30 Cdo 2878/2012
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák., § 853 obč. zák., § 420 odst. 2 obč. zák., § 213 o. s. ř. ve znění od 01.09.2009, § 17 předpisu č. 2/1969Sb., § 17 předpisu č. 2/1993Sb.




30 Cdo 2878/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing . P. B. , právně zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem v KŠD ŠŤOVÍČEK advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Praha 4, CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, proti žalovaným 1) JUDr. V. B. , právně zastoupenému JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Praha 4, Kvestorská 5, 2) České republice, jednající Ministerstvem dopravy , identifikační číslo osoby 66003008, se sídlem Praha 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 6/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č.j. 1 Co 33/2012 157, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit 1) žalovanému na nákladech dovolacího řízení 7.925,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Oldřicha Chudoby, advokátu se sídlem Praha 4, Kvestorská 5.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) dne 6. října 2011, č.j. 31 C 6/2011 126, rozhodl, že žalovaný JUDr. V. B. (dále jen žalovaný ) je povinen do 8 dnů od právní moci rozsudku poskytnout žalobci písemnou omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu v požadovaném znění (odst. I výroku), že je žalovaný povinen ve lhůtě 20 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zveřejnit omluvu v požadovaném znění v denících Mladá fronta DNES, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny (odst. II výroku), dále mu uložil povinnost do 8 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaslat vlastnoručně podepsaný dopis České televizi a společnosti CET 21, spol. s. r. o., v požadovaném znění (odst. III výroku). Současně soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. IV výroku) a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným se zamítá žaloba v rozsahu textu požadované omluvy přesahující text omluvy uvedený ve výrocích I, II, III rozsudku (odst. V výroku) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou (dále jen žalovanou) zamítl soud prvního stupně žalobu o poskytnutí omluvy a zaplacení částky 100.000,- Kč v plném rozsahu (odst. VI výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení (odst. VII, VIII výroku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v diskusním pořadu České televize Otázky Václava Moravce dne 9. ledna 2011 žalovaný mimo jiné uvedl, že žalobce má řídit krajské Ředitelství silnic a dálnic v Ústeckém kraji, kdy jeho manažeři čerpají určité benefity pocházející z okruhu žalobce a podle kterých má být žalobce kmotrem napojeným na toto ředitelství, přičemž toto prohlášení bylo opakováno v hlavních zpravodajských pořadech České televize a televize NOVA. Žalobce v tomto jednání spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na čest. Soud prvního stupně shledal, že tím bylo zvlášť hrubě zasaženo do žalobcova práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 obč. zák., neboť širokému publiku byly předestřeny nepravdivé informace, vykreslující žalobce jako korupčníka fakticky řídícího a uplácejícího managament Ředitelství silnic a dálnic. Soud prvního stupně uvedl, že první žalovaný vystupoval v pořadech prvotně jako politik a významný člen (hybatel) jedné z politických stran, vyjadřoval se ke všem aktuálním politickým záležitostem, z nichž se většina agendy Ministerstva dopravy netýkala. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedený pořad je svou povahou typický diskusní pořad, v němž různé osoby veřejného života předkládají své názory na veřejné dění, je odpovědný za výroky, které v pořadu zazněly, přímo žalovaný a nikoli Ministerstvo dopravy, byť v té době byl žalovaný zároveň ministrem dopravy a předmětná tvrzení se částečně problematiky dopravy týkala. Ostatně i tvrzení, že právě na Ministerstvu dopravy jsou k dispozici audity a jiné pádné důkazy pro uvedená tvrzení, se ukázala jako nepravdivá a Ministerstvo dopravy je popřelo. Soud prvního stupně přiměřeným zadostiučiněním ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. shledal upravenou verzi omluvy a náhradu nemajetkové újmy v penězích. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný podstatným způsobem zneužil svobody slova, pro jeho jednání není omluvy a jelikož soud prvního stupně neshledal žádnou okolnost ke stanovení jiné výše náhrady nemajetkové újmy než žalobcem požadované, kterou třeba považovat za zcela přiměřenou či spíše jen na spodní hranici představitelné výše adekvátní peněžní satisfakce. Ve vztahu k žalované soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že tato žalovaná za výroky neodpovídá, a není tak věcně pasivně legitimována.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 15. května 2012, č.j. 1 Co 33/2012 157, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I, II, III a IV, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen do 8 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytnout žalobci písemnou omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu v daném znění, že je povinen ve lhůtě 20 dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v denících Mladá fronta DNES, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny omluvu v požadovaném znění a dále že je povinen, do 8 dnů od právní moci rozsudku zaslat vlastnoručně podepsaný dopis České televizi a společnosti CET 21, spol. s. r. o. Současně odvolací soud zamítl, aby byl 1) žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkových zjištění, jež správně učinil soud prvního stupně, proto je není třeba znovu opakovat, ale že nesdílí právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace prvního žalovaného v řízení. Podle ustanovení § 13 obč. zák., postihují sankce subjekty, resp. původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby a jestliže byl neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby, přičítá se, za použití analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák., neoprávněný zásah této samotné právnické osobě. Soud se musí zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to, že právnická osoba vědoma použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala a že byla použita právnickou osobou v rámci pověřením vymezené činnosti. Na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu je třeba posoudit, zda zde nedošlo k excesu z rámce pověření vymezené činnosti. Odvolací soud zdůraznil, že výroky žalovaného se týkají rezortu dopravy a že v televizi vystupoval nejen jako politik, ale i jako ministr dopravy a zmiňuje se o podřízených a také moderátor déletrvající diskuzi uzavřel slovy Říká ministr dopravy V. B. . Na základě těchto skutečností dovodil, že v této části pořadu žalovaný vystupoval jako ministr dopravy a jelikož je nejvyšším představitel rezortu, tak ke svému vystoupení nepotřeboval ani žádné pověření ani zmocnění. Vystupoval jako vrcholný představitel, aniž by přitom jakkoli vybočil z takto vymezené činnosti; proto je třeba odpovědnost za žalobcem tvrzený zásah do jeho osobnostních práv přičíst nikoli prvému žalovanému jako fyzické osobě, nýbrž druhé žalované. Nedostatek věcné pasivní legitimace prvého žalovaného ve sporu tak vedla odvolací soud k tomu, že zamítl žalobu, jelikož proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně týkající se věcné pasivní legitimace 2) žalované nebylo podáno odvolání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel ) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen dovolací soud ). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., když má za to, že odvolací soud učinil v řízení odchylná skutková zjištění od soudu prvního stupně, přičemž nezopakoval důkazy, které následně hodnotil odchylně od soudu prvního stupně, když opřel svá skutková zjištění o výroky žalovaného v pořadu Otázky Václava Moravce , přičemž tento důkaz v odvolacím řízení neprovedl, ačkoli tak měl udělat v souladu s ustanovením § 213 o.s.ř. a odkázal na názory odborné literatury a nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV ÚS 57/04, kdy takový postup je v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti. Současně dovolatel upozorňuje, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 30 Cdo 2712/2005 a odborného komentáře vyplývá, že pro posouzení přičitatelnosti jednání konkrétní fyzické osoby právnické osobě je zapotřebí vědomé použití takové osoby právnickou osobou, vědomé jednání takové osoby a použití takové osoby právnickou osobou v rámci pověřením vymezené činnosti, přičemž má dovolatel za to, že zde tato hlediska splněna nejsou. Dovolatel má za to, že se žalovaný vyjadřoval v pořadu ke všem aktuálním politickým záležitostem, z nichž se většina agendy Ministerstva dopravy vůbec netýkala a žalovaná výslovně popřela, že by existovala nějaká šetření, důkazy či audity tvrzené žalovaným. Nelze přijmout názor, že pouhá skutečnost, že v pořadu bylo několikrát uvedeno, že žalovaný je ministrem dopravy, nestačí k tomu, aby byla právnická osoba shledána odpovědnou za výroky žalovaného. Žalovaný jednal vědomě ve svém zájmu, nikoli v zájmu žalované, nebyl jí ani vědomě použit v rámci pověření vymezené činností a taktéž zde absentuje věcné a místní hledisko. Proto se výroky žalovaného v tomto směru jeví jako jeho osobní prohlášení bez jakékoli souvislosti s žalovanou. Navíc pokud by žalovaný jednal za žalovanou v uvedených pořadech, pak by se jednalo o excesivní chování, jelikož se žalovaná od jeho výroků distancovala, v pořadu se žalovaný věnoval celospolečenským problémům a vystupoval zde nejen jako ministr, ale také jako politik a občan a odvolací soud měl postupovat v souladu s rozhodnutím NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2092/2007 a sp. zn. 30 Cdo 2712/2005 či 30 Cdo 79/2001, podle kterých lze na daný případ dovozovat, že ministr zde vyslovil svůj názor na určitou událost, avšak jeho prohlášení je vědomě nepravdivé. Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalovaný své vyjádření, ve kterém se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu; má za to, že žalobce nesprávně poukazuje na ustanovení § 213 o.s.ř., jelikož se v řízení postupovalo podle ustanovení § 213 odst. 3 o.s.ř., a proto nebylo nutné opakovat provádění důkazů. Zároveň se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně věcné pasivní legitimace a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož odvolací soud změnil výroky soudu prvního stupně.
Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř, kdy skutková zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a dále nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech o pasivní věcné legitimaci subjektu, kterého za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
V případě takového neoprávněného zásahu do osobnostních práv, postihují původce sankce podle ustanovení § 13 obč. zák.; kdy odpovědným mohou být shledány jak fyzické, tak právnické osoby. V daném případě je těžištěm sporu, zda je ve věci věcně pasivně legitimován přímo samotný ministr jako fyzická osoba či za jeho výroky odpovídá ministerstvo dopravy coby právnická osoba, za kterou 1) žalovaný jednal.
Při určení subjektu, na nějž dopadají sankce zmíněného ustanovení v případech, byl-li neoprávněný zásah osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či jinou fyzickou osobou k činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, je třeba skutečně vycházet ze zásady, že tyto občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. postihují s použitím analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák. právě samotnou právnickou či fyzickou osobu, které se takový neoprávněný zásah přičítá (obdobně srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2837/2004 ze dne 27. 9. 2005 či publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 2004, str. 167 an.).
Aby se sankce uplatnily vůči právnické osobě, je nutné, aby jednající osoba byla použita právnickou osobu v rámci pověření vymezené činnosti. Je-li na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. přímo tuto použitou osobu .
Dovolací soud poukazuje na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, ze dne 28. 7. 2000, kdy ministr zdravotnictví ČR informoval veřejnost (jeho výrok ocitoval celostátní deník) o skutečnostech týkajících se činnosti nestátních zdravotnických zařízení, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že tak učinil v rámci své pravomoci, takže v takovém případě nepřichází v úvahu jeho vybočení z plnění činnosti (úkolů) státu. Citované rozhodnutí stojí na závěru, že jestliže ministr pronese určitý výrok v rámci své pravomoci jako člen vlády, a tudíž jako orgán výkonné moci (čl. 64 Ústavy), nevybočuje tím podle soudní praxe z plnění úkolů státu; proto nejde z jeho strany o tzv. vykročení (exces).
V případě dovolatele sporné výroky pronesl žalovaný JUDr. V. B. v době, kdy byl ministrem dopravy České republiky. Ministerstvo dopravy České republiky je ústředním orgánem státní správy, jehož okruh působností je vymezen v ustanovení § 17 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Podle článku 17 zák. č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, orgány státní správy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Vytýkaný výrok, jenž žalovaný pronesl v diskusním pořadu Otázky Václava Moravce , je třeba i v tomto případě posuzovat v širších souvislostech celého rozhovoru. První žalovaný je oslovován pane ministře a nejprve hovoří pouze o své pozici v politické straně a o tehdy aktuálních politických otázkách, nereprezentuje tak pozici ministerstva doprava, ale svoji vlastní. Nicméně následně se sám vyjadřuje tak, že je ministrem dopravy a mluví o úsporách v rezortu ministerstva dopravy , máme na stole výsledky auditů , na ŘSD [Ředitelství silnic a dálnic] máme vysokou míru resistence , někteří naši manažeři na krajské úrovni kryjí stavební firmy z hlediska jejich nelegální činnosti , v Ústeckém kraji, kde je ten je problém největší se mí podřízení mě smějí že managament ŘSD řídí O. s B., což jsou slavní kmotři a nikoliv ministr dopravy , Ministerstvo zveřejní tuto kauzu a primárně budu sledovat osu svých podřízených.
První žalovaný používá plurální formu podstatného jména my či slovesnou máme , stejně tak používá formulace jako podřízený a nadřízený , z čehož lze dovodit, že nemluvil pouze sám za sebe, tj. jako politik a občan, ale že tak činil z pozice ministra dopravy a z pohledu celého resortu. Je také zřejmé, že z hlediska věcného (vnitřně účelového) se dané výroky týkají plnění úkolů právnické osoby, tj. vztahují se k věcné příslušnosti ministerstva dopravy, kdy ŘSD je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem dopravy ČR. S ohledem na místní a časový vztah výroku, lze konstatovat, že k výrokům nedošlo v prostorách ministerstva dopravy, ale v debatním pořadu v rámci vysílání veřejnoprávní televize; vzhledem k tomu, že ministr je oprávněný za svůj resort jednat a vystupovat, je třeba jeho veřejnou reprezentaci v televizi považovat za přiměřenou místu i času, a proto se žalovaný vyjádřil v tomto směru jako ministr, tedy jako člen vlády, vrcholného orgánu výkonné moci, a to ohledně možné korupce na ŘSD. Přičemž platí, že výrok pronesený ministrem v rámci jeho pravomoci nevybočuje z plnění úkolů státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, vydaného ve Sbírce rozhodnutí č. 3/2003 str. 93).
Dle dovolacího soudu výrok žalovaného nelze považovat ani za vybočení činnosti právnické osoby (státu), tj. exces, kde je třeba, aby škůdce sledoval výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011). Toto nebylo v případě žalovaného nijak prokázáno, a ani z formulace jeho výroků toto nevyplývá.
K dovolatelem namítané vadě, že bylo třeba provést znovu dokazování před odvolacím soudem, který dospěl k jinému závěru týkajícího se právního posouzení pasivní věcné legitimace, pak dovolací soud konstatuje, že se o takovou vadu v přezkoumávané věci nejedná. Odvolací soud předně nedospěl k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil již soud prvního stupně. Skutková zjištění odvolacího soudu čerpaná z předmětného diskusního pořadu o tom, že výroky žalovaného se týkají rezortu dopravy a že v televizi vystupoval nejen jako politik, ale i jako ministr dopravy, učinil již soud prvního stupně (str. 9 odůvodnění), který je však náležitě nedocenil v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2712/2005.
S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že právní úvahy odvolacího soudu byly v této věci přiléhavé a že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 2, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a v dovolacím řízení vznikly 1) žalovanému náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, a tak je dovolatel povinen nahradit žalobci jeho náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 6 písm. a), § 14 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky 484/2000 Sb. v částce 6.250,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty celkem činí 7.925,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2013

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu