30 Cdo 291/2003
Datum rozhodnutí: 13.03.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 291/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně obchodní společnosti K. P., a. s. B., proti žalované Č. t., o ochranu dobré pověsti právnické osoby a zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 218/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2002, č. j. 29 Co 215/2002-69, t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. března 2002, č. j.

21 C 218/2000-52, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci jako přiměřené zadostiučinění pro neoprávněný zásah do jeho pověsti pořadem nazvaným "J. v.", odvysílaný na ČT 1 dne 24. srpna 2000 a na ČT 2 dne 25. srpna 2000, částku 100.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně při svém rozhodování podle ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku na základě provedeného dokazování dospěl především k závěru, že reportáž žalované, jíž se žalobkyně cítí být dotčena, správně veřejnost informovala o tom, že žalobkyně učinila městu B. návrh na vstup do společnosti žalobkyně s investicí 400.000.000,- Kč, přičemž rada města Brna zatím tento návrh nepodporuje. Žalovaná přitom použila některých odpovědí zaslaných žalobkyní, z nichž část nebyla zcela konkrétní. Pokud žalovaná použila termínu "chátrající stadión", nejde podle soudu o zásah do dobré pověsti žalobkyně, ale o hodnocení stavu stadiónu, který byl postaven v roce 1979, a který potřebuje rozsáhlou investici. Soud dospěl k závěru, že žalovaná v reportáži též nijak nezpochybnila vlastnické právo žalobkyně k bazénu (naopak opakovaně uváděla, že vlastníkem bazénu je žalobkyně). Do dobré pověsti žalobkyně nezasáhla ani tím, pokud uvedla, že bazén vyžaduje mnohasetmiliónové investice. Žalovaná (v tomto případě) uvedla to, co vyplynulo ze samotné tiskové informace žalobkyně a ze sdělení města B.

O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2002 pod č. j. 29 Co 215/2002-69 tak, že tento rozsudek soudu prvního stupně s přihlédnutím k ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo

na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci, a věc i správně posoudil po stránce právní. Jestliže žalobkyně v odvolání namítala neúplně zjištěný skutkový stav, pak sama případné důkazy nenavrhla. Podle odvolacího soudu tak nebyly splněny předpoklady ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku. Odvolací soud dále dodal, že vedle těchto důvodů je třeba vyjít ze skutečnosti, že přiměřené majetkové satisfakce je možno se domáhat jen tehdy, jestliže se postižená právnická osoba současně domáhá odstranění závadného stavu a morálního zadostiučinění, což se v této věci nestalo.

Toto rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž žalobkyni bylo doručeno dne 5. září 2002.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 4. listopadu 2002 včasné dovolání, v němž především uvádí, že nesouhlasí s posledně uvedeným právním názorem odvolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud svým rozsudkem popřel základní právo žalobce na soudní ochranu. Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

K dovolání žalobkyně případné vyjádření podáno nebylo.

Dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by

při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud zde skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však

v posuzované věci ve skutečností není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž ani sama dovolatelka ve svém dovolání neuvádí nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen

pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak přípustnost dovolání v těchto případech může přicházet v úvahu jen v souvislosti s řešením právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej

na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se v souzené věci nejedná.

V daném případě - jak již bylo naznačeno - se odvolací soud v rámci svého potvrzujícího rozhodnutí bez výhrad ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Přitom rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno především

na skutkových závěrech, přičemž ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku jím bylo aplikováno zcela standardním způsobem. Proto není možno ani napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu tak, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Již z tohoto důvodu při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§ 242 o. s. ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání ani podle zmíněného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona.

Pokud odvolací soud připojil i další výklad ustanovení § 19b občanského zákoníku, je - s ohledem na již uvedené skutečnosti - nadbytečný a ani on tedy nečiní napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.

Protože tedy v případě dovolání žalobkyně nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak v dovolacím řízení úspěšné žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. března 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu