30 Cdo 2888/2010
Datum rozhodnutí: 02.02.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., předpisu č. 105/2000Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 12 předpisu č. 328/1991Sb., § 32 předpisu č. 328/1991Sb., § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.







30 Cdo 2888/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce F. U. , zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 375.000,- Kč a 1,008.918,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 122/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, č. j. 53 Co 581/2009 - 42, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, č. j. 53 Co 581/2009 42, se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2009, č. j. 26 C 122/2009 - 25, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 375.000,- Kč a náhrady škody ve výši 1,008.918,70 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup v konkurzním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 72/97.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce se proti žalované domáhal zaplacení nemajetkové újmy a náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v konkursním řízení vedeném proti úpadci Zemědělskému družstvu Dubina, v likvidaci, do kterého se žalobce přihlásil jako věřitel v průběhu roku 1998. Celé řízení trvalo 10 let. Škoda žalobci měla vzniknout tím, že v době prohlášení konkursu byly pohledávky první třídy, což byla i pohledávka žalobce, uspokojovány ve výši 100 %, zatímco v době vydání rozvrhového usnesení, v důsledku legislativní změny, pouze do výše 30 % z celkového výtěžku.
Odvolací soud se ve svém odůvodnění ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odpovědnost žalované v tomto případě podle zákona č. 82/1998 Sb., v účinném znění, dána není. Žalobce konstruoval škodu jako rozdíl mezi tím, na co by měl nárok, pokud by konkursní řízení skončilo do účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. a tím, co fakticky získal. Správce konkursní podstaty popřel žalobcovu pohledávku, proto žalobce podal dne 3. 8. 1999 žalobu na určení své pohledávky. Popření pohledávky je právem správce konkursní podstaty a tento úkon nelze přičítat státu. I kdyby řízení k žalobě žalobce ze dne 3. 8. 1999 probíhalo rychle, nelze očekávat, že by mohlo být skončeno během několika měsíců, aby bylo možné ve lhůtě do 1. 5. 2000 očekávat rozvrhové usnesení, a to tím spíše, že sám žalobce popřel dne 30. 3. 1999 pohledávku jednoho z věřitelů, čímž vyvolal řízení, které skončilo až v roce 2006. Mezi (údajnou) škodou žalobci vzniklou a (údajným) nesprávným úředním postupem státu tak není dána příčinná souvislost a žaloba v tomto rozsahu nemohla uspět.


Nepodloženým zůstal dle Městského soudu v Praze i požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že za průtahy v řízení z větší části odpovídá žalobce. Ačkoliv konkursní řízení trvalo na první pohled nepřiměřeně dlouho, nelze v poměrech souzené věci v něm shledat průtahy přičitatelné státu. Od prohlášení konkursu je konkursní řízení ovládáno úkony správce konkursní podstaty a ovlivňováno ingerencí věřitelů, přičemž podstatný průtah v konkursním řízení byl zapříčiněn incidenčními spory. Soudy postupovaly plynule, řešily spory vyvolané účastníky konkursního řízení, v postupu soudu nelze spatřit průtahy. Nelze-li ovšem celkovou dobu konkursního řízení v souzené věci přičítat pochybení státu, tedy nešlo-li z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. o nesprávný úřední postup, nemůže obstát ani žaloba o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu založená právě na nesprávném úředním postupu státu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje je za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Za zásadní právní otázku spatřuje dovolatel nesprávný právní závěr soudů ohledně posouzení odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. a nároku dovolatele na finanční odškodnění. Dovolatel poukazuje na dozorovou funkci soudu dle ustanovení § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, z čehož dovozuje, že pokud předmětný případ trval nepřiměřeně dlouho, pak za tuto skutečnost nese odpovědnost také soud, který věc dozoroval, a nepřiměřená délka je přičitatelná státu. Stát nese odpovědnost za nepřiměřenou délku řízení i v případě, že orgány státu postupovaly plynule bez zjevných průtahů, nicméně řízení je přesto ve své celkové délce nepřiměřeně dlouhé. Za otázku zásadního právního významu, která dle dovolatele dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, považuje otázku odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku konkursního řízení. Dovolatel namítá, že odvolací soud zkoumal pouze přispění účastníka řízení k jeho délce a nikoliv další hodnotící kritéria, která bere v úvahu dle své judikatury Evropský soud pro lidská práva, a tím nesprávně právně posoudil nárok dovolatele. Přezkumné řízení o určení pravosti dovolatelovy pohledávky trvalo 4 roky, přičemž soud prvního stupně rozhodoval o této věci dvakrát. Dle dovolatele byla průtahy v obdobní od roku 1997 do roku 2003 způsobeny nesprávným postupem konkursního správce a nesprávným postupem soudu, čímž se řízení prodloužilo o 6 let a nemohlo být skončeno před účinností zákona č. 105/2000 Sb. V tom spatřuje dovolatel příčinu své majetkové újmy. Novela č. 105/2000 Sb. zákona o konkurzu a vyrovnání měla za následek změnu výše odškodnění jednotlivých věřitelů oproti jejich očekávání při zahájení konkursu a podávání přihlášek a zasáhla tím do právní jistoty účastníků konkursního řízení a do jejich legitimního očekávání. Dovolatel tedy navrhuje, aby Nejvyšší soud posoudil soulad novely 105/2000 Sb. s ústavním pořádkem ČR, ve smyslu účinnosti novely na konkursní řízení zahájená před účinností této novely. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, a aby byla žalovaná povinna uhradit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 3. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen o. s. ř. ).


Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.


Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Otázky vznesené v dovolání již byly Nejvyšším soudem vyřešeny a odvolací soud se napadeným rozhodnutím od této judikatury neodchýlil.
V dané věci bylo na odvolacím soudu posoudit, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, resp. za nepřiměřenou délku konkursního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ). Soud tedy musel zhodnotit, zda celková délka řízení odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, které vyplývají z § 6 o. s. ř. Ustanovení § 6 o. s. ř. ukládá soudu, aby v řízení postupoval v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a zároveň aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Přiměřenost délky soudního řízení není hlediskem absolutním, které by mohlo převážit jiné požadavky na soudní rozhodování, jimiž je např. i zmíněná povinnost soudu opřít své rozhodnutí o spolehlivě zjištěný skutkový stav věci, obzvláště v případech, kdy jsou některé skutečnosti mezi účastníky sporné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz . ).
Učinit závěr o tom, zda orgán veřejné moci porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě je především úkolem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze právní otázky spojené s výkladem pojmu přiměřenosti délky řízení, které by měly judikatorní přesah. Posouzení přiměřenosti délky konkrétního konkursního řízení vychází z jedinečného skutkového základu věci, a takové posouzení postrádá nezbytný přesah do širší rozhodovací praxe soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3609/2009).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP nebo Evropský soud ), neboť ustanovení § 13 odst. 1 Odpšk odkazuje například na čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Nejvyšší soud v zásadě vychází z toho, že lze obdobně použít demonstrativně uvedená kritéria v § 31a odst. 3 OdpŠk, která vychází rovněž z judikatury ESLP (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).


Z odůvodnění odvolacího soudu přitom vyplývá, že se zabýval otázkou složitosti řízení, postupem orgánů veřejné moci během řízení a jednáním poškozeného. Pokud ve svém odůvodnění výslovně nezmínil i posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného, neznamená to, že by se tímto kritériem nezabýval. Nutno podotknout, že konkursní řízení nepatří z hlediska významu předmětu řízení k těm, jež by měla pro jeho účastníky zvýšený význam, neboť ten judikatura přisuzuje zejména řízením v trestních věcech, opatrovnickým, osobního stavu a dalším.
Odvolací soud se při aplikaci kritérií rozhodných pro posouzení přiměřenosti délky řízení nedopustil nesprávného právního posouzení věci, přestože jeho odůvodnění není zcela vyčerpávající. Ani výslovné zohlednění významu předmětu řízení pro poškozeného a podrobnější posouzení jednotlivých etap řízení by totiž nemohlo mít zásadní význam pro výsledek sporu.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, vyjádřil k otázce, jak je třeba posuzovat přiměřenost délky řízení v případě, že hlavní řízení nemůže pokračovat z důvodu probíhajících řízení vedlejších, v rámci kterých se rozhoduje o otázkách podstatných pro pokračování řízení původního. To je případ i vzájemného vztahu konkursního řízení a incidenčních sporů, o nichž je rozhodováno v rámci konkursního řízení. V takových případech je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by byla délka původního řízení nepřiměřená a naopak. V posuzované věci přitom trvalo řízení o pravost žalobcovy pohledávky přibližně 4 roky (od 3. 8. 1999 do 29. 11. 2003) a řízení, které vyvolal žalobce popřením pohledávky jiného z věřitelů do 7. 12. 2006. Teprve poté mohla být schválena konečná zpráva a vydáno rozvrhové usnesení. V řízení o určení žalobcovy popřené pohledávky rozhodoval dvakrát soud prvního stupně, neboť žalobce nebyl řádně poučen o tom, proti komu má podat žalobu na určení svého práva, na druhou stranu řízení, které vyvolal žalobce popřením pohledávky jiného z věřitelů, bylo protahovány z důvodu jednání na straně žalobce. V souhrnu tak nelze uzavřít, že by vedlejší řízení trpěla průtahy přičitatelnými státu a závěr odvolacího soudu o přiměřenosti celkové délky řízení složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci je správný.
Z ustálené judikatury vyplývá, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, nebo rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1999, ve věci Papachelas proti Řecku , stížnost č. 21423/96, § 40).


Otázka odpovědnosti státu za průběh konkursního řízení byla Nejvyšším soudem vyřešena v rozsudku ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon funkce správce konkursní podstaty. Obecně vzato však stát může nést majetkovou odpovědnost za nesprávný úřední postup soudu při výkonu jeho dohlédací činnosti nad správcem konkursní podstaty, podstatné však je, zda nečinnost soudu byla nečinností odůvodněnou (opodstatněnou či ospravedlnitelnou). Dovolatel však nekonkretizuje, v čem měla spočívat pochybení správce konkursní podstaty a jak měl v této konkrétní věci soud vykonávající dohled zasáhnout. Dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v účinném znění (dále jen ZKV ), je správce oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. Obdobné právo měl i konkursní věřitel, resp. dovolatel podle § 21 odst. 2 ZKV v rámci přezkumného jednání, a tohoto práva rovněž využil. Dohlédací činnost soudu ve smyslu § 12 ZKV umožňuje soudu, aby uložil správci určité povinnosti, jako např. aby zahrnul do soupisu konkursní podstaty určitou věc nebo vymáhal úpadcovu pohledávku, nad rámec zákonem dovoleného však jít nelze. Není proto možné např. ukládat správci, jaký postoj má zaujmout k jednotlivým pohledávkám při přezkumném jednání (blíže viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 1 Ko 556/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2003).
Odvolací soud proto správně uzavřel, že popření pohledávky je právem správce konkursní podstaty, a tento postup nelze přičítat státu. Z obsahu spisu nadto nevyplývá, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu při výkonu jeho dohlédací činnosti.
Příčinu majetkové újmy spatřuje dovolatel v tom, že řízení nebylo skončeno před účinností zákona č. 105/2000 Sb., kterým došlo ke změně ZKV. V důsledku této legislativní změny nebyly nadále pohledávky první třídy uspokojovány poměrně z výtěžku ze zpeněžení podstaty, ale pouze do výše 30 % ze zbývajícího výtěžku ze zpeněžení konkursní podstaty. Odvolací soud však správně uzavřel, že i kdyby řízení o žalobě na určení žalobcovy popřené pohledávky zahájené dne 3. 8. 1999 probíhalo rychle, nebylo by možno očekávat, že by mohlo být skončeno do několika měsíců, aby bylo možné ve lhůtě do 1. 5. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 105/2000 Sb., očekávat rozvrhové usnesení, a to tím spíše, že sám žalobce popřel dne 30. 3. 1999 pohledávku jiného z věřitelů.
Dovolatel dále apeluje na princip naplnění legitimního očekávání, a na to, že není přípustné měnit pravidla během hry , čímž má na mysli novelu ZKV, která zasáhla do již zahájených konkursních řízení. Obsahově tím namítá nesouhlas s činností Parlamentu České republiky a jejím procesem přijímání zákonů. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, kde formuloval a odůvodnil závěr, že proces přijímání zákonů nelze považovat za úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je zásadně spojována s nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné a soudní, zatímco Parlament České republiky je vrcholným orgánem moci zákonodárné. O přijetí či nepřijetí novely zákona rozhoduje hlasováním svých členů, kteří jsou povinni vykonávat svůj mandát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž nelze uvažovat o soudní kontrole, za je výsledek hlasování správný či nesprávný.
Nejvyšší soud neshledal, že by v dané věci byly důvody k přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu ČR podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z toho důvodu, že zákon č. 105/2000 Sb. v části týkající se zákona o konkurzu a vyrovnání i samotný zákon o konkurzu a vyrovnání již byly zrušeny novou právní úpravou. Dle ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti nebo dosud nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Ostatně Nejvyšší soud nemá dovolatelem označený za protiústavní a dovolatel jej nadto vykládá nepřiléhavě tomu, jak jím byla stanovena pravidla pro uspokojování věřitelů pohledávek první třídy.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. února 2011

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu