30 Cdo 2861/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb.




30 Cdo 2861/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) Ing. L. J. , a b) Ing. M. J. , zastoupených JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 27, proti žalovaným 1) Ing. P. Z. , a 2) P. Z. , zastoupeným Mgr. Petrem Olivou, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 164/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2015, č. j. 17 Co 425/2013-442, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2015, č. j. 17 Co 425/2013-442, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2013, č. j. 46 C 164/99-421, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že M. J. byl ke dni své smrti dne 27. března 2002, spoluvlastníkem k ideální polovině nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno město, k. ú. S., jako dům na zast. pl. p. č. 147 a zahrada p. č. 148 (dále již předmětné nemovitosti ). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobci jsou povinni uhradit žalovaným náklady řízení.
Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne ze dne 22. prosince 2015, č. j. 17 Co 425/2013-442, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení.
V předmětné věci se právní předchůdce žalobců JUDr. M. J. domáhal určení, že je vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne 14. června 1982, jíž předmětné nemovitosti prodal právním předchůdcům žalovaných, je absolutně neplatná, neboť ji uzavřel pod psychickým nátlakem. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 14. června 1982 mezi právním předchůdcem žalobců JUDr. M. J., jako prodávajícím, a právními předchůdci žalovaných Ing. J. Z. a MUDr. F. Z., jako kupujícími, je platným právním úkonem, poněvadž spoluvlastnický podíl k nemovitostem nepozbyl, jelikož trest propadnutí majetku, který mu byl uložen, nebyl státem realizován, a jeho spoluvlastnický podíl tak nepřešel na stát. Odvolací soud interpretoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 1996, sp. zn. 3 Cdo 1474/96, s tím, že dovolací soud v něm dovodil, že na danou věc se nevztahuje speciální právní předpis, jímž je zákon č. 87/1991 Sb., jelikož předmětná nemovitost nepřešla do vlastnictví státu a stát tedy není povinnou osobou k vydání věci podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Za této hmotněprávní situace byl tedy prodávající JUDr. M. J. v době uzavření předmětné kupní smlouvy oprávněn se svým spoluvlastnickým podílem na nemovitostech disponovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Podle dovolatelů odvolací soud řeší zásadně špatně otázku, zda v době převodu nemovitostí na právního předchůdce žalovaných byl právní předchůdce žalobců vlastníkem či nikoliv. Tento právní názor se možná odvíjí od zásadní chyby v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, kde na straně 6 v prvním odstavci (se) uvádí, že.... na danou věc se nevztahuje speciální předpisu, jímž je zákon č. 87/1991 Sb., poněvadž věc (nemovitost) nepřešla do vlastnictví státu... Toto je však zásadně nesprávné, a v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, který zejména na straně 5 poukazuje na to, že stát se neujal správy dotčených věcí a vlastnické právo nevykonával. Nejvyšší soud ovšem nijak nedošel k závěru, že by vlastnické právo na stát nepřešlo. Odvolací rozhodnutí však v citované pasáži podsouvá Nejvyššímu soudu myšlenku, že vlastnictví stát nenabyl a od tohoto poté odvíjí své další právní závěry. Z toho dovolatelé dovozují, že vlastnické právo přešlo na stát v důsledku úředního rozhodnutí, kterýžto fakt nezpochybnil ani Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí; z tohoto důvodu proto JUDr. M. J. nemohl předmětnými nemovitostmi disponovat, protože je nevlastnil; předmětná kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná. Odvolací soud tak nesprávně posoudil zásadní právní otázku, zda vlastníkem nemovitostí, či jejich spoluvlastníkem byl stát či JUDr. M. J.; byla tak zaměněna právní problematika vlastnictví a držby či správy nemovitostí. Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřili žalovaní. Žalovaný 1) se ve svém vyjádření přiklonil k závěru odvolacího soudu a dále uvedl, že postup žalobců je v rozporu se zásadou, že nikdo se nesmí dovolávat vlastní nepoctivosti . Žalovaný 2) se ve svém vyjádření nejprve zabýval otázkou použitelnosti restitučního předpisu a určovací žaloby, aby následně argumentoval zásadou, že nikdo se nesmí dovolávat vlastní nepoctivosti . Dále uvedl, že právní předchůdci žalovaného 2) nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře. K vyjádření žalovaného 2) se následně připojil i žalovaný 1) a oba dovolacímu soudu navrhli, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta a byly jim přiznány náklady řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se předně zabýval otázkou, zda dovolání žalobců splňuje zákonem stanovené náležitosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., když nesprávné právní posouzení věci spatřují v tom, že odvolací soud pochybil při řešení (předběžné) právní otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezují tím, že při řešení (předběžné) otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 1996, sp. zn. 3 Cdon 1474/96, v němž dovolací soud nezaujal právní názor, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nepřešlo na stát.
Dovolání žalobců jak bude rozvedeno níže je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Odvolací soud při rozhodování věci vycházel ze závěru, že dovolací soud ve věci právních předchůdců účastníků dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu, čemuž dovolatelé oponují právě s odkazem na rozsudek dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 3 Cdon 1474/96, vyložil, že trestněprávní úprava výkonu trestu propadnutí majetku předpokládala úpravu jeho faktického provedení zvláštními předpisy. Orgánem, povolaným k tomu, aby se ujal prozatímní správy, byl příslušný okresní národní výbor; jeho povinností podle předmětných předpisů bylo majetek postižený trestem propadnutí majetku zjistit, evidovat, fakticky převzít a pečovat o něj, zajistit vyznačení v evidenci nemovitostí, a v případě, že si tento majetek neponechal ve vlastní správě, jej převést do správy místního (městského) národního výboru, státních organizací nebo do vlastnictví jiných socialistických organizací než státních, případně do vlastnictví občanů. Dovolací soud dále uvedl, že dokud příslušný státní orgán neučinil uvedená opatření ve smyslu předpisů o prozatímní správě národního majetku, správy propadnutého majetku se neujal a své vlastnické právo k němu nevykonával. V poměrech dané věci pak dovolací soud dále zaujal názor, že jestliže tak stát neučinil dříve o čemž není pochybností nemohl se správy takto postiženého majetku ujmout a vlastnické právo vykonat poté, co byl odsuzující rozsudek podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušen a trestní stíhání zastaveno, neboť tím byl totiž zrušen i titul, jímž stát majetek původně nabyl.
Současně však dovolací soud v poměrech dané věci což odvolací soud zřejmě při své právní úvaze přehlédl také vyložil, že to, že se stát neujme správy dotčených věcí a své vlastnické právo nevykoná, se samo o sobě vlastnictví státu, resp. jeho nabytí nedotýká ; má však ten logický důsledek, že za výše popsaných okolností není subjektu, který by splňoval podmínku, jež jej identifikuje coby povinnou osobu ve smyslu § 20 odst. 1, § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., totiž podmínku, že ke dni účinnosti zákona takovou věc drží. Není-li však určitelná povinná osoba, nelze ani uvažovat o právním vztahu, jehož předmětem by byla její povinnost k vydání věci. Úprava podle zvláštních předpisů (§ 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a § 19, 20 zákona č. 87/1991 Sb.) se tudíž v takovém případě neuplatní, a proto nezbývá, než vycházet z úpravy stanovené předpisy obecnými.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací soud v uvedeném rozhodnutí vycházel ze závěru, že v předmětném období stát sice nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem, avšak z popsaných důvodů nebyly splněny podmínky pro postup podle zvláštních (rehabilitačních) předpisů.
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, pochybil.
Dovolatelům se tedy podařilo osvědčit jimi vyložený (byť ne zcela ve smyslu § 237 o. s. ř. precizně formulovaný) předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle druhého odstavce věty první téhož par. vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu