30 Cdo 2871/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 132 odst. 1 obč. zák.




30 Cdo 2871/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, Ostrava Radvanice, proti žalovanému hcentrum.cz a. s. , se sídlem v Praze, Sokolovská 105, identifikační číslo osoby 639 99 366, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 481/12, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 13 C 13/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 8 Co 895/2014-279, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 8 Co 895/2014-279, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. července 2014, č. j. 13 C 13/2014-115, určil, že zemřelý A. B., je ke dni úmrtí, tedy ke dni 2. 4. 2010, výlučným vlastníkem nemovitosti pozemku parc. č. 3130/2 zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území F., včetně jeho součástí, jíž je stavba občanská vybavenost v části obce F., který je dosud zapsán na LV č. 2293 pro k. ú. F., obec F., okres F. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek Místek. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k následujícím zjištěním: V daném případě žalobce požadoval určení, že zemřelý A. B. byl ke dni úmrtí, tedy ke dni 2. 4. 2010 výlučným vlastníkem [předmětných] nemovitostí Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že u Okresního soudu ve Frýdku Místku je pod sp. zn. 46 D 390/2010 vedeno dědické řízení po zemřelém A. B., jenž zemřel dne 2. 4. 2010 bez zanechání závěti. V rámci tohoto dědického řízení všichni zákonní dědicové dědictví odmítli, a jelikož nebylo závětních dědiců, nastala situace reglementovaná v ustanovení § 462 zák. č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění, tedy, že dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu. Soudní komisař začal proto jednat se státem a uložil státu České republice jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, aby ve lhůtě 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podal u příslušného soudu návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou majetkem zůstavitele A. B.. Poté žalobce v této lhůtě podal předmětnou žalobu.
Soud dále zjistil, že vůči zemřelému A. B. bylo u Krajského soudu v Ostravě vedeno pod sp. zn. 20 K 31/94 konkurzní řízení. Konkurs na majetek úpadce A. B. byl usnesením uvedeného soudu ze dne 22. 4. 2013 vydaným po č. j. 20 K 31/94-888 zrušen, protože úpadce v průběhu konkursu zemřel.
V majetku konkurzní podstaty byla sepsána i budova Hotelu Centrum ve Frýdku Místku, včetně pozemku, na němž se tato nacházela. Jedná se o budovu stavba občanského vybavení stojící na pozemku parc. č. 3130/2 zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 3130/2 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na listu vlastnictví č. 2293 pro katastrální území F.. Uvedené nemovitosti nebyly v rámci konkurzního řízení zpeněženy, ale naopak byl ohledně nich veden vylučovací spor, když subjektem, který se domáhal vyloučení uvedených nemovitostí sepsaných do konkurzní podstaty, byla společnost hcentrum.cz a. s., tedy žalovaný. Krajský soud v Ostravě pak rozsudkem ze dne 21. 12. 2006, vydaným pod č. j. 20 Cm 7/99-338 žalobu zamítnul. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 6 Cmo 27/2007-376 napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 20 Cm 7/99-338 potvrdil. Nakonec pak usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 1. 2010, č. j. 29 Cdo 463/2008-419, bylo dovolání společnosti hcentrum.cz a. s. v této věci odmítnuto. Uvedené soudy učinily ve svých rozhodnutích závěr, že...v době uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené dne 8. 6. 1994 mezi A. B. jako prodávajícím a společností Horský hotel a. s. jako kupujícím, jejíž předmětem byly předmětné nemovitosti, platilo usnesení ze dne 17. 3. 1994, č. j. 13 Cm 603/93-22, které nabylo právní moci dne 7. 4. 1994, vykonatelné dnem 22. 3. 1994, kterým Krajský soud v Ostravě nařídil předběžné opatření, jímž A. B. uložil zdržet se převodu předmětných nemovitostí. Za situace, kdy uvedené usnesení úpadci zakazovalo převádět předmětné nemovitosti, je kupní smlouva ze dne 8. 6. 1994 neplatná pro rozpor se zákonem a tudíž vlastníkem nemovitostí je i nadále úpadce A. B..
Po provedeném řízení se soud prvního stupně ztotožnil s názorem již vysloveným v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2008, č. j. 6 Cmo 27/2007-376, a v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále též Nejvyšší soud či dovolací soud ) ze dne 21. ledna 2010, č. j. 29 Cdo 4633/2008-417, že kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 8. 6. 1994 jíž zemřelý A. B. prodal dům na pozemku parc. č. 3130/2 (hotel Centrum) a pozemek parc. č. 3130/2 v k. ú. F. společnosti Horský hotel, a. s., nyní společnosti hcentrum.cz a. s., je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem. Soud prvního stupně vysvětlil, že se jedná o absolutní neplatnost vyplývající ze zákona, k níž musel přihlížet ex offo . Kupní smlouva ze dne 8. června 1994 byla uzavřena v době, kdy Krajský obchodní soud v Ostravě zakázal úpadci A. B. předběžným opatřením nakládat s předmětnými nemovitostmi. Přestože v té době ještě neplatilo ustanovení § 76f odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále již o. s. ř. ), které výslovně prohlašuje právní úkony učiněné tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, za neplatné, jestliže jimi byla porušena povinnost uložena vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření, judikatura dovodila stejný následek při porušení zákazu i za tehdejšího znění o. s. ř.
Soud prvního stupně tak ve věci samé dospěl k závěru, že právě smlouva ze dne 8. 6. 1994 byla uzavřena v době účinnosti zákazu. Ačkoli o. s. ř. ve znění účinném v den vydání předběžného opatření výslovně nezakotvoval právní následek v podobě neplatnosti právního úkonu, který je v rozporu s předběžným opatřením uloženým zákazem právního nakládání s nemovitostí, došly soudy již za tohoto stavu k závěru, že takový právní úkon je absolutně neplatný (viz rozsudek NS ze dne 15. 12. 2004, R 30/2005 civ., či rozsudek Krajského soud v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2000, Rc 59/2001). Jinými slovy, že neplatnost je zákonnou sankcí za porušení takového zákazu, kterou lze zjistit výkladem, ačkoli není výslovně kodifikována. Ústavní soud v celé řadě rozhodnutí (např. v nálezu ze dne 5. 11. 2002, SbNU 140/2008) konstatoval, že předběžné opatření tohoto typu je ústavně konformním zákonným nástrojem, který [se týká] práva disponovat s věcí. Pak je jasné, že má-li takové předběžné opatření tento účinek skutečně mít, je pouze absolutní neplatnost právním následkem, který tento účinek v případě se zákazem rozporného právního úkonu beze zbytku vyvolává. Kupní smlouva, kterou prodávající porušil zákaz převodu věci uložený mu vykonatelným předběžným opatřením ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná Lze pouze opakovat, že výše citované předběžné opatření bylo zrušeno až usnesením ze dne 21. 7. 1994, které nabylo právní moci dne 12. 8. 1994. Na výše uvedeném závěru nemohlo nic změnit ani případný souhlas oprávněného, tj. osoby, v jejíž prospěch bylo předběžné opatření nařízeno, s uzavřením smlouvy Jestliže je kupní smlouvy ze dne 8. 6. 1994 jako nabývací titul neplatná, nemohla se společnost Horský hotel a. s., nyní hcentrum.cz a. s. stát vlastníkem předmětných nemovitostí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 8 Co 895/2014-279, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a zcela na ně odkázal. Odvolací soud se dále ztotožnil i s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně stran absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. června 1994. Podle odvolacího soudu tak byla předmětná kupní smlouva uzavřena v rozporu se zákonem, neboť předběžným opatřením bylo úpadci A. B. zakázáno jakýmkoli způsobem nakládat s předmětnými nemovitostmi. Odvolací soud při tom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, z nějž má vyplývat to, že právní úkon, jímž účastník poruší zákaz dispozice s určitými věcmi nebo právy uložený předběžným opatřením podle § 76 odst. 1 o. s. ř., je absolutně neplatný (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2009, odvolací soud konstatoval, že plná moc, kterou zástavní dlužník udělí zástavnímu věřiteli k prodeji zastavené nemovitosti za účelem splacení zajištěné pohledávky, je pro obcházení zákona neplatným právním úkonem, a tudíž kupní smlouva o prodeji nemovitosti uzavřená na základě takové plné moci, je absolutně neplatná. Odvolací soud dále odkázal na dřívější judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývalo, že nelze dovodit nabytí vlastnického práva na straně žalovaného pouze s odkazem na jeho dobrou víru.
Odvolací soud dále konstatoval: Tato sama o sobě (dobrá víra) nepostačuje k nabytí vlastnického práva, i s ohledem na všechny okolnosti, které tady při nabytí vlastnického práva, ať už předchůdce žalovaného či žalovaného, byly. Žalovaný nenamítal, že by vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržel, bránil se poukazem na dobré mravy dle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. a v odvolání uváděl, že mu svědčí dobrá víra při nabytí vlastnického práva. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Dle občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 v souladu s ust. § 132 odst. 1 bylo možno vlastnictví nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Mezi tyto jiné způsoby nabytí vlastnického práva zákon připouštěl nabytí vlastnického práva vydržením v souladu s ust. § 129 a § 130 odst. 1, pokud by byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Žalovaný netvrdil, že by předmětné nemovitosti vydržel, skutečnosti rozhodné pro vydržení by musel uvést do koncentrace řízení, v dané věci do skončení prvního jednání nařízeného před soudem I. stupně. Na základě absolutně neplatné kupní smlouvy se jeho právní předchůdce vlastníkem předmětných nemovitostí stát nemohl a jako nevlastník nemohl dále převádět předmětné nemovitosti, aniž by bylo možno na tento úkon pohlížet jako na neplatný, dle zásady, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má. Tento závěr je zcela v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2015 sp. zn. 30 Cdo 206/2015 a především s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2014 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 16/2015), sp. zn. 31 Cdo 1168/2013... Odvolací soud tak uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že je-li kupní smlouva ze dne 8. 6. 1994 jako nabývací titul neplatná, tak se žalovaný nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podal žalovaný (dále též dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž namítá, že odvolací soud posoudil otázku dobré víry žalovaného nesprávně, když pominul práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské úmluvě a neřešil kolizi tohoto práva s vlastnickým právem původního vlastníka podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud se podle dovolatele měl zabývat kolizí základních práv, což neučinil. Dovolatel vymezil hledisko přípustnosti dovolání tak, že napadeným rozhodnutím byly nesprávně vyřešeny otázky hmotného i procesního práva, přičemž zásadní právní otázky měl odvolací soud posoudit jinak.
Po shrnutí předchozího řízení dovolatel polemizoval o pravidlu vyplývajícího z výše zmíněného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, týkajícího se problematiky nabývání nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka ( nemo plus iuris ) a judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) obsažené zejména v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I ÚS 2219/2012. Dovolatel má za to, že výše uvedené závěry NS zcela jednoznačně jsou v rozporu s Ústavou ČR, konkrétně citovaným čl. 89 odst. 2. Je nepochybné, že toto ustanovení je zcela jednoznačné a nepřipouští jakýkoli dvojí výklad případně možnost aplikace tohoto ustanovení. Z tohoto ust. tedy jednoznačně vyplývá, že nálezy ÚS a právní názory v nich vyslovené mají být všeobecně respektovány jako zdroj výkladu ústavního práva a ústavně konformní interpretace práva podústavního. Z toho dovolatel dovozuje, že odvolací soud byl vázán a byl povinen respektovat právní názor obsažený v nálezech Ústavního soudu, přičemž na této skutečnosti nemůže nic změnit ani jakékoliv rozhodnutí NS ČR, zvláště pak za situace, kdy ÚS jakékoliv konkurující úvahy, které by vylučovaly závaznost právních názorů uvedených v nálezu ÚS, sp. zn. I ÚS 2219/2012, odmítl. Dovolatel uzavírá, že v případě, že konkurují právní názory uvedené v nálezu ÚS s právními názory dovolacího soudu, je nepochybné, že ústavní princip zakotvený v čl. 89 odst. 2 Ústavy, je prioritní. Dovolatel odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV ÚS 402/15, s tím, že v něm Ústavní soud odmítl stanovisko velkého senátu NS, který zaujal právní názor, že v poměrech předchozí civilní úpravy nebylo možné mimo zákonem stanovené způsoby nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v KN od nevlastníka. Lze tedy konstatovat, že ÚS v tomto nálezu odmítl jakékoli konkurující úvahy NS a navázal na zásady uvedné mimo jiné i v nálezu I ÚS 2219/2012. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání žalovaného odmítl uplatněnou dovolací argumentaci, přičemž se zcela ztotožnil se závěry a odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Žalobce stručně uvedl, že dovolání je nepřípustné, protože se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, resp. zamítl.
Dovolatel v písemné replice zopakoval, že napadený rozsudek KS v Ostravě vycházel z předchozího zrušovacího rozhodnutí NS ČR, které však bylo zjevně v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu ČR a s řadou jeho nálezů, jehož jsou soudy stejně jako občané této republiky, vázáni. V této souvislosti dovolatel odkázal na (níže blíže citovaný) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a navrhl, aby podanému dovolání bylo vyhověno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného je jak bude rozvedeno níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Ve vztahu k dovolatelem vymezené přípustnosti dovolání dovolací soud konstatuje, že dovolatel toliko uvedl, že v daném případě napadeným rozhodnutím byly nesprávně vyřešeny otázky hmotného i procesního práva, přičemž zásadní právní otázky měl odvolací soud posoudit jinak. Takto vymezeného hledisko přípustnosti neodpovídá požadavku ve smyslu § 237 o. s. ř., který stanovuje, že Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Je zřejmé, že mezi ustanovením § 237 o. s. ř. vymezenými hledisky přípustnosti není hledisko spočívající v tom, že by odvolací soud měl právní otázku posoudit jinak. Nicméně, i přes toto relativně nepřesné vymezení hlediska přípustnosti dovolání lze z obsahu dovolání (zejména z obsažené argumentace týkající se judikatury Ústavního soudu) dovodit, že dovolatel měl zřejmě na mysli hledisko spočívající v tom, že dovolací soud by měl vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
Jak bude zřejmé z následujícího textu, odvolací soud při rozhodování vycházel zcela správně z tehdy ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně následující (roz. po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) zásadní judikatorní obrat v praxi dovolacího soudu (ač tuto okolnost nelze pochopitelně spojovat s pochybením odvolacího soudu) změnil pohled dovolacího soudu na řešení právní problematiky nemo plus iuris .
Předně je třeba poznamenat, že prakticky čtyři měsíce po vydání rozsudku odvolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudek, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní judikatury v řešení otázky nemo plus iuris , a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016 vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti zde bude nezbytné (poznámka: zvýraznil dovolací soud) vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud se (z již shora vyložených důvodů) blíže nezabýval posouzením existence dobré víry žalovaného (jako nabyvatele předmětných nemovitostí), jelikož vycházel z předpokladu (vycházejícího z dřívější rozhodovací praxe dovolacího soudu), že na základě absolutně neplatné kupní smlouvy se jeho [žalovaného] právní předchůdce vlastníkem předmětných nemovitostí stát nemohl a jako nevlastník nemohl dále převádět předmětné nemovitosti Odvolací soud tedy nezkoumal případnou existenci dobré víry na straně žalovaného (např. s ohledem na to, zdali bylo (či mohlo být) žalovanému známo v době, kdy byly předmětné nemovitosti vloženy do jeho základního jmění, že kupní smlouva z 8. 6. 1994 byla podepsána v době, kdy bylo A. B. předběžným opatřením Krajského soudu v Ostravě zakázáno disponovat s předmětnými nemovitostmi, atd.).
Z vyloženého důvodu Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom nemohl sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť otázka dobré víry žalovaného nebyla dosud v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) odvolacím soudem posuzována, takže bude nyní plně na odvolacím soudu, aby při rozhodování vycházel z této nově do právního řádu Ústavním soudem zavedené (přijaté) skutkové podstaty.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu