30 Cdo 2900/2004
Datum rozhodnutí: 10.03.2005
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2900/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem

v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 118/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2004, č.j. 1 Co 103/2003-226, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č.j. 1 Co 103/2003-226, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2003, č.j.

23 C 118/99-207, ve výrocích I., II. a IV., zatímco ve výroku III. týkajícím se odměny

za zastupování a náhrady hotových výdajů zástupce žalobce jej změnil. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v řízení především zabýval zákonností trvání vazby v období od 9. 9. 1990 do 29. 9. 1992, zejména pak v období od 9. 3. 1991 do začátku dubna 1991 a od 10.8.1991 do 12.8.1991. V řízení bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobce skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce pak dovozuje, že neoprávněným vzetím do vazby došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Pochybnosti o zákonnosti vazby u období od 9. 3. 1991 do začátku dubna 1991, byly podle soudu odstraněny tím, že žalobce sám v průběhu řízení potvrdil, že rozhodnutí o prodloužení vazby ze dne

6. 3. 1991 na dobu od 9. 3. 1991 mu bylo téhož dne (6.3. 1991) také doručeno. Tím šlo o vazbu zákonnou a nikoliv o protiprávní zásah do jeho práva na osobní svobodu. Pokud se krajský soud dále podrobně zabýval okolnostmi prodloužení vazby vůči žalobci od 10. 8. 1991, odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Odvolací soud uvedl, že byť trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění do novely provedené zákonem č. 200/2002 Sb. dále jen "tr.ř.") neobsahoval výslovná ustanovení o charakteru rozhodnutí o prodloužení vazby, je třeba mít z historického vývoje tohoto institutu zato, že do zmíněné novely trestního řádu byla za rozhodnutí o vazbě ve smyslu ustanovení

§ 74 odst. 1 tr. ř. považována rozhodnutí o vzetí do vazby a rozhodnutí o propuštění

z vazby a tato rozhodnutí bylo možno napadnout opravným prostředkem - stížností. Proti rozhodnutí o prodloužení vazby nebyla podle zmíněného ustanovení stížnost přípustná, a proto k zákonnému postupu procesní předpis vyžadoval, aby do skončení vymezené lhůty trvání vazby příslušný orgán činný v trestní řízení rozhodl o dalším prodloužení vazby a vydáním tohoto rozhodnutí bylo rozhodnutí také vykonatelné. Podle obsahu trestního spisu pro dobu od 10. 8. 1991 generální prokurátor rozhodl

o prodloužení vazby dne 7.8.1991 a sám žalobce ve svém odvolání ze dne 4. 7. 2002 potvrzuje, že toto rozhodnutí mu bylo doručeno dne 12. 8. 1991.

Odvolací soud proto dovodil, že i v tomto období šlo o vazbu zákonnou. Uzavřel, že žalobce neprokázal protiprávní zásah do svých osobnostních práv výkonem vazby. Protože tak byl návrh důvodně zamítnut, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. října 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., podal žalobce dne 7. prosince 2004 prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel napadenému rozhodnutí vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona). Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že se jedná o věc, která má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že byl dovolatel ve vazbě důvodně a že byla vazba prodlužována v souladu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Uvádí, že okamžik doručení rozhodnutí o prodloužení vazby musel předcházet době, kdy končilo trvání vazby stanovené předchozím rozhodnutím. Pokud by byl připuštěn jiný výklad, byla by osoba držená ve vazbě postavena do situace právní nejistoty, zda ještě je či není omezena po právu její osobní svoboda, a to je zcela nepřípustné z hlediska zásadního významu institutu osobní svobody občana a jejího omezení zásahem státní moci. Závěry soudů, že pravidla o doručení rozhodnutí o prodloužení vazby byla stanovena až

od 1. 1. 1992, a tedy za platné právní úpravy do 31. 12. 1991 je tato otázka právně bezvýznamná, je zcela nesprávný. Dále dovolatel uvádí, že soudy nalézací i odvolací odmítly doplnit dokazování výslechy svědků, prostřednictvím kterých by bylo objasněno jeho tvrzení týkající se skutečných dat, kdy mu byla rozhodnutí o vazbě doručena

a namítá tak, že odvolací soud přejal nesprávný právní názor nalézacího soudu v otázce doručení rozhodnutí o prodloužení vazby, přičemž tento výklad - má naprosto zásadní význam pro posouzení, zda byl dovolatel ve vazbě po právu, či nikoliv.

Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.

Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto dovolání napadá rozsudek, jímž odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., takže dovolání je v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Důvodem je způsob, jakým odvolací soud přistupoval k řešení otázky, zda v daném případě měl zásah do osobnostní sféry žalobce povahu neoprávněného zásahu či nikoliv. Dovolání ve věci je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za věcně správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), byť s některými v něm obsaženými úvahami se dovolací soud neztotožňuje.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Ani samotný obsah podaného dovolání však ve své podstatě neuvádí takové skutečnosti, které by věcnou správnost napadeného rozsudku v napadeném výroku I., pokud jím bylo rozhodováno ve věci samé, zpochybňovaly.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Bylo naznačeno, že soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto morální zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost

ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé

z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobu velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je

v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.

Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.

s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se případně zdánlivě jeví jako odporující objektivnímu právu, není možno takové zásahy hodnotit jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby tak nejde mimo jiné

v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem.

Do této skupiny patří především tzv. úřední licence, resp. případy, kdy k zásahu

do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy (jak již bylo zmíněno) nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, právě převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tak je tomu i tehdy, jestliže je do osobnosti fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení v rámci tohoto řízení (např. postupem podle § 67 násl., § 82 násl, tr. ř., ale i třeba podle § 160 násl. ve spojení s § 32 téhož zákona apod.). Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou pak ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li

v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Je pak nepochybné, že o úřední licenci nepůjde tam, kde by jednající se při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu. Pro účely posuzované problematiky by mohlo jít o případné nepřípustné úkony neprocesní povahy orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k obviněnému apod.

Je zřejmé, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení

při obecném výkonu oprávnění a povinností, které jim v něm ukládá zákon. V řízení nebylo prokázáno (a ani v zásadě prokazováno), že by v rámci zmiňovaného trestního řízení orgány v něm činné vykročily z jeho mezí. Je ovšem skutečností, že především není v pravomoci soudů v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích tohoto řízení, neboť takovou možnost řeší zejména instituty trestního práva procesního. Oprávnění sledovat (a takto hodnotit) postup soudů v řízení z hlediska plynulosti řízení pak náleží

do působnosti orgánů státní správy soudů (např. § 123násl. zákona č. 6/2002 Sb.,

o soudech a soudcích; v případě státních zastupitelství pak lze odkázat na ustanovení

§ 13 násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství).

Je jistě třeba souhlasit s tím, že trestní stíhání fyzické osoby, zejména je-li obviněna ze závažného trestného činu, a je-li v průběhu trestního řízení vzata do vazby, představuje závažný zásah do osobnostních práv fyzické osoby chráněných ustanovení

§ 11 občanského zákona (dále jen "o.z."). Postupují-li však orgány činné v trestním řízení v průběhu trestního stíhání obviněného v mezích zákona, který toto řízení upravuje (t.j. nejde-li ze strany těchto orgánů o exces z tohoto řízení), nelze takový zásah považovat za neoprávněný ve smyslu § 13 odst. 1 o.z. Jde tu právě o situaci, kdy nad individuálními zájmy fyzické osoby, do jejíž osobnosti je vedením trestního stíhání zasahováno, převládá zmíněný závažnější, významnější a funkčně vyšší veřejný zájem na tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Proto neoprávněnost zásahu sama o sobě nezakládá ani případná okolnost, pokud obviněný byl v řízení před soudem obžaloby z trestného činu zproštěn, když zproštění obžalovaného obžaloby bez dalšího neznamená, že zde vůbec nebyly podmínky pro vznesení obvinění vůči obžalovanému nebo pro jeho postavení před soud na základě podané obžaloby, a to i za situace, ke které došlo v posuzovaném případě. Takové jednání orgánů činných v trestním řízení je proto nutno považovat za výkon práva a povinností stanovených zákonem, který vylučuje neoprávněnost zásahu.

Jestliže tak tedy nebyl zásah do osobnostních práv žalobce seznán jako neoprávněný (i když se odvolací soud podle mínění dovolacího soudu nadbytečně detailně zabýval rozborem a hodnocením postupu orgánů činných v trestním řízení

v rámci mezí tohoto řízení), pak této skutečnosti odpovídal i faktický výsledek sporu

o žalobcem podané žalobě, a tedy i věcná správnost napadeného rozsudku.

Konečně je třeba připomenout, že řízení nebylo poznamenáno ani vadou

ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Pokud dovolatel namítal neprovedení jím navrhovaných důkazů pro posouzení řádného doručení rozhodnutí o vazbě, pak již bylo uvedeno, že nebylo věcí soudů v občanském soudním řízení přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení v řízení trestním.

Z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání proto nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil věcně správně. Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá os.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když

v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Dovolací soud rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu