30 Cdo 2888/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.




30 Cdo 2888/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce Zemědělského družstva Příchovice , se sídlem v Příchovicích, okr. Plzeň - jih, identifikační číslo osoby 49195379, zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 182/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2013, č.j. 18 Co 40/2012-428, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni, ze dne 15. května 2013, č. j. 18 Co 40/2012-428, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Plzeň - jih (dále již soud prvního stupně ) (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 6 C 182/2009-328, určil, že žalobce je vlastníkem budov bez č.p./č.e.v. postavených na pozemcích jiného vlastníka, a to zemědělské budovy na st. p. č. 61/1 a 61/2, zemědělské budovy na pozemku st. p. č. 62/1,62/2, 62/3,62/4 a 62/5 a zemědělské budovy postavené na pozemku st. p. č.66 , tj. nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 445 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Přeštice, pro katastrální území Z. a obec L. (dále již předmětné nemovitosti nebo předmětné budovy ), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na závazný právní názor, který odvolací soud vyjádřil ve svém kasačním usnesení ze dne 16. května 2011, č. j. 18 Co 143/2010-301 (že při uzavření předmětné kupní smlouvy nedošlo k omylu ve smyslu § 49a obč. zák., že žalobce neměl v úmyslu předmětné nemovitosti prodávat, neboť z důkazů v řízení dosud provedených rovněž nevyplývá, že by při uzavření kupní smlouvy hodlal budovy kupovat sám žalovaný ; odvolací soud pak dále vyložil, že Soud I. stupně by měl žalovaného poučit, aby nabídl důkazy svědčící o opaku, tedy o tom, že žalovaný hodlal zakoupit i budovy, k nimž se domáhá určení vlastnického práva žalobce. Pokud žalovaný takové důkazy nenabídne, nebo pokud z nabídnutých důkazů nebude moci být učiněn závěr o tom, že žalovaný hodlal zakoupit i předmětné budovy, bude muset prvoinstanční soud posoudit kupní smlouvu ze dne 12. 8. 2008 v části, kterou byly prodávány předmětné budovy, jako právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti, tedy pro to, že smluvní strany nechtěly svým projevem způsobit právní účinky - prodat a koupit předmětné budovy. ) podané žalobě vyhověl. Uzavřel totiž, že Za situace, že u žalobce nebyl prokázán úmysl sporné nemovitosti prodat a žalovaný neprokázal úmysl tyto nemovitosti koupit, je nutné kupní smlouvu uzavřenou mezi nimi 12. 8. 2008, v části (§ 41 obč. zák.), kterou byly prodávány předmětné budovy, posoudit jako právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek vážnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 3. října 2012, č. j. 18 Co 40/2012-367 ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 671/2013, rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. května 2013, č. j. 18 Co 40/2012-428, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu především vytkl, že pokud v posuzovaném případě dovolatel v odvolacím řízení na podporu své odvolací argumentace mj. odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1131/2000, ve kterém dovolací soud zaujal právní názor, že pokud je vůle účastníků vyjádřená v obligatorně písemné smlouvě v rozporu s tím, co účastníci skutečně chtěli projevit, jde o neshodu mezi vůlí a projevem, tj. omyl v projevu, a že smlouva i v takovém případě vznikla, nicméně se lze dovolat její relativní neplatnosti, přičemž odvolací soud tento judikovaný právní názor (od nějž dovolací soud nemá žádného důvodu se ani v tomto případě jakkoliv odchylovat) při meritorním rozhodování nereflektoval a zcela jej v odůvodnění svého rozhodnutí pominul, pochybil. Pochybení odvolacího soudu též shledal v nesprávném posouzení důkazního břemene s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Zpochybňoval-li snad žalobce, že žalovaný neměl v úmyslu nabýt nemovitý majetek k předmětným budovám, bylo na něm, aby takové (pro rozhodnutí zásadně významné) tvrzení v řízení prokázal, nikoliv na žalovaném, aby na svou obranu zajišťoval důkazní prostředek s cílem prokázat, že písemnou smlouvu, kterou s žalobcem uzavřel, vskutku uzavřel v úmyslu v něm specifikovaný nemovitý majetek získat do svého vlastnictví.
V následujícím řízení odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl ve výroku I. žalobu, jíž se žalobce domáhal, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (blíže specifikovaných v rozsudečném výroku I. soudu prvního stupně), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 27. 3. 2013, dovodil, že důkazní břemeno o tom, že žalobce neměl v úmyslu prodat předmětné nemovitosti, leželo na něm. Pokud žalobce zpochybňoval, že žalovaný neměl v úmyslu nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, bylo na něm, aby takové (pro rozhodnutí zásadně významné) tvrzení prokázal. Z provedených důkazů, z účastnické výpovědi Z. T. ani ze svědecké výpovědi F. K. se žalobci nepodařilo, že žalovaný neměl v úmyslu při uzavírání kupní smlouvy získat i předmětné budovy do vlastnictví. Žalobce písemnou kupní smlouvou ze dne 12. 8. projevil vůli prodat žalovanému všechny zde uvedené nemovitosti a žalovaný projevil vůli všechny tyto nemovitosti koupit, smlouva tedy vznikla. I kdyby však vůle účastníků směřovala jen k prodeji a koupi usedlosti sestávající z objektu bydlení, zřízené na pozemku č. st. 7, pozemku č. st. 7 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1.689 m2, pozemku č. 44 zahrada o výměře 2.279 m2, pozemku č. 44/3 - ostatní plocha o výměře 962 m2, pozemku č. 46/1 - zahrada o výměře 602 m2, pozemku č. 46/2 - zahrada o výměře 142 m2, došlo by ohledně předmětných nemovitostí k omylu v projevu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1131/2000). Protože i v takovém případě smlouva vznikla, lze se dovolat její relativní neplatnosti. Protože však omyl vyvolal sám žalobce, nemůže se relativní neplatnosti s úspěchem dovolat .
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, když nesprávně vyložil § 40a věty druhé obč. zák., dle kterého se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil . V tomto směru dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04, kterého se dovolával v odvolacím řízení. Nesprávné právní posouzení odvolacím soudem dále dovolatel spatřuje v tom, že z obsahu předmětné kupní smlouvy ve spojení s obsahem znaleckého posudku vyplývá, že kupní cena byla sjednána toliko ohledně nemovitostí tvořících bývalou zemědělskou usedlost v obci Z., a nikoli již ohledně sporných nemovitostí . Nebyl tak dodržen požadavek ekvivalentnosti plnění. Dovolatel proto dovozuje absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, ke které měl odvolací soud přihlédnout z úřední povinnosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. 30 Cdo 1088/2008. Dovolatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, porušení ustanovení 213 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně ( že žalovaný neměl v úmyslu při uzavírání kupní smlouvy získat i předmětné budovy do svého vlastnictví ), aniž by zopakoval rozhodné důkazy provedené soudem prvního stupně, a konečné vytýká odvolacímu soudu vadné skutkové řízení.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu účinném od 1. ledna 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uplatněného v dovolání. Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a to v závěrech odvolacího soudu o tom, že žalobce se nemůže s úspěchem dovolat relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť ji sám vyvolal, když odvolací soud tak nesprávně vyložil § 40a věty druhé obč. zák. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení uvedené otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. V poměrech posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) to tedy znamená, že přípustnost dovolání bude založena i v případě, pokud odvolací soud k měnícímu (zde meritornímu) rozhodnutí přistoupí bez odpovídajícího skutkového základu; takový závěr je třeba učinit i tehdy, pokud odvolací soud bez provádění jakéhokoliv dokazování v odvolacím řízení oproti soudu prvního stupně (jenž své meritorní rozhodnutí postavil na skutkových zjištěních po provedeném dokazování) bude vycházet z jiného skutkového stavu věci. Jde nejen o pochybení představující jinou vadu řízení, ale také o pochybení právně kvalifikační, neboť při absenci právně významných skutkových zjištění neměl odvolací soud odpovídající skutkový prostor, aby mohl přistoupit k předmětnému právnímu posouzení věci. Lze tedy pro daný případ uzavřít, že popsaná absence právně významných skutkových zjištění znemožnila odvolacímu soudu přistoupit k právnímu posouzení věci, a pokud tak přesto odvolací soud učinil, pochybil v otázce právního posouzení věci. Již z tohoto důvodu byl tedy naplněn dovolací důvod pro kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
S dovolatelem lze souhlasit potud, že odůvodnění napadeného rozsudku je v části týkající se posouzení rozhodné otázky viny žalobce na způsobení relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 219a odst. 1 písm. b/, § 157 odst. 2, 3, a 4 o. s. ř.). Oprávněná je i námitka dovolatele, že odvolací soud pochybil, když v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř., dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně ( týkající se skutkového závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že žalovaný neměl v úmyslu při uzavírání kupní smlouvy získat i předmětné budovy do vlastnictví ), aniž by dosud soudem prvního provedené důkazy zopakoval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010).
Podle § 40a věta první a druhá obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
Výklad uvedených právních otázek se v judikatuře dovolacího soudu již ustálil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005). Byl přijat závěr že: Nelze přisvědčit ani námitce žalobce, že neplatnost ujednání způsobil sám žalovaný, který smlouvu formuloval a který se tak nemůže neplatnosti posuzovaného ujednání dovolat. Účastníky uzavřená smlouva je dvoustranný právní úkon, který vyžaduje ke svému vzniku vzájemné a shodné (srovnatelné) projevy vůle smluvních stran (návrh a přijetí). Jestliže žalovaný učinil návrh, který žalobce bez výhrad ačkoli sám má právnické vzdělání - akceptoval, nelze dovozovat, že to byl žalovaný, kdo způsobil neplatnost tohoto právního úkonu. Obdobný závěr přijal i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz. V citovaném nálezu se uvádí: Je třeba vzít na zřetel, že vědomost o existenci omylu (§ 49a věta první in fine občanského zákoníku) zahrnuje situace, kdy druhý účastník nemá na vzniku omylu účast, ale uplatnění omylu je třeba připsat také na vrub tohoto účastníka proto, že omyl se projevil navenek, a to způsobem vzhledem k daným okolnostem poznatelným; přitom vzhledem k těmto okolnostem druhý účastník poznal danost omylu anebo ji sice nepoznal, ale při péči, kterou od něho zákon při uzavření právního úkonu vyžaduje, měl poznat; druhý účastník neupozornil mýlícího se na omyl přesto, že o jeho omylu věděl, anebo proto, že jeho omyl nepoznal, ačkoli ho vzhledem k okolnostem poznat měl. Dostačující je proto zavinění ve formě nedbalosti, jež nastává i tehdy, nevěděl-li o omylu, protože ho nepoznal, ačkoli ho poznat měl.
I když se odvolací soud při rozhodování řídil závazným právním názorem dovolacího soudu, uvedený právní závěr - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu pominul, ačkoli se jím měl zabývat, neboť dovolatel podle obsahu spisu (protokol o jednání před odvolacím soudem č.l. 425) při své právní argumentaci v odvolacím řízení na citovaný nález Ústavního soudu poukázal. Jedná se o shodné pochybení odvolacího soudu jako v jeho předchozím rozsudku ze dne 15. května 2013, č.j. 18 Co 40/2012-428, který byl dovolacím soudem zrušen právě z důvodu, že se odvolací soud nezabýval judikaturou dovolacího soudu, na kterou poukázal žalovaný.
Další námitky dovolatele se týkají správnosti skutkového zjištění odvolacím soudem, ke kterým dovolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nemohl přihlédnout (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, jež mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§ 243 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zvážení všech okolností, především s ohledem na obsah nynějšího kasačního rozhodnutí, jímž bylo vyloženo, jak má odvolací soud v řízení dále postupovat, nakonec nepřistoupil k výjimečné aplikaci § 221 odst. 2 o. s. ř., tj. prostřednictvím přikázání věci k odejmutí tohoto případu předmětnému odvolacímu senátu; z obsahu spisu je navíc zřejmé, že napadeným rozsudkem odvolací soud rozhodl prakticky měsíc a půl po vydání předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, z čehož je zřejmá snaha odvolacího soudu tento soudní případ co nejdříve již rozsoudit (této snaze lze možná přičíst i zmíněná procesní pochybení, kdy odvolací soud primárně sledoval hmotněprávní stránku věci a dostatečně si neuvědomil shora uvedené procesní souvislosti, což jistěže nelze brát jako nějaký omluvitelný důvod). Dovolací soud pak přirozeně neměl žádný prostor pro úvahu stran aplikace § 243d písm. b) o. s. ř., která by vedla ke změně dovoláním napadeného rozsudku; dovolacímu soudu tak vskutku nezbylo nic jiného, než přistoupit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu