30 Cdo 2944/2012
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




30 Cdo 2944/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. Zuzany Roupcové , advokátky se sídlem v Brně, Příkop 4, IBC, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnská obchodní, a. s., v likvidaci, se sídlem v Brně, Lipová 27, identifikační číslo osoby 60914122, proti žalovaným 1) SVÚOM Praha, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze 7, U Měšťanského pivovaru 4, identifikační číslo osoby 60193395, zastoupené Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo nám. 625/552, a 2) S-pin Praha, s. r. o. , se sídlem v Praze 7, U Měšťanského pivovaru 934/4, identifikační číslo osoby 26197383, zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 147, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 141/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č.j. 11 Co 2/2012-202, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č.j. 11 Co 2/2012-202, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. září 2011, č.j. 29 C 141/2005-157, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 2011, č.j. 29 C 141/2005-157, určil, že 1) žalovaná je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí: budovy (průmyslový objekt) nacházející se na pozemku (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 1761 m2 v památkově chráněném území, všech zapsaných Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu vedeném pro obec P., k.ú. H. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že pokud členové představenstva jednající za žalovanou 1) převedli kupní smlouvou na žalovanou 2) sporné nemovitosti a způsobili tak žalované 1) dle pravomocného trestního rozsudku Městského soudu v Praze (sp. zn. 61 To 196/2010) škodu ve výši minimálně 4 miliony Kč, jednali v rozporu s dobrými mravy, a proto je kupní smlouva uzavřená 20. června 2002, na základě které byla žalovaná 1) poškozena, nutně neplatná.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K vytýkaným nedostatkům ve vztahu k § 157 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při zdůvodnění svého rozhodnutí toto ustanovení respektoval a proto odvolací soud neshledal tyto námitky důvodnými. Dále uvedl, že žalované se ve svých námitkách mýlí i tehdy, když považují za nedostatečné a nesprávné zdůvodnění existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastníka předmětných nemovitostí. Úpadce, potažmo žalobkyně jako jeho konkursní správkyně, má nepochybně zájem na tom, jakým způsobem se bude podílet na likvidovaném majetku žalované 1). Soud prvního stupně tak posoudil správně i tuto otázku. Stejně tak se správně vypořádal i s posouzením platnosti převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem z žalované 1) na žalovanou 2) po hmotněprávní stránce. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, rozhodnutí v trestním řízení bylo pouze jednou ze skutečností, v níž soud prvního stupně spatřuje rozpor s dobrými mravy, dále zvažoval majetkoprávní situaci žalované 1), když bylo prokázáno, že předmětnou smlouvou se žalovaná 1) zbavila de facto výrobního prostředku, tj. prostor, v nichž jediných mohla vykonávat svou výdělečnou činnost. Posouzení všech těchto aspektů soud prvního stupně provedl i v intencích judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Odo 122/2003). Pokud jde o důsledky dohodnuté výše kupní ceny ve vztahu k ceně, např. obvyklé, i zde závěry soudu prvního stupně odpovídají stávající judikatuře i rozhodovací praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 nebo sp. zn. 30 Cdo 1776/2007.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) (dále též dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že otázky zásadního právního významu shledává v:
. řešení otázky výkladu § 157 odst. 2 o. s. ř. navazujícím i na § 132 o. s. ř. a otázky obsahových náležitostí rozsudku soudu, protože výklad odvolacího soudu k § 157 odst. 2 o. s. ř. a jeho závěr je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř., § 132 o. s. ř. a odporuje judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky [dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud a Ústavní soud ] vztahující se k výkladu těchto ustanovení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 817/2003, sp. zn. 29 Odo 246/2004, rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. II. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 5/97, sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. IV. ÚS 563/03, sp. zn. I. ÚS 643/04) . řešení otázky výkladu § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. a obsahových náležitostí rozsudku odvolacího soudu, protože odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s odvolacími námitkami, které žalovaná 2) uplatňovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně a jejichž prostřednictvím zpochybňovala správnost uvedeného rozhodnutí a jeho závěrů; z hlediska obsahových náležitostí rozsudku je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s výkladem, který k citovaným ustanovením o. s. ř. zaujal Nejvyšší a Ústavní soud (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 32 Odo 210/2003, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 304/98, sp. zn. III. ÚS 176/96, sp. zn. III. ÚS 150/93)
. posouzení právní otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení u určovací žaloby a otázky podmínek existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, neboť tuto otázku odvolací soud řešil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 767/2002 a nezabýval se tím, proč by se mělo stát nejistým právním postavením žalobkyně a s jakým výsledkem.
. řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy dle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy vyvozované z výše kupní ceny a v té souvislosti odpovědnosti statutárních orgánů jedné smluvní strany, jež vyústila v trestní kvalifikaci a následně trestní odsouzení; rozsudek odvolacího soudu je totiž v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 3290/2007; je také významné i posuzování otázky, zda lze dospět k závěru o neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. bez toho, že by soud posuzoval jednání všech účastníků právního úkonu, tzn. jen na základě posuzování jednání jen jednoho účastníka smlouvy, a bez toho, že by byl posuzován rozpor účelu či obsahu právního úkonu s dobrými mravy (tyto otázky nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny).

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala též včasné dovolání prostřednictvím své advokátky žalovaná 1). Dovolání je obsahově totožné s dovoláním žalované 2).
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovoláním žalovaných uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem soudů obou stupňů a navrhla, aby byla obě dovolání odmítnuta.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že se zřetelem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., bylo však shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší ve zjištěných skutkových poměrech dané věci otázku neplatnosti právního úkonu ve smyslu 39 obč. zák. v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zatímco posouzení otázky naléhavého právního zájmu (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) žalobkyně na určení jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 767/2002, sp. zn. 29 Cdo 1079/2003, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, a další, jež jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při rozhodování totiž zcela pominul(y) judikaturu Nejvyššího soudu, podle které jde-li o právní úkon dvoustranný (jímž uvedená kupní smlouva je), je právní úkon neplatný (jen) v případě, že v rozporu s dobrými mravy je jednání obou stran, nikoliv pouze jedné strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, in www.nsoud.cz ). Stejný právní názor byl vyložen např. i v pozdějším rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 2677/2011, ve kterém dovolací soud připomenul, že k absolutní neplatnosti dvoustranného právního úkonu (smlouvy) podle § 39 obč. zák. z důvodu, že se příčí dobrým mravům, dojde jen tehdy, je-li takové jednání přičitatelné účastníkům smlouvy. Nejvyšší soud tak - též v reflexi judikatury Ústavního soudu České republiky (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ) - např. ve svém rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010 (rovněž veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), judikoval, že závěr, že právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, není možné učinit jen na základě gramatického výkladu, nýbrž je vždy třeba zkoumat účel zákonného zákazu či příkazu. Vyložil také, že je v rozporu s principy právního státu, jestliže by byl preferován přístup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy před výkladem, na jehož základě není možno neplatnost smlouvy dovodit.
V posuzované věci ovšem odvolací soud (oba soudy) vůbec neposuzoval(y) právně významnou otázku neplatnosti předmětné kupní smlouvy z hlediska dovolatelky (žalované) 2) a za prioritní vzal(y) toliko zjištěné skutečnosti (okolnosti) týkající se výhradně žalované 1), resp. tehdejších statutárních orgánů této společnosti.
Poněvadž shora připomenuté a judikatorně ustálené právní názory odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku pomíjí a dospívá ke zcela jinému právnímu názoru, byl již v důsledku této okolnosti naplněn důvod ke kasaci jeho rozhodnutí.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. nemohl pak dovolací soud pominout, že rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje zcela náležitosti, jež jsou § 157 odst. 2 o. s. ř. vymezeny pro odůvodnění jeho písemného vyhotovení. Především jde o jeho nepřípustné souhrnné skutkové zjištění; Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než připomenout následující.
Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Posledně citované ustanovení se s ohledem na § 211 o.s.ř. vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v § 157 odst. 2 o.s.ř., je nepřezkoumatelné.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz).
Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd.
Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku shora vyložené limity pro řádné soudní rozhodnutí nedodržel, když přistoupil k tzv. souhrnnému skutkovému zjištění; odvolací soud pak pochybil, pokud takový rozsudek věcně přezkoumal, namísto toho, aby jej zrušil a věc (s příslušným právním pokynem) vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu