30 Cdo 2878/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 11násl. obč. zák., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2878/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce JUDr. M. D. , zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalované obchodní společnosti Ringier Axel Springer CZ a.s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO 40766713, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 125/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č.j. 1 Co 55/2012-265, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 37 C 125/2008-194, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistila na vlastní náklady v deníku Blesk uveřejnění omluvy ve znění: Omlouváme se plk. JUDr. M. D. okresnímu řediteli Policie ČR za to, že jsme o něm dne 11. 7. 2008 nepravdivě uvedli, že předvedl policejní zvůli zaparkováním před pekárnou v České Lípě na místě vyhrazeném pro invalidy . Výrokem II. zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v deníku Blesk byl dne 11. července 2008 zveřejněn článek s titulkem Takhle parkuje šéf policie! , v jehož textu spatřuje žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na čest a vážnost ve společnosti. V článku je uvedeno mimo jiné, že další případ policejní zvůle předvedl ředitel Liberecké policie M. D., když zaparkoval vůz na místě vyhrazeném pro invalidy . Následující den byl v témže deníku zveřejněn článek s titulkem Tuhle značku nedodržujte , v němž je uvedeno, že na označeném místě lze parkovat bez postihu, neboť označení parkoviště vyhrazeného pro invalidy vodorovnou dopravní značkou nestačí, není-li doplněno svislou značkou. Soud shledal, že žalobce zaparkoval vozidlo na místě vyhrazeném pro invalidy, i když se nejednalo o místo vyhrazené pro invalidy právními předpisy. Zřejmá vůle majitele pozemku však byla předmětné místo pro invalidy vyhradit, což by měl žalobce ve své funkci respektovat a dodržovat. Výraz policejní zvůle posoudil soud prvního stupně jako hodnotící soud, mající reálný základ v jednání žalobce. Vysvětlení ve druhém článku považoval za dostatečnou satisfakci pro žalobce. Při úvaze o eventuální peněžní satisfakci žalobce netvrdil ani neprokázal, že by mu zvlášť závažná újma vznikla, přičemž uzavřel, že současný zdravotní stav žalobce je dlouhodobější záležitostí a neúspěch ve výběrovém řízení není v příčinné souvislosti s uvedeným článkem.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 55/2012-214, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že uložil žalované zajistit na vlastní náklady v deníku Blesk uveřejnění omluvy ve znění: Omlouváme se plk. JUDr. M. D. okresnímu řediteli Policie ČR za to, že jsme o něm dne 11. 7. 2008 nepravdivě uvedli, že předvedl policejní zvůli zaparkováním před pekárnou v České Lípě na místě vyhrazeném pro invalidy; a současně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy 200.000,- Kč. Výrokem II. změnil výrok IV. o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení a výrokem III. zrušil výrok III. soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. června 2013, sp.zn. 30 Cdo 1286/2013, rozhodl tak, že se uvedený rozsudek ve výrocích I. a II. zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení s tím, že dovolání žalované proti výrokům II. a III. tohoto rozhodnutí se odmítá.
Dovolací soud mimo jiné připomněl, že podle ustanovení § 11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně jen k pouhému ohrožení tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, eventuálně jen k pouhému ohrožení tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V případech typově příbuzných projednávané věci je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v souvislosti těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. V souzené věci tak bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.
Lze odkázat na to, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných věcech připomíná, že tato judikatura slouží jako inspirativní zdroj rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
V dalším řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č.j. 1 Co 55/2012-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, zatímco jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud sice dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, za přiměřený prostředek ochrany však považoval pouze tzv. morální zadostiučinění, kterého se již žalobci ze strany žalované dostalo.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 4. dubna 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a kdy právní otázka by měla být posouzena jinak. Odchylnost od ustálené rozhodovací praxe dovolatel shledává v tom, že odvolací soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2482/2012, které však stanovilo podmínky kritiky a hodnocení jednotlivých skutečností a dále rozdílnost hodnocení dovolatel shledává i u dalších rozhodnutí. Pokud jde o dovolací důvod, že případ dosud nebyl vyřešen, tak jde o skutečnost, zda je policista osobou veřejného zájmu, na kterou se vztahují obdobně široké mantinely posuzování jako na politiky. Závěrem dovolatel navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno, a aby byla věc vrácena Vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. avšak současně dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přes to, že tak v zásadě tvrdí, dovolání žalobce v posuzované věci nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Je pak skutečností, že k dané právní problematice se v této věci Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v již zmíněném rozsudku ze dne 27. června 2013, sp.zn. 30 Cdo 1286/2013, přičemž toto rozhodnutí bralo v úvahu konstantní judikaturu dovolacího soudu, stejně jako Ústavního soudu, od níž není zákonného důvodu se odchylovat. Samostatnou otázkou není, zda je třeba považovat policisty za osoby veřejného zájmu, neboť pozitivní odpověď na ni vyplývá z charakteru tohoto povolání. Je totiž zcela nepochybné, že povolání policisty je v maximální míře spojeno s jeho veřejným působením, takže jsou na tyto pracovníky kladeny též zvýšené odborné i morální nároky. Proto v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp.zn. 30 Cdo 2563/2009).
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014 JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu