30 Cdo 2948/2005
Datum rozhodnutí: 14.06.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 244 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2948/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Zemědělského družstva O., zastoupeného advokátem, za účasti 1) S. M., zastoupené advokátem, a 2) P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn.

6 C 21/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. května 2005, č. j. 8 Co 3014/2004 - 114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou podle § 244 a násl. o. s. ř., změněnou se souhlasem soudu, domáhal, aby soud rozhodl, že návrh S. M. na vydání nemovitostí, tj. pozemků ze stavu pozemkového katastru parc. č. 65 - zastavěná plocha se stodolou o výměře 1.473 m2, stav katastru nemovitostí p. č. st. 65/1 - zastavěná plocha se zemědělskou hospodářskou budovou o výměře 950 m2, vedených

u Katastrálního úřadu ve S. pro obec O. a k. ú. O. u R., byl zamítnut s tím, že tento rozsudek nahrazuje v plném rozsahu rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu ve S. č. j. PÚ 1572/91/P/Kk/23 ze dne

31. 10. 2002 . Žalobu odůvodnil zejména tím, že citovaným rozhodnutím správního orgánu se cítí být dotčen na svých právech, neboť jím bylo podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), rozhodnuto, že první účastnice, jako osoba oprávněná, nabývá vlastnických práv k vydávaným nemovitostem a

do vlastnictví se jí vydávají uvedené nemovitosti, avšak toto rozhodnutí je nesprávné, neboť správní orgán z hlediska ust. § 11 odst. 4 zákona o půdě nepřihlédl ke všem rozhodujícím skutečnostem, jeho rozhodnutí je v rozporu s preambulí zákona o půdě

a dále nerozhodl o zaplacení rozdílu cen vydávané nemovitosti ve smyslu ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě žalobkyní z důvodu zhodnocení budovy stodoly.

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2004, č. j. 6 C 21/2003 - 92, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 8. 3. 2003, č. j. 6 C 21/2003 - 69, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2004, č. j. 8 Co 1114/2004 - 82, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně

při svém rozhodnutí vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, podle nichž je první účastnice oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť je univerzální dědičkou ze závěti po K. H., který byl vlastníkem nemovitostí, že k přechodu uvedených nemovitostí na stát došlo podle § 6 odst. 1

písm. r) zákona o půdě výměrem Zemského národního výboru v P. ze dne

25. 4. 1948, jímž bylo rozhodnuto o konfiskaci velkostatku jmenovaného podle Dekretu presidenta republiky č. 12/1945, a že žalobce je povinnou osobou ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Dále ze správního spisu vyplývá, že po konfiskaci byla

v roce 1959 část majetku přidělena fyzickým osobám a její zbývající část převzaly Československé státní statky, národní podnik v P., za jehož hospodaření se

v zemědělské budově (stodole) skladovala píce a stelivo, a že v roce 1956 stodola vyhořela tak, že zbylo pouze obvodové zdivo. V roce 1959 převzalo torzo stodoly JZD O., které ji v letech 1961 až 1962 zrekonstruovalo. Soud prvního stupně dospěl

k závěru, že citované rozhodnutí správního orgánu je správné, neboť nedošlo k naplnění předpokladů uvedených v ust. § 11 odst. 4 zákona pro nevydání nemovitostí první účastnici. Podle závěrů znaleckého posudku vyžádaného ve správním řízení sice

v letech 1961 až 1962 došlo k zásadní přestavbě budovy stodoly novým provedením nejméně jednoho prvku dlouhodobé životnosti (krovu), tedy rekonstrukcí této hospodářské budovy došlo k její zásadní přestavbě tak, že ztratila svůj původně stavebně technický charakter, avšak ke dni 24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon

o půdě, souvisela tato budova s předmětem zemědělské výroby. Za nedůvodné považoval okresní soud tvrzení žalobce, že vydání nemovitostí je v rozporu s preambulí zákona o půdě, že první účastnice neprovozuje sama na nemovitostech zemědělskou výrobu a že žalobce využívá stodolu jinak než jako sklad píce. Protože zákon o půdě nespojuje rozhodnutí o vydání nemovitostí oprávněné osobě s případným nárokem povinné osoby vyplývajícím ze zhodnocení budovy podle ust. § 14 odst. 2 zákona

o půdě, nevyhověl soud návrhu žalobce na vyžádání znaleckého posudku ke zjištění rozdílu cen v době převzetí nemovitostí státem oproti jejich ceně ke dni účinnosti zákona o půdě, neboť jde o důkaz nadbytečný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne

5. 5. 2005, č. j. 8 Co 3014/2004 - 114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil -

ve výroku o věci samé v upřesňujícím znění, že žaloba, aby návrh S. M. na vydání nemovitostí, tj. pozemků podle stavu pozemkového katastru parc. č. 65 - zastavěná plocha se stodolou o výměře 1.473 m2, stav podle katastru nemovitostí p.č. st. 65/1 zastavěná plocha se zemědělskou hospodářskou budovou

o výměře 950 m2, vedených u Katastrálního úřadu ve S. pro obec O. a k. ú. O. u R. byl zamítnut s tím, že tento rozsudek by nahradil v plném rozsahu rozhodnutí, soud nahradil rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu

ve S. č. j. PÚ 1572/91/P/Kk/23 ze dne 31. 10. 2002, se zamítá , a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, z něhož vycházel soud prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že vydání nemovitostí první účastnici je

v rozporu s preambulí a smyslem zákona o půdě, neboť cílem tohoto zákona je nejen dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu, ale zejména zmírnit následky některých majetkových křivd a obnovit původní vlastnické vztahy k půdě; je-li tedy nárok oprávněné osoby na vydání nemovitostí podle tohoto zákona dán, nelze jej odepřít jen na základě preambule zákona. Nepřípadná podle krajského soudu je i námitka žalobce o rozporu napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, jmenovitě ve věci P., P. versus Česká republika, neboť jde skutkově i právně o zcela odlišnou věc. Námitku žalobce, že vyhořením v roce 1956 původní stavba stodoly zanikla a že se jedná o stavbu novou, kterou nelze vydat, shledal odvolací soud rovněž nedůvodnou, neboť - jak správně dovodil soud prvního stupně - jakkoliv se jednalo o zásadní přestavbu této stavby, sama tato okolnost jejímu vydání nebrání, když nemovitost neztratila svůj původně stavebně-technický charakter, a není významné, že žalobcem je využívána ke skladování zboží. Nesprávný je i názor žalobce, že v případě vydání nemovitostí mělo být správním orgánem rozhodnuto též o povinnosti první účastnice uhradit rozdíl cen zemědělské budovy (stodoly) z titulu jejího zhodnocení ve smyslu ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě, neboť soud v řízení podle části páté o. s. ř. je z hlediska své rozhodovací pravomoci (pokud se týče rozsahu předmětu řízení) vázán návrhem, o němž rozhodl správní orgán, a tento návrh nemůže být měněn (ve smyslu jeho rozšíření či změny předmětu), jak to vyplývá z ust. § 250b odst. 3 o. s. ř., a proto se tímto nárokem nemohl soud zabývat .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v řízení před soudy obou stupňů navrhoval - pro případ vydání nemovitostí první účastnici, aby současně bylo rozhodnuto podle ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě. Poukazuje na to, že v roce 1956 zkonfiskovaná nemovitost vyhořela a tak došlo k zániku původní stavby jako předmětu občanskoprávních vztahů. V roce 1959, kdy jí žalobce nabyl, byla zničená, její hodnota nepatrná a poté, co jí vlastními investičními prostředky zhodnotil, převyšuje její hodnota mnohonásobně cenu v době vyvlastnění státem. Jestliže soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhu, znamená to, že je povinen vydat předmětné nemovitosti, aniž je první účastnice povinna zaplatit mu rozdíl cen. Má za to, že z gramatického výkladu ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě vyplývá, že zaplacení náhrady má být učiněno při převzetí budovy (viz převezme budovu a zaplatí ); zákonodárce tak ukládá orgánu, který rozhoduje o vydání nemovitosti, současně rozhodnout o poskytnutí náhrady . Z tohoto důvodu v řízení navrhl, aby byl vyžádán znalecký posudek, jímž by byl stanoven cenový rozdíl vydávané nemovitosti ve smyslu ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě, jemuž však nebylo vyhověno. Dále vyslovuje názor, že smyslem zákona o půdě bylo zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž v minulosti došlo, nikoliv činit křivdy nové. Proto rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se mu z jeho vlastnictví odnímá nemovitost, aniž by obdržel náhradu za její podstatné zhodnocení, považuje za křivdu a má za to, že krajský soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu,

při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje

ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva

a povinnosti.

Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samostatného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, případně smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen správní orgán ) podle zvláštního zákona o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

Podle § 250f věta první o. s. ř. soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem.

Jak vyplývá z citovaného ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř., v řízení podle části páté o. s. ř. může být na návrh v občanském soudním řízení projednána tatáž věc, o níž pravomocně rozhodl správní orgán podle zvláštního zákona, jde-li o spor nebo jinou právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1), přičemž soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem (§ 250f o. s. ř.).

V posuzované věci bylo rozhodnutím České republiky - Okresního úřadu Strakonice, Pozemkového úřadu ze dne 31. 10. 2002, č. j. PÚ 1572/91/P/Kk/23, podle

§ 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto, že S. M., jako osoba oprávněná, nabývá vlastnických práv k vydávaným nemovitostem a do vlastnictví se jí vydávají pozemek podle stavu pozemkového katastru parc. č. 65 - zastavěná plocha se stodolou

o výměře 1.473 m2, stav podle katastru nemovitostí p.č. st. 65/1 - zastavěná plocha

se zemědělskou hospodářskou budovou o výměře 950 m2, vedených u Katastrálního úřadu ve S. pro obec O. a k. ú. O. u R.; toto rozhodnutí bylo opraveno sdělením Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu S. ze dne

6. 1. 2004, sp. zn. PÚ 1572/91/P/Kk/23 tak, že do vlastnictví první účastnice se vydávají pozemek podle stavu pozemkového katastru parc. č. 65 - zastavěná plocha se stodolou

o výměře 1.473 m2, stav podle katastru nemovitostí p. č. st. 65/1 - zastavěná plocha

se zemědělskou hospodářskou budovou na st. parc. č. 65/1, 65/2, 65/3 o výměře 950 m2, vedených u Katastrálního úřadu ve S. pro obec O. a k. ú. O. Z toho rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že jmenovaná uplatnila ve smyslu ust. 9 odst. 1 zákona

o půdě nárok na vydání těchto nemovitostí u pozemkového úřadu a zároveň vyzvala povinnou osobu, tj. žalobce, k vydání nemovitostí a že mezi oprávněnou a povinnou osobou nedošlo k uzavření dohody o vydání nemovitostí.

Podle § 14 odst. 2 zákona o půdě je-li obytná budova, hospodářská budova nebo jiná stavba, která má být vydána, podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni účinnosti tohoto zákona převyšuje cenu budovy v době převzetí státem nebo jinou právnickou osobou, je na vůli oprávněné osoby, zda převezme budovu a uhradí povinné osobě rozdíl mezi cenami, nebo požádá o náhradu.

S námitkou dovolatele, že z gramatického výkladu ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě vyplývá, že zaplacení náhrady má být učiněno při převzetí budovy , a že zákonodárce ukládá orgánu, který rozhoduje o vydání nemovitosti, aby rozhodl o poskytnutí náhrady , se dovolací soud neztotožňuje. Především je třeba poukázat na to, že ust. § 14 zákona o půdě pojednává o náhradách, které náležejí oprávněné osobě v případě, že obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby nelze vydat (§ 14 odst. 1 zákona

o půdě), dále v případě, že cena těchto staveb určená ke dni 24. 6. 1991 je nižší než cena původní stavby (odst. 3 tohoto ustanovení), a v ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě ponechává na vůli oprávněné osoby rozhodnout se, zda v případě, že stavba, která má být vydána, je podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni účinnosti tohoto zákona převyšuje cenu budovy v době převzetí státem nebo jinou právnickou osobou, převezme budovu a uhradí povinné osobě rozdíl mezi cenami, nebo požádá o náhradu. Jestliže dojde k podstatnému zhodnocení stavby tak, že její cena určená ke dni účinnosti tohoto zákona převyšuje cenu budovy v době převzetí státem nebo jinou právnickou osobou, má povinná osoba ve smyslu ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě nárok na zaplacení rozdílu mezi cenami.

Protože podle ust. § 9 odst. 4 zákona o půdě pozemkový úřad rozhoduje

o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, ohledně níž byl uplatněn restituční nárok, eventuálně o výši pohledávek podle § 6 odst. 3 a 4 zákona a lhůtě k jejich zaplacení, nikoliv však o případném nároku povinné osoby na zaplacení rozdílu cen stavby z titulu jejího podstatného zhodnocení, který ostatně ani žalobcem před pozemkovým úřadem nebyl uplatněn (a i kdyby k jeho uplatnění došlo, nemohl by o něm pozemkový úřad rozhodovat), může být předmětem řízení před soudem podle části páté o. s. ř. jen stejná právní věc (nebo spor), o níž rozhodl správní orgán, v daném případě pozemkový úřad citovaným rozhodnutím.

Nebyl-li tedy tvrzený nárok žalobce z titulu podstatného zhodnocení nemovitosti, spočívajícího v rozdílu cen ve smyslu ust. § 14 odst. 2 o. s. ř., předmětem správního řízení ani daného řízení o žalobě podle části páté o. s. ř., nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné posouzení věci, jestliže dovodil, že o jiné věci, než která byla předmětem rozhodnutí správního orgánu, nemohl soud podle § 244 a násl. o. s. ř. rozhodovat, což je zřejmé již ze samotného charakteru tohoto řízení.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat námitkou dovolatele, že v řízení nebyl vyžádán znalecký posudek, jímž by byl stanoven cenový rozdíl vydávané nemovitosti

ve smyslu ust. § 14 odst. 2 zákona o půdě, neboť k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2006

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu