30 Cdo 2922/2012
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/98Sb.




30 Cdo 2922/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců a) Ing. M. N. , b) V. Š. , obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 243/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2012, č. j. 44 Co 116/2009 - 114, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. 44 Co 116/2009 78, potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu (ve výrocích III. až V.) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2009, č. j. 50 C 243/2007 41, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 15.000,- Kč (výrok I.), žalobkyni b) částku 15.000,- Kč (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 207.000,- Kč a částky odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala po žalované zaplacení částky 207.000,- Kč a částky odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 222.000,- Kč od 22. 3. 2007 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Rozhodl tak o celkem čtyřech nárocích, třech na náhradu škody a jednom na náhradu nemajetkové újmy. Škoda i nemajetková újma měla být žalobcům způsobena nesprávným úředním postupem daným nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 140/97 (dále také posuzované řízení ).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, odmítl dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně v rozsahu nároku na náhradu škody a v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 197.651,- Kč pro každého z žalobců jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení z důvodu, že odvolací soud při posouzení kritéria jednání poškozených a možnosti přiznat nižší odškodnění, než jaké by přiznal Evropský soud pro lidská práva, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud též pochybil, pokud hodnotil negativně, že žalobci nevyužili dostupných prostředků k odstranění průtahů v posuzovaném řízení, neboť účinný prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení jim v rozhodné době nebyl k dispozici a obecně není povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Odvolací soud dostatečně neodůvodnil výši přiznaného zadostiučinění, když z jeho rozhodnutí nebylo zřejmé, jak dospěl k výsledné částce.
V novém rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2012, č. j. 44 Co 116/2009 114 (dále též napadený rozsudek ), změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích (ve výrocích III. až V.) tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 50.000,- Kč a žalobkyni b) částku 50.000,- Kč, co do částky 147.641,- Kč pro každého z žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobci podali dne 4. 6. 1997 k Městskému soudu v Brně žalobu, která byla vedena pod sp. zn. 17 C 140/97 a jejímž předmětem byl nárok na zaplacení částky 11.000,- Kč pro každého z nich. Žaloba byla žalovanému doručena dne 5. 8. 1997. První jednání ve věci bylo nařízeno na 28. 9. 1998, k žádosti žalobců bylo odročeno na 12. 12. 1998. Před soudem prvního stupně proběhla ve věci čtyři jednání a dne 22. 4. 1999 byl vyhlášen rozsudek. Dne 15. 9. 1999 bylo podáno odvolání, spis byl odvolacímu soudu předložen dne 3. 4. 2000. Dne 15. 5. 2002 byl na majetek žalovaného prohlášen konkurs, posuzované řízení bylo ze zákona přerušeno (§ 14 odst. 1 písm. c/ zák. č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Konkurs byl zrušen dne 11. 7. 2005. Odvolací soud dne 18. 10. 2005 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyhlásil další rozsudek dne 24. 4. 2006. Žalobci se odvolali pouze do výroku o náhradě nákladů řízení. Konečné rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 13. 10. 2006. Žalovaná na žádost žalobců reagovala tak, že shledala posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé, za přiměřené zadostiučinění považovala konstatování porušení práva.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ). Posuzované řízení trvalo cca 9 let a čtyři měsíce. Bylo tak nepřiměřeně dlouhé vzhledem k povaze a charakteru věci a bylo na místě přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích. Řízení proběhlo na dvou stupních, nebylo skutkově ani právně složité. Žalobci se svým jednáním na celkové délce posuzovaného řízení nepodíleli. V postupu a úkonech soudu byly spatřeny průtahy v období od 5. 8. 1997 do 21. 8. 1998 (doručení žaloby žalovanému a nařízení prvního jednání ve věci), 22. 4. 1999 až 31. 8. 1999 (doba pro vypracování písemného odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí) a 3. 4. 2000 až 18. 10. 2005 (délka prvního odvolacího řízení, kdy do tohoto období zasáhlo prohlášení konkurzu na majetek žalovaného /15. 5. 2002 11. 7. 2005/). Soud prvního stupně v posuzovaném řízení mohl podle odvolacího soudu rozhodnout ještě před prohlášením konkursu na majetek žalovaného, když důvodem zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem v původním řízení byla jeho naprostá nepřezkoumatelnost. Význam předmětného řízení byl zcela standardní, nejednalo se o takové řízení, které by vyžadovalo citlivější přístup a rychlejší rozhodnutí. Z obecného hlediska se nejednalo o věc, která by zasluhovala výraznější pozornost, když šlo o pohledávku ve výši obecně malé (11.000,- Kč pro každého z žalobců) a nebyl ani prokázán zásadní subjektivní význam pro žalobce.
Odvolací soud kromě zákonného výčtu kritérií bral při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění v úvahu i další okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, a to zejména:
1) V posuzovaném řízení vystupovalo na straně žalobců více účastníků v postavení samostatných společníků, avšak vystupujících ve shodě, žádajících společnou pohledávku a dle tvrzení v žalobě uplatněných mělo řízení negativní vliv na jejich společné soužití šlo tedy o újmu tzv. sdílenou (k tomu odkázal na bod. 8 Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen Stanovisko /).
2) Žalobci nedali žádným způsobem najevo, že délku řízení pociťují ve vztahu k sobě jako újmu a pokud jde o jejich stížnost k Evropskému soud pro lidská práva, pak tato byla podána v době krátce před ukončením řízení, tedy v době, kdy řízení probíhalo již 9 let, a její podání tak bylo aktem čistě formálním.
3) Žalobci se nijak nezajímali o osud své pohledávky vymáhané v posuzovaném řízení, když podle svého tvrzení ani nevěděli o konkursním řízení vedeném na majetek jejich dlužníka, svoji pohledávku do konkursního řízení nepřihlásili a jejich vymáhání pohledávky v exekuci, s ohledem na způsob ukončení exekučního řízení, lze považovat za ryze formální.
Při určení výše přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou žalobcům nepřiměřeně dlouhým řízením vycházel odvolací soud ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného ve zrušovacím rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4590/2010 (dále jen zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu ) a ze Stanoviska R 58/2011. Pro poměry České republiky byla za dostačující dovozená výše odškodnění 15 20 tisíc Kč/rok s redukcí prvních dvou let řízení a možností uplatnění této redukce i pro každý stupeň probíhajícího řízení (v tom odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2147/2011). Odvolací soud proto vyšel ze základní částky odškodnění v rozmezí 110.000,- Kč až 156.000,- Kč pro každého z žalobců (9,33 x 15.000,- Kč, resp. 20.000,- Kč až 30.000,- Kč). S ohledem na společně sdílenou újmu zredukoval odvolací soud základní výši odškodnění o 25 %. Další redukci o 25 % provedl z důvodu, že žalobci svoji pohledávku, pro kterou bylo předmětné řízení vedeno, do konkursu na majetek svého dlužníka nepřihlásili, a tak nemohla žalobcům v řízení přerušeném ze zákona odškodnitelná újma po dobu přerušení vzniknout, když nemohli být po tuto dobu v nejistotě ohledně osudu jejich pohledávky. Odvolací soud navýšil základní částku odškodnění o 20 % z důvodů průtahů způsobených soudy v předmětném řízení a snížil ji o 30 % pro nižší význam předmětu řízení pro žalobce. Po této modifikaci dospěl odvolací soud k celkové částce odškodnění ve výši 54.000,- Kč až 76.000,- Kč pro každého z žalobců. Odvolací soud poté přihlédl i k samotné délce kompenzačního řízení, přiklonil se ke střední hodnotě uvažovaného rozmezí, což odpovídalo částce 17.500,- Kč/rok a dospěl k závěru, že každému z žalobců lze přiznat přiměřené zadostiučinění v částce celkem 65.000,- Kč. Protože pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo žalobcům přiznáno a proplaceno 15.000,- Kč, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že přiznal každému z žalobců dalších 50.000,- Kč a ve zbylém rozsahu (147.641,-Kč pro každého z žalobců) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ) a jež opírají o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) a rovněž namítají vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Zásadní právní význam nachází dovolatelé v nesprávné aplikaci Stanoviska a související judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také ESLP ), a to hlavně ve způsobu stanovení základní částky, posouzení celkové délky řízení a následném připočtení či odečtení vlivu dle dalších kritérií uvedených v ustanoveních § 31a odst. 3 OdpŠk. Dovolatelé konkrétně namítají:
1) Odvolací soud nesprávně stanovil výši základní částky, když prvně uvádí, že vychází ze základního (výchozího) rozmezí přiměřeného zadostiučinění ve výši 110.000,- Kč až 156.000,- Kč pro každého z žalobců, tzn. 15.000,- Kč až 30.000,- Kč ročně a na závěr za dostačující částku pro každého žalobce považuje 17.500,- Kč, přestože podle zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo namístě spíše zvolení horní hranice rozpětí s ohledem na extrémně dlouhé řízení původní i kompenzační. Ve Stanovisku Nejvyššího soudu je také jednoznačně judikováno, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení, a pokud bylo řízení extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. Odvolací soud se tak měl přiklonit k horní hranici výchozí částky a ne k dolní, jak učinil. Odvolací soud dále neměl redukci základní částky, připuštěnou Stanoviskem pro první dva roky nepřiměřeně dlouhého řízení, aplikovat mechanicky a rozšiřovat nad rámec jím připuštěného řízení nalézacího, resp. nad počáteční dobu řízení více než jedenkrát, když ji uplatnil pro každý stupeň probíhajícího řízení.
Za nepřezkoumatelné označili dovolatelé odvolacím soudem provedené výpočty pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, když v nich není uvedeno, na základě čeho dospěl soud ke krácení a k navyšování příslušných procent. Odvolací soud zhodnotil nesprávný postup orgánů veřejné moci během řízení navýšením přiměřeného zadostiučinění pouze o 20 %, což se jeví neadekvátním ve vztahu ke snížení zadostiučinění v celkovém rozsahu 80 % (25 % údajná sdílená újma + 30 % význam řízení + 25 % přerušení v průběhu konkurzního řízení na žalovaného). Stanovisko, na rozdíl od závěrů odvolacího soudu, určuje za dostačující zvýšení či snížení přiměřeného zadostiučinění nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. Jen ve výjimečných případech, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, lze uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu. Odvolací soud však žádnou výjimečnost případu netvrdí a podle dovolatelů, pokud by byla výjimečnost namístě, tak v jejich prospěch a ne neprospěch.
2) Odvolací soud nerespektoval závazný právní závěr předchozího zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4590/2010 ze dne 21. 3. 2012 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 ze dne 15. 12. 2010, ze kterých vyplývá, že náhrada imateriální újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP pouze tehdy, pokud kompenzační právní prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení je sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím nepřiměřenou délku řízení kompenzovat. Žalobci měli podle tohoto rozhodnutí k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě až od 27. 4. 2006, tedy od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. Odvolací soud pak zcela ignoroval námitku žalobce, že sazba 15.000,- Kč až 20.000,- Kč ve Stanovisku uvedená jako základní, je již snížená cca o 45%, a proto se v dané věci musí vycházet z právě uvedeného rozpětí navýšeného o 55%, tedy z částky, kterou by použil sám ESLP.
3) Odvolací soud nesprávně zhodnotil celkovou délku řízení, když do něho nezačlenil řízení vykonávací (resp. odečetl ze zadostiučinění 25 % za dobu přerušení řízení po dobu konkursu na původního žalovaného), přestože ve svém rozhodnutí za příčinu újmy žalobců označil nepřiměřenou délku nalézacího řízení ve spojení s řízením vykonávacím. V rozporu se svým tvrzením i se Stanoviskem odvolací soud uvedl, že za dobu trvání konkursního řízení nemohla žalobcům vzniknout odškodnitelná újma, a proto přiměřené zadostiučinění zkrátil o 25 % (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 4590/2010).
4) Pravdivý není závěr odvolacího soudu, že se žalobci nijak nezajímali o osud své pohledávky, zejména ve vztahu ke svému dlužníkovi. Opak je pravdou. Přihlášku pohledávky do konkurzního řízení si žalobci nepodali, neboť by tak museli podstoupit finanční zatížení v podobě nákladů tohoto řízení a pohledávku se snažili vymoci v řízení exekučním, což odvolací soud hodnotil taky negativně.
5) Odvolací soud neměl žalobcům přičítat k tíži a hodnotit jako akt čistě formální skutečnost, že žalobci podali stížnost k ESLP až 25. 4. 2006, tedy krátce před skončením vlastního řízení a tzv. utajovaně , aniž by uvedenou skutečnost dali na vědomí rozhodujícímu soudu. Odvolací soud měl naopak zohlednit, že dovolatelé podali stížnost k ESLP v době, kdy neexistoval žádný efektivní vnitrostátní právní prostředek nápravy průtahů v soudním řízení.
6) Odvolací soud nesprávně hodnotil význam řízení pro žalobce, když uvedl, že nebyl prokázán subjektivní význam sporu pro žalobce. Žalobci význam předmětu řízení tvrdili i prokazovali, a pokud odvolací soud žalobci uváděnou skutečnost neměl za prokázanou, měl je vyzvat k doplnění důkazních návrhů. Sdílenost újmy žalobců pak měla být hodnocena ve prospěch žalobců, neboť v důsledku průtahů v řízení byl zničen osobní vztah žalobců . Odvolací soud však tuto skutečnost přičetl k tíži dovolatelům a zkrátil jejich přiměřené zadostiučinění o 25 %.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami. Proto navrhla, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
S ohledem na argumentaci žalobců Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání nemůže být založena podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v situaci, kdy v rozsahu zamítnutí žaloby, tj. v rozsahu dovoláním napadeném, posoudily soudy obou stupňů vzájemná práva a povinnosti účastníků shodně (v daném rozsahu proto nelze uvažovat o tom, že by byl napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změněn).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v dané věci není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Samotný nesouhlas žalobců s výší přiznaného zadostiučinění, a to v návaznosti na procentní snížení či zvýšení základní částky zadostiučinění, proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává.
Rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, ani v otázce stanovení výchozí částky odškodnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), vyšel-li nadto odvolací soud namísto základních 15.000,- Kč za první dva a každý další rok vedení posuzovaného řízení z (pro žalobce příznivější) částky 17.500,- Kč, mechanismu modifikace základní výše odškodnění podle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. část V. Stanoviska), možnosti snížit přiznané zadostiučinění o více než 50 % oproti jeho základní výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011), jakož i zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk viz část IV. písm. d/ Stanoviska a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, nebo ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále také nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10), pokud zohledňuje objektivně nízkou výši v původním řízení žalované pohledávky (11.000,- Kč pro každého z žalobců) a skutečnost, že prohlášením konkurzu na majetek žalovaného v původním řízení a tím, že žalobci svou pohledávku v konkurzním řízení nepřihlásili, došlo k výraznému poklesu významu předmětu řízení pro ně, když nadále byla možnost vymožení jejich pohledávky již jen teoretická.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi českých soudů v otázkách výkladu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a odst. 3 OdpŠk shora zmíněným Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ), Evropský soud pro lidská práva, liché. Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše, než žalobci zmiňovaných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud (viz část VI. Stanoviska) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012. Z toho důvodu nemůže přiznat zásadní právní význam napadenému rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ani otázka zohlednění skutečnosti, že žalobci podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva krátce před koncem posuzovaného řízení, neboť doba jejího podání není pro určení výše odškodnění rozhodná.
Na otázce opakované redukce základní částky za každé dva roky řízení pro každý stupeň, ve kterém je řízení vedeno, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (byť tuto možnost, vycházející jinak z nesprávného pochopení judikatury Nejvyššího soudu, v rozsudku naznačil, nevyužil ji), její vyřešení Nejvyšším soudem se v poměrech žalobců nemůže projevit, a proto nepřiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak uvedl Nejvyšší soud již ve svém předchozím kasačním rozsudku v této věci, jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje napadený rozsudek v řešení otázky nezahrnutí exekučního řízení do celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. Jakkoli by obecně exekuční řízení navazující na řízení nalézací do celkové délky řízení spadalo, bylo by tak pouze tehdy, pokud by poškozený ve skutkovém vymezení své újmy nepřiměřenou délku vykonávacího řízení jako její příčinu označil, popř. pokud by za příčinu své újmy označil nepřiměřenou délku nalézacího řízení, ve spojení s řízením vykonávacím (srov. část III., bod 2 Stanoviska). V této věci je však z žaloby (č. l. 1 3) a jejího doplnění (č. l. 14 15) zřejmé, že žalobci požadovali odškodnění pouze za nepřiměřenou délku řízení pod sp. zn. 17 C 140/97 a exekuční řízení vedené pod sp. zn. 4 Nc 9168/2006 uvedli pouze pro úplnost a řádné zhodnocení opodstatněnosti svých nároků , když zároveň líčí bezvýslednost nařízené exekuce. Je tedy zřejmé, že z exekučního řízení svou újmu neodvozovali.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda větší počet poškozených účastníků posuzovaného řízení má automaticky za následek snížení výše zadostiučinění pro každého z nich, neboť odvolací soud při posouzení této otázky dospěl k jinému řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, uvedl, že v případech, v nichž vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze vysledovat, že velký počet účastníků byl co do přiznané výše odškodnění zohledněn ve věcech týkajících se typově zaměstnaneckých nároků vůči zaměstnavateli (srov. rozsudek ESLP ze dne 14. 9. 2010 ve věci Taylan a ostatní proti Turecku , stížnost č. 9209/04, nebo rozsudek ESLP ze dne 22. 7. 2010 ve věci Matou a ostatní proti Řecku , stížnost č. 54837/08), vyvlastňování pozemků ve veřejném zájmu (např. rozsudek ESLP ze dne 21. 4. 2009, ve věci Serafin a ostatní proti Polsku , stížnost č. 36980/04), pozemkových nároků či sporů vyplývajících ze změn územního plánu (rozsudek ESLP ze dne 20. 10. 2009 ve věci Selahattin Cetinkaya a ostatní proti Turecku , stížnost č. 31504/02, nebo rozsudek ESLP ze dne 20. 1. 2009 ve věci Serefli a ostatní proti Turecku , stížnost č. 1533/03), nevydařených investičních záměrů soukromých společností (např. rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Loveček a ostatní proti Slovensku , stížnost č. 11301/03, nebo rozsudek ESLP ze dne 17. 7. 2008 ve věci Kaic a ostatní proti Chorvatsku , stížnost č. 22014/04), důchodů válečných veteránů (rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010, ve věci Vassilios Athanasiou a ostatní proti Řecku , stížnost č. 50973/08, nebo rozsudek ESLP ze dne 24. 4. 2008 ve věci Anastasiadis a ostatní proti Řecku , stížnost č. 25844/04), a podobně.
Nejvyšší soud sdílí názor Evropského soudu pro lidská práva, že v případě většího počtu účastníků lze výši přiměřeného zadostiučinění přiznaného jednotlivým účastníkům přiměřeně snížit s ohledem na to, aby celková částka přiznaná všem účastníkům byla přiměřená závažnosti porušení práva v konkrétní věci. Výrazné snížení částky však bude na místě jen v případech s větším počtem účastníků, jako ve shora citovaných věcech.
Přestože se Nejvyšší soud k možnosti snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků ve Stanovisku přihlásil, je třeba při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kriteria vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich. Ostatně Stanovisko v tomto směru neformuluje žádnou výkladovou direktivu a spíše jen naznačuje, která hlediska mohou být významná. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 doplnil, že vodítkem může být i to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků, procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám). Platí přitom, že výše zadostiučinění by měla odpovídat částkám, které jsou přiznávány v obdobných případech, a zároveň by výše zadostiučinění přisouzená všem účastníkům dohromady měla být přiměřená závažnosti porušení práva v dané věci. V posuzované věci, jakož i ve věcech obdobných, ve kterých vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše zadostiučinění jako individuální kompenzace.
Odvolací soud tak nepostupoval správně, když snížil základní částku zadostiučinění o 25 % z důvodu společně sdílené újmy, aniž by důvod snížení ve smyslu shora uvedeného dostatečně specifikoval.
Nejvyšší soud přes výše uvedené nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze totiž přehlédnout, že posledně uvedené snížení základní částky odškodnění o 25 % provedl odvolací soud i z jiných důvodů, než jen pro jím dovozenou sdílenou újmu na straně žalobců. Nadto žalobcům dosud přiznané odškodnění v částce 65.000,- Kč pro každého z nich je více než dostatečné, a to zejména s ohledem na objektivně nízký význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, který je dán výší vymáhané peněžité částky (11.000,- Kč pro každého z žalobců), jež navíc významně poklesl v okamžiku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného v původním řízení necelých pět let po jeho zahájení.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěr dosažený v jeho rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož, je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Důvody, pro které došlo k přiznání odškodnění ve více než pětinásobné výši, oproti částce vymáhané každým z žalobců v původním řízení, dostačují pro závěr o věcné správnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu