30 Cdo 292/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 292/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavlem Vrchou a soudců JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci omezeného ve svéprávnosti J. K. , zastoupeného opatrovníkem Z. K., v řízení zastoupeného procesním opatrovníkem JUDr. Pavlem Průšou, advokátem se sídlem v Chotěboři, Klášterní 92, za účasti Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, o omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 0 P 61/2003, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 2015, č. j. 25 Co 329/2015-638, takto:

I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soudu v Havlíčkově Brodě (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. května 2015, č. j. 0 P 61/2003-608, rozhodl o omezení svéprávnosti posuzovaného na dobu tří let (výrok I.), čímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. ledna 2003, č. j. 0 Nc 714/2002-32, a dále zamítl žádost o vrácení svéprávnosti posuzovaného (výrok III.). Nadto soud prvního stupně rozhodl o odměně původní opatrovnici posuzovaného pro řízení (výrok IV.) a znalci MUDr. Petru Hromadovi, stanovil procesnímu opatrovníkovi odměnu za účast u soudu a za přípravu (výrok V.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání posuzovaného Krajský soud v v Hradci Králové (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 25 Co 329/2015-638, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal opodstatněné. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal sám posuzovaný (dále též dovolatel ) dovolání. Dovolatel dále požádal o ustanovení nového právního zástupce s odůvodněním, že původní procesní opatrovnice JUDr. V. B., jej prakticky nezastupovala. Nedatovaným podáním doručeným soudu prvního stupně pak dovolatel požádal o jmenování procesního opatrovníka, přičemž navrhl, aby jím byl ustanoven JUDr. Pavel Průša.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. září 2016, sp. zn. 0P 61/2003, byl dovolateli ustanoven pro účely dovolacího řízení procesní opatrovník JUDr. Pavel Průša.
Procesní opatrovník poté v podání ze dne 2. prosince 2016 v zastoupení posuzovaného uvedl, že posuzovaný podává dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu s tím, že důvodnost dovolání spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení věci, když se domnívá že:
- je schopen hospodařit s částkou vyšší, než je výše jeho důchodu, tj. částkou 9.841 Kč za důvod, proč usiluje o možnost disponovat s vyšší částkou, považuje svůj záměr provozovat blíže nespecifikovanou podnikatelkou činnost, při které by se bez možnosti disponovat vyšší částkou neobešel;
- uvažuje o uzavření sňatku se svojí družkou, a to proto, že k ní chová dostatečné citové vazby a svým sňatkem s ní by ji chtěl zabezpečit pro budoucnost;
- lékařskou psychiatrickou péči shledává nesprávnou, jednak proto, že po aplikaci předepsaných farmak se subjektivně setkává se somatickými zdravotními problémy, jednak je vystrašen z nevhodných výroků (psychiatrem mu sdělených) a smyslu a výsledku prováděné léčby. Z těchto důvodů brojí proti právu rozhodovat o případné změně ošetřujícího lékaře,
V další části dovolatel vyložil, v jakém rozsahu by podle něj přicházelo v úvahu omezení jeho svéprávnosti, a v tomto směru posléze formuloval svůj návrh, jak by měl Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) o jeho dovolání rozhodnout (změnit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, případně jej zrušit, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.).
Dovolání posuzovaného jak bude rozvedeno níže neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání posuzovaného tyto normativní limity zjevně nesplňuje. Jak je totiž zřejmé z obsahu podaného dovolání, dovolatel v dovolání pouze polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by ve smyslu § 237 o. s. ř. vyložil jednou ze čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání z hlediska řešení konkrétně vymezené právní otázky. Sama okolnost, že dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a předkládá toliko svůj právní pohled na věc, tj. jak by podle něj správně mělo být rozhodnuto o omezení (v jakém rozsahu) jeho svéprávnosti, nenaplňuje zákonem vymezený předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Ústavní soud pak k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, vyložil následující: novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody... (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Nad rámec výše uvedeného nedostatku dovolání lze poukázat i na to, že argumentace dovolatele vztahující se k otázkám skutkovým nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem [viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014)].
Podle § 241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Doplnění dovolání ze dne 2. prosince 2016 tyto náležitosti neobsahuje.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání posuzovaného trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu