30 Cdo 2950/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy: § 37 předpisu č. 40/1964Sb., § 38 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 39 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2950/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. K. a 2) MUDr. I. K., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 24/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2005, č. j. 56 Co 532/2004 - 218, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se jako dědička po V. O., zemřelém dne 22. 6. 1997, domáhala po změně žaloby soudem připuštěné, aby soud určil, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 3590 pro obec V., k. ú. J., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu V., kterými jsou pozemek p. č. 613 - zastavěná plocha o výměře 261 m2 a stavba - ostatní stavební objekt postavený

na pozemku č. 613. Žalobu o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi zůstavitelem jako pro prodávajícím a žalovanými jako kupujícími, sepsaná notářským zápisem ze 27. 3. 1997, sp. zn. Nz 50/97, N 52/97, na základě níž byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu V. ze dne 28. 5. 1997, č. j. 110V11-742/97, s právními účinky vkladu ke dni 11. 4. 1997, je neplatná, vzala žalobkyně výslovně zpět. Žalobu o určení, že V. O. byl ke dni své smrti vlastníkem uvedených nemovitostí odůvodnila tím, že za neplatnou podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák., § 38 odst. 2 obč. zák. a podle § 39 obč. zák. považuje kupní smlouvu ze dne 27. 3. 1997.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 6 C 24/2000 - 187, řízení o žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. 3. 1997 zastavil, žalobu o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem uvedených nemovitostí, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 31. 7. 2002, č. j. 6 C 24/2000 - 137, jímž obě určovací žaloby byly zamítnuty a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2003, č. j. 56 Co 623/2002 - 152, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud při svém rozhodnutí vycházel

ze zjištění, že dne 27. 3. 1997 uzavřel zůstavitel jako prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 237.000,- Kč, z níž částka 117.000,- Kč byla zaplacena před sepsáním smlouvy, a zbytek kupní ceny byla kapitalizovaná hodnota zřízeného práva doživotního a bezplatného užívání všech nemovitostí zůstavitelem. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 11. 4. 1997. Podle znaleckého posudku činila cena uvedených nemovitostí ke dni 6. 3. 1997 částku 332.160,- Kč a nešlo o cenu tržní. Dále bylo zjištěno, že jedinou dědičkou po zůstaviteli se stala žalobkyně a že dědické řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 11. 1997, č. j. 1 D 480/97 - 27, neboť zůstavitel nevlastnil majetek, který by bylo nutno projednat. Dalšími důkazy, a to výslechem svědků, znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce z oboru zdravotnictví psychiatrie prim. MUDr. P. H., dodatkem k tomuto posudku, výpovědí znalce a revizním znaleckým posudkem vypracovaným Psychiatrickým centrem P. bylo prokázáno, že k datu uzavření kupní smlouvy sice zůstavitel trpěl řadou tělesných onemocnění, že od roku 1991 se u něj rozvinula závislost na alkoholu, netrpěl však žádnou duševní poruchou, která by jej činila neschopným uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí, posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout; duševní choroba - tzv. delirium, se u něj podle lékařské dokumentace projevila až krátce před jeho smrtí v červnu 1997. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení

ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť bez rozhodnutí soudu se nemůže domáhat dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli. Dospěl k závěru, že žaloba na určení vlastnictví zůstavitele k nemovitostem ke dni jeho úmrtí není opodstatněná, neboť kupní smlouva ze dne 27. 3. 1997 splňuje všechny náležitosti právního úkonu podle § 37 obč. zák., a je platná i ve smyslu ust. § 38 odst. 2 a ust. § 39 obč. zák., neboť důvody, které by mohly vést k její neplatnosti žalobkyně neprokázala, včetně tvrzení, že dohodnutá kupní cena činí smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti soud poukázal na to, že výše kupní ceny nemovitostí není regulována žádným právním předpisem a že v daném případě si účastníci kupní smlouvy sjednali její výši v rámci smluvní volnosti.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2005,

č. j. 56 Co 532/2004 - 218, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shodně s ním shledal, že žalobkyně má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem

na požadovaném určení; ztotožnil se rovněž i s jeho závěrem, že uzavřená kupní smlouva je platným právním úkonem jak podle ust. § 38 odst. 2 obč. zák., tak i podle

§ 39 obč. zák., neboť v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel trpěl duševní poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu neschopným, a smlouva se nepříčí ani dobrým mravům. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu ČR a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, dovodil, že v daném případě se nejednalo o tzv. smlouvu lichevní, která je absolutně neplatná, o níž podle názoru NS ČR vyjádřeném v citovaném rozsudku jde v případě, kdy smluvní strana smlouvu uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti či rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena uvedenými okolnostmi, a tuto okolnost využil. Sama skutečnost, že věc byla prodána za podstatně nižší než obvyklou cenu (cenu obecnou), tedy takovou, která by byla dosažena při prodeji stejného nebo obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni uzavření kupní smlouvy, není důvodem neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, případně z jiného důvodu uvedeného v ust. § 39 obč. zák. Pokud tedy prodávající jedná po zralé úvaze a jeho vůle není ovlivněna tísní nebo jinou závadou a sjednání podstatně nižší ceny vychází z obecně přijatelného motivu, nelze takové smlouvě nic vytýkat. Protože normy občanského práva neobsahují ustanovení o tom, že kupní smlouva, jejíž předmět byl oceněn částkou nižší než stanovenou znaleckým posudkem, je neplatná, a naopak

§ 2 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v rozhodném znění, stanoví, že cena se sjednává dohodou stran, přičemž dohoda o ceně je dohodou o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude vytvořena, a protože žalobkyni se nepodařilo prokázat, že výše kupní ceny byla výsledkem nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti nebo rozrušení zůstavitele, nelze dovodit, že výše kupní ceny, která neodpovídala ceně stanovené znaleckým posudkem, je důvodem absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. 3. 1997. Tvrzená okolnost, že žalovaní část kupní ceny zůstaviteli nepředali, by - ani pokud by byla prokázána - absolutní neplatnost smlouvy nezpůsobila, nýbrž by se jednalo o důvod pro odstoupení od smlouvy. Za nedůvodnou považoval krajský soud i odvolací námitku žalobkyně

o nedostatku svobody a vážnosti na straně zůstavitele při uzavírání kupní smlouvy, když toto tvrzení neprokázala ani neoznačila žádné důkazy, a nelze učinit ani závěr o tom, že by kupní smlouva byla nesrozumitelná či neurčitá (§ 37 obč. zák) v ujednání o způsobu stanovení a zápočtu na kupní cenu za dohodnuté právo bezplatného doživotního užívání nemovitostí zůstavitelem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 27. 3. 1997 je platným právním úkonem, a namítá, že na základě zjištěných skutkových okolností nelze tuto smlouvu označit jinak, než jako lichevní. Poukazuje na to, že příčinou smrti zůstavitele byla cirhosa jater způsobená jeho alkoholismem, a byť se ze znaleckých posudků podává, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy netrpěl duševní chorobou nebo poruchou, která by způsobovala neplatnost smlouvy, je nepochybné, že byl svou závislostí značně ovlivněn a že jeho jednání bylo motivováno uspokojením potřeby získat a požívat alkohol; tím přinejmenším došlo

ke snížení jeho volních schopností vyhodnotit zájmy při uzavírání smluvních vztahů. Tato skutečnost byla podle dovolatelky žalovaným známa a druhá žalovaná jako lékařka byla schopna posoudit zdravotní stav zůstavitele a jeho schopnosti. Za této situace proto dovozuje, že žalovaní jako kupující využili zejména tzv. rozumové slabosti zůstavitele a že s ním sjednali podmínky kupní smlouvy, v rámci níž byly v hrubém nepoměru výhody získané kupujícími oproti tomu, co se dostalo prodávajícímu, který byl krácen na úhradě kupní ceny, a to jak co do její výše, tak i ve způsobu úhrady, na čemž nic nemění ani ujednání o osobním závazku žalovaných o zřízení práva doživotního bezplatného užívání nemovitostí zůstavitelem a o zápočtu tohoto práva na kupní cenu. Při objektivním právním vyhodnocení předmětné kupní smlouvy tedy podle názoru dovolatelky nelze než učinit právní závěr o neplatnosti této smlouvy podle § 39 obč. zák., když byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a byla uzavřena jako smlouva lichevní. Z těchto důvodů má dovolatelka za to, že v daném případě má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ust. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu

ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť i když dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, nerozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje se skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci žalobkyně sice v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud rozhodl. Pokud dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že zůstavitel v okamžiku uzavření předmětné kupní smlouvy trpěl duševní poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu neschopným, a že výše dohodnuté kupní ceny byla výsledkem nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti nebo rozrušení zůstavitele, a dovozuje opačné skutkové závěry, že zůstavitel byl svou závislostí na alkoholu značně ovlivněn, čímž došlo ke snížení jeho volních schopností při uzavírání kupní smlouvy, že tato skutečnost byla žalovaným známa a při uzavření kupní smlouvy využili rozumové slabosti zůstavitele, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Je jednoznačné, že se nejedná o námitky nesprávného řešení otázek právních, nýbrž o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být založena.

Podle § 38 odst. 2 obč. zák. je neplatný právní osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákon nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Jestliže v daném případě rozhodnutí odvolacího vychází ze skutkového závěru, který není předmětem dovolacího přezkumu, že žalobkyně neprokázala, že zůstavitel v době uzavření kupní smlouvy trpěl duševní poruchou, která by jej k tomuto úkonu činila neschopným, a že dohodnutá kupní cena byla výsledkem nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti nebo rozrušení zůstavitele, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, dospěl-li k závěru, že kupní smlouva ze dne 27. 3. 1997 uzavřená mezi zůstavitelem a žalovanými o převodu předmětných nemovitostí je

ve smyslu ust. § 38 odst. 2 a § 39 obč. zák. platným právním úkonem, který se nepříčí dobrým mravům a který není neplatný ani z jiného důvodu uvedeného v ust. § 39 obč. zák., i když nemovitosti byly zůstavitelem prodány za cenu nižší než obecnou, a že se tedy nejedná o tzv. smlouvu lichevní. Nelze proto dospět k závěru, že by zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou soudů.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a

§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu tohoto řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu