30 Cdo 2892/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2892/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně KINETIKA s.r.o. , identifikační číslo osoby 263 46 117, se sídlem v Chodově, Nádražní 265, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 359/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 70 Co 477/2015-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2015, č. j. 19 C 359/2014-79, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 240 000 Kč (výrok I) a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II), ve výroku o věci samé tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně na projednání věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 84/2007 v přiměřené lhůtě, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26 136,10 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky 240 000 Kč se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce shora označeného řízení, jehož předmětem bylo plnění ze směnky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka složitosti původního řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že posuzovaná věc byla složitá po skutkové stránce, neboť bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování jak k otázce účinnosti doručení platebního rozkazu, tak k otázce pravosti podpisu na směnce, jež vyžadovala posouzení znalcem (srov. část IV a/ stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3550/2014).
Otázka postupu soudu v posuzovaném řízení rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zohlednil, že dokazování bylo v posuzovaném řízení prováděno soustředěně, účelně a logicky a že soud včas a účelně reagoval na návrhy a úkony účastníků (srov. část IV c/ Stanoviska).
Ani při řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobkyni se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud nepřihlédl k nadstandardnímu rozsahu újmy , jež měla žalobkyni vzniknout, když tuto skutečnost žalobkyně v řízení netvrdila, a neučinila ji tedy ani předmětem dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013). Rovněž tato otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Na vysvětlenou žalobkyni Nejvyšší soud zdůrazňuje, že správná je rovněž úvaha odvolacího soudu vycházející z toho, že předmětem odškodnění v projednávané věci může být pouze nemajetková újma žalobkyně vzniklá v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu soudu, jenž záležel v nepřiměřené délce řízení. Dopady na majetkovou sféru žalobkyně (spočívající např. v nedobytnosti pohledávky, která byla předmětem posuzovaného řízení), byť by byly rovněž vyvolány nesprávným úředním postupem, nelze v rámci nároku uplatněného z titulu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk kompenzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013).
Přípustnost dovolání tak nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
Námitka žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu údajné nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v dané věci není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu