci odůvodnění jednoznačné, jak soud prvního stupně rozhodl a vůči čemu mohl žalobce ve svém odvolání brojit. V návaznosti na to odvolací soud poukázal na určitost a srozumitelnost ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř. a smysl tohoto ustanovení vysvětlil (i za pomoci odkazu na komentářovou literaturu). Na tomto základě odvolací soud dovodil, že napadené usnesení obsahovalo všechny zákonem vyžadované náležitosti. Dále se odvolací soud zabýval věcnou správností rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti využil evidenční pomůcky soudu a specifikoval pět řízení, v nichž jako odvolací soud potvrzoval usnesení soudu prvního stupně, jimiž nebylo připuštěno, aby Ing. J. R. vystupovala v řízení jako obecná zmocněnkyně. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady stanovené v § 27 odst. 2 o. s. ř., a rozhodnutí soudu prvního stupně proto měl za věcně správné.
Žalobce napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání shledával v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dle názoru žalobce nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, konkrétně zda je řízení zahájené z titulu náhrady škody či z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v rámci daňového řízení řízením souvisejícím s daňovým řízením, a lze tedy v takovém soudním řízení akceptovat zastupování daňovým poradcem, který zastupoval poškozeného v rámci daňového řízení s tím, že v takovém případě, pokud daňový poradce zastupuje třetí osoby pouze v rámci řízení přímo souvisejících s daňovým řízením, nepovažuje se toto zastupování za zastupování v různých věcech opětovně a zároveň je splněna podmínka způsobilosti k řádnému zastupování, a lze tedy takové zastupování daňovým poradcem považovat za přípustné ve smyslu ust. § 27 o. s. ř. . Dovolání žalobce podal z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení předestřené právní otázky.
Žalobce v dovolání dále uváděl, že problematika daní a daňového řízení je natolik specifickým odvětvím, že poradenství v této oblasti zákonodárce upravil zvláštním právním předpisem (zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky). Podle žalobce je daňový poradce na základě svých znalostí a zkušeností schopen zjistit, zda v určitém daňovém řízení dochází k nesprávnému úřednímu postupu, a může tak přesně definovat škodu či nemajetkovou újmu, která jeho klientovi v souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla, stejně jako může poukázat na příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Skutečnost, že o. s. ř. neobsahuje výslovnou úpravu umožňující daňovým poradcům zastupovat své klienty v řízení před soudem, obdobně jako to umožňují ustanovení § 25, 25a a 25b o. s. ř. v případě jiných osob, považoval žalobce za opomenutí zákonodárce a poukazoval rovněž na zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jako novější procesní předpis, který zastupování daňovým poradcem ve správním soudnictví umožňuje.
Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Usnesení odvolacího soudu žalobce napadl včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), odmítl.
Žalobce se svou argumentací a extenzivním výkladem jak o. s. ř., tak i dalších právních předpisů snaží dovodit další výjimku nad rámec těch, které jsou obsaženy v § 25a až 26a o. s. ř. Ve svém dovolání ovšem brojí proti právním otázkám, které nebyly předmětem rozhodování odvolacího soudu.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval především otázkou, zda rozhodnutí soudu prvního stupně bylo přezkoumatelné, a zda z něj tedy bylo možné seznat, na základě jakých skutečností a z jakých důvodů soud prvního stupně rozhodl. Věcně pak odvolací soud vyšel z toho, že obecná zmocněnkyně Ing. J. R. opakovaně zastupuje různé osoby v několika civilních soudních řízeních. Tato skutečnost nebyla žalobcem v průběhu řízení nijak rozporována. Odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně) své rozhodnutí založil pouze na výkladu a aplikaci ustanovení § 27 odst. 2 o. s. ř, na jehož základě nebylo připuštěno, aby Ing. J. R. vystupovala v dané věci jako obecná zmocněnkyně.
Námitky, které žalobce v dovolání uvádí, nebyly ani obsahem jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Profese, kterou obecná zmocněnkyně vykonává, nebyla stěžejní pro právní posouzení otázky, která byla předmětem rozhodování odvolacího soudu. Jelikož tedy napadené rozhodnutí na žalobcem vymezené otázce nezávisí, není tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Ani námitka žalobce vytýkající odvolacímu soudu údajný zásah do zásady rovnosti stran nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v dané věci není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu