30 Cdo 2925/2013
Datum rozhodnutí: 27.03.2014
Dotčené předpisy: § 408 obch. zák.



30 Cdo 2925/2013



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné společnosti AB-CREDIT a.s. se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, identifikační číslo osoby 40522610, proti povinné L. P. , zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Vnitřní Město, Fráni Šrámka 136, pro částku 762.443,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 3 Nc 1408/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. května 2013, č.j. 7 Co 2697/2010-202, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. července 2010, č.j. 3 Nc 1408/2008-88, jímž okresní soud zamítl návrh povinné (v nalézacím řízení, ukončeném vydáním exekučního titulu, žalované ručitelky) na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka je podle § 408 ve spojení s ustanovením § 306 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) promlčena. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že s ohledem na dodatek č. 2 k původní úvěrové smlouvě došlo ke změně obsahu závazku, který nahradil závazek původní. Splatnost celého dluhu nastala dnem 22. srpna 1998 nezaplacením splátky z 20. července téhož roku. Nastala-li splatnost celého dluhu ve vztahu k dlužníkovi dnem 22. srpna 1998, skončila desetiletá promlčecí doba ve vztahu k němu dnem 22. srpna 2008. Protože až od uvedeného data se může věřitel domáhat plnění po dlužníkovi, může se k témuž dni s odkazem na ustanovení § 310 obch. zák. domáhat plnění i po ručiteli. Byl-li návrh na nařízení exekuce podán 11. dubna 2008, vymáhaná pohledávka ve vztahu k ručitelce promlčena není.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. (otázka promlčení práva v exekučním řízení ve vztahu k ručiteli z hlediska ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla šetřena ), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) s tím, že z odůvodnění písemného vyhotovení usnesení nelze pro úplnou absenci právně významných skutkových zjištění zjistit, na základě jakého skutkového stavu odvolací soud vlastně přistoupil k právnímu posouzení věci. Podle jejího názoru je zásadní relevantní skutečností, že (jak plyne z návrhu na prohlášení konkursu proti dlužníku P. H., podaného 23. září 1998 původní věřitelkou Českou spořitelnou, a.s., a dále ze zápisu z jednání ze 16. ledna, 18. února, 3. června, 27. srpna /tzv. dohlídek/ a z 15. září 1998) dlužník nebyl schopen svůj závazek splnit. Protože podle dovolatelky bylo nejméně od 18. února 1998 zřejmé, že dlužník svůj závazek nesplní, mohla se věřitelka aniž bylo nutno ke splnění písemně vyzývat dlužníka (§ 306 odst. 1 obch. zák.) obrátit přímo na ni jako ručitelku nejpozději po 18. únoru 1998. Byl-li návrh na nařízení exekuce podán teprve 11. dubna 2008, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby podle § 408 obch. zák., měla být exekuce pro promlčení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i a o takový případ jde v souzené věci práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatelka však ač jej ohlašuje ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu , jak toto ustanovení vykládá judikatura i literatura (nesprávný výklad /interpretace/ či použití /aplikace/ určité právní normy), nýbrž nesprávné právní posouzení věci vytýká teprve jako důsledek nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud veden doslovným zněním argumentace uplatněné v dovolání (viz kurzívou zvýrazněné pasáže ve druhém odstavci odůvodnění tohoto usnesení, věnovaném reprodukci dovolání).
Literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s. zdola) pro případy, kdy dovolatelé (stejně jako v souzené věci, kdy by k odlišnému, podle dovolatelky správnému právnímu závěru měl soud dospět teprve po doplnění dokazování, jež v současném rozsahu podle jeho názoru k úplně a správně zjištěnému skutkovému stavu nevedlo) namítají nesprávnost právního posouzení věci na základě argumentace, že soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, takže v důsledku špatně zjištěného skutkového stavu věci je nesprávné i právní posouzení věci, dovodila, že při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné, a shora zmíněná argumentace je tak pro dovolací řízení z pohledu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) /nyní § 241a odst. 1/ o. s. ř. právně bezvýznamná.
K témuž závěru dospěla judikatura - srov. např. rozsudek z 28. srpna 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod č. 19, v němž vrchní soud uzavřel, že za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (nyní) § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení; tomuto názoru pak odpovídá i závěr přijatý v rozsudku z 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) /nyní odst. 1/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu , což platí i tehdy , jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tedy nyní jako tzv. jiné vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.), případně odst. 3 o. s. ř.
V souzené věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká především, že nezjistil skutkové okolnosti potřebné pro právní posouzení věci z hlediska podle jejího názoru jedině správného ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. tedy skutkové okolnosti, z nichž by podle ní bylo namístě dovodit neschopnost dlužníka P. H. uhradit nyní vymáhanou pohledávku; v takovémto případě by totiž nebylo třeba vyzývat ho ke splnění, z čehož pak povinná dále dovozuje počátek běhu desetileté promlčecí doby podle § 408 obch. zák. ve vztahu k ní jako k ručitelce již k 19. únoru 1998.
V takovém případě však jde o vadu řízení, a to tzv. jinou vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té je však soud povinen přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 in fine); o tento případ však v souzené věci (viz výše) nejde.
Kromě toho Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolatelka pomíjí zásadní (jí nepopřenou a tedy mezi účastníky nespornou) skutečnost, že totiž původní věřitelka Česká spořitelna, a.s. dlužníka P. H. dopisem z 19. října 1998 (viz č.l. 5 připojeného spisu nalézacího soudu sp. zn. 13 Cm 453/1999, svědecká výpověď dlužníka při jednání dne 25. října 1999 na č.l. 56 připojeného spisu, jakož i první odstavec třetí strany exekučního titulu na č.l. 5 exekučního spisu) ke splnění splatného závazku v přiměřené desetidenní lhůtě skutečně vyzvala.
Za tohoto stavu by se pak ani v případě přípustnosti dovolání nemohl uplatnit závěr dovozovaný povinnou, že nebylo-li třeba písemné výzvy dlužníka ke splnění splatného závazku v (dodatečné) přiměřené lhůtě pro jeho neschopnost závazek splnit mohla se věřitelka obrátit přímo na ni jako na ručitelku nejpozději po 18. únoru 1998. Pravidlo, že písemné výzvy dlužníka k dodatečnému splnění závazku není v určitých případech třeba, je totiž ustanovením § 306 odst. 1 věty druhé obch. zák. zakotveno ve prospěch právě věřitele, který je může a nemusí využít. Jestliže však věřitelka dlužníka ke splnění splatného závazku v přiměřené době skutečně vyzvala, pak pro účely posouzení počátku promlčecí doby běžící věřiteli vůči ručiteli tuto skutečnost pominout (a vycházet naopak z možnosti , že výzvy dlužníka není třeba ) nelze. Z uvedeného dále plyne, že právo nemohlo být v desetileté promlčecí době podle § 408 obch. zák. promlčeno dříve než v měsíci říjnu 2008 ; byl-li návrh na nařízení exekuce podán v dubnu 2008, důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán není.
Z obou výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2014 JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu