30 Cdo 2855/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 2855/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Ing. J. T. , zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému QI investiční společnost, a. s. , se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupenému Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o poddlužnické žalobě o zaplacení 5 225 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 167/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, č. j. 29 Co 344/2013-124, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2014, č. j. 29Co 344/2013-144, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 3. 2013, č. j. 25 C 167/2011-90, zamítl žalobní návrh, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 5 225 000 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 28. 9. 2009 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 173 030 Kč. Dospěl k závěru, že exekuční příkaz soudního exekutora Mgr. Michala Rudého ze dne 28. 8. 2009, č. j. 76 EX 36/09-37, vydaný k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného VK TECHNICKÉ ZAŘÍZENÍ a. s. (dříve též KNOTEK TZB a. s., dále jen povinný ) za žalovaným jako poddlužníkem, která představuje neuhrazenou část kupní ceny ve výši 5 225 000 Kč dle kupní smlouvy, uzavřené dne 15. 8. 2008 mezi povinným jako prodávajícím a žalovaným (poddlužníkem) jako kupujícím, nemohl pro svou dosavadní obsahovou rozpornost vyvolat účinky předpokládané v ustanovení § 312 a násl. o. s. ř. a založit žalovanému povinnost podle § 314a odst. 2 o. s. ř. Z exekučního příkazu nelze jednoznačně určit, k provedení jaké exekuce byl vydán a jakému subjektu byla uložena povinnost nakládat s postiženou pohledávkou, neboť za osobu povinnou je označena jiná osoba než ta, jež je povinnou podle usnesení o nařízení exekuce, na které exekuční příkaz odkazuje exekuční příkaz byl vydán k provedení exekuce nařízené na majetek povinného J. K. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 67 Nc 2328/2008.
Soud prvního stupně dále dovodil, že v době vydání exekučního příkazu neexistovala jím postižená pohledávka povinného za žalovaným. Z textu kupní smlouvy vyplývá, že dne 15. 8. 2008 nevznikla povinnost žalovaného dát povinnému po dni uzavření kupní smlouvy dvakrát finanční sumu 2 612 500,- Kč jako část kupní ceny, neboť v době uzavření kupní smlouvy byla celá částka smluvené kupní ceny mimo dispozici žalovaného, když ten ji v částce 7 000 000,- Kč již dal povinnému a v částce 67 890 000,- Kč ji složil na vázaný účet u banky, s nímž nemohl volně disponovat. Uzavřel, že ujednání o tom, že částka 5 225 000,- Kč bude po splnění v kupní smlouvě vymezených podmínek z vázaného účtu zaslána na účty žalovaného, je jednoznačně dohodou o tom, že uvedenou částku obdrží zpět žalovaný a toto ujednání založilo právo na smluvené plnění žalovaného proti povinnému. Ujednání o právu žalovaného na vrácení částky 5 225 000,- Kč soud prvního stupně shledal platným ujednáním, jímž se strany přípustně odchýlily od v zákoně upraveného typu kupní smlouvy. Připomněl, že platnosti závazku nebrání, není-li v ujednání vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník (povinný) povinen plnit (§ 495 věta první obč. zák.), věřitel (žalovaný) je však povinen prokázat důvod tohoto závazku, kterým je míněn důvod ekonomický. V daném případě v ujednání o vrácení částky 5 225 000,- Kč do dispozice žalovaného není vyjádřen ekonomický důvod tohoto smluveného majetkového přesunu, žalovaný však legitimní ekonomický důvod přijetí platby jako finanční protihodnoty za jinou skutečně poskytnutou protihodnotu v řízení prokázal, čímž rozptýlil možné úvahy o rozporu tohoto ujednání se zákonem či dobrými mravy. Právo na plnění bylo dohodnuto za účelem úhrady nájemného za užívání předmětu prodeje od uzavření kupní smlouvy nájemcem, společností Nostica a. s., který odpovídající majetkovou hodnotu buď uhradil či měl v budoucnu uhradit povinnému. Tento ekonomický důvod je patrný z čl. 7 kupní smlouvy, dále ze smlouvy o půjčce podepsané dne 15. 8. 2008 povinným a nájemcem, přičemž na existenci ekonomického důvodu smluveného majetkového přesunu nemá vliv platnost uvedené smlouvy o půjčce, neboť žalovaný nebyla účastníkem této smlouvy.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 106 794,60 Kč. Ztotožnil se plně se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Opravným usnesením ze dne 4. 8. 2014, č. j. 29Co 344/2013-144, opravil odvolací soud výrok o nákladech odvolacího řízení tak, že náklady činí 71 438,40 Kč (usnesení bylo Nejvyššímu soudu doručeno k založení do spisu 27. 1. 2015).
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje, z čeho soud při rozhodování vycházel, k jakým závěrům dospěl, ani jak se vypořádal s námitkami dovolatele. Odvolací soud nevyhověl v odůvodnění zákonným požadavkům na řádné zdůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř., protože do části vlastního odůvodnění pouze doslovně přejal odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž z obsahu vyvodil vlastní skutková zjištění. Odvolací soud se tak dle názoru žalobce odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného v jeho rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 230/2008 a v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 254/1999.
Žalobce dále namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a to v následujících otázkách:
a) Zda lze považovat za zaplacení kupní ceny připsání peněžitých prostředků na vázaný účet třetí osoby s následným vrácením složených peněžních prostředků zpět kupujícímu, aniž by prodávající nabyl možnost dispozice s peněžitými prostředky určenými na zaplacení kupní ceny a zda lze pouhé složení prostředků na vázaný účet banky, který je vnitřním účtem banky, považovat za splnění závazku složitele vůči příjemci peněžních prostředků. Dovozuje, že je-li vázaný účet vnitřním účtem banky, jehož vlastníkem je banka, nepřestává být složitel složením peněžních prostředků na vázaný účet vlastníkem těchto peněžních prostředků a kupující k nim vlastnické právo nabude až vyplacením z vázaného účtu banky na účet příjemce prostředků. Předpokladem splnění závazku složitele vůči příjemci je proto vyplacení peněžních prostředků příjemci, není-li ve smlouvě sjednán jiný okamžik. V tomto rozsahu podle dovolatele odvolací soud rozhodl v rozporu s dosavadní judikaturou a v rozporu s hmotným právem.
b) Zda může odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, které je vydáno na základě neplatného právního předpisu. Podle žalobce tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, rozhodoval o nákladech řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ačkoli konec její účinnosti nastal ke dni 6. 5. 2013; rozhodl tak na základě neplatného právního předpisu. Žalobce rovněž namítá, že výpočet náhrady nákladů odvolacího řízení neodpovídá výpočtu v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb.
c) Zda chyba v psaní v záhlaví exekučního příkazu v rozsahu chybného údaje o usnesení o nařízení exekuce, při správném uvedení jiných identifikačních údajů věci, může způsobit nicotnost exekučního příkazu, zda lze tuto chybu odstranit vydáním opravného usnesení a jaké účinky bude mít vydání tohoto opravného usnesení pro právní moc exekučního příkazu. Žalobce uvádí, že exekuční příkaz obsahuje ve svém záhlaví chybné označení usnesení o nařízení exekuce, ovšem tato chyba v psaní byla soudním exekutorem opravena usnesením ze dne 26. 4. 2013, č. j. 76 EX 36/09-49. Chyba se nacházela v titulku exekučního příkazu, nikoli ve výrokové části a z § 164 o. s. ř. vyplývá, že chyba v titulku nemůže mít vliv na právní moc rozhodnutí. Podle názoru žalobce má opravné usnesení deklaratorní účinky a exekuční příkaz je tak účinný ode dne doručení poddlužníkovi (žalovanému), nikoli až doručením opravného usnesení.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud již v rámci své předchozí rozhodovací činnosti vysvětlil, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. str. 2, poslední odstavec dovolání).
Dovolatel však dostatečně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 a 241a odst. 2 o. s. ř., neboť neuvedl, od jaké ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vypořádání kupní ceny z vázaného účtu vrácením části kupní ceny kupujícímu, stejně tak přípustnost dovolání nevymezil k otázce chyby v psaní záhlaví exekučního příkazu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Nejvyšší soud současně připomíná, že odvolací soud se nezabýval opravným usnesením a jeho účinky ve vztahu k exekučnímu příkazu. Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tato podmínka však ve vztahu k meritu projednávané věci splněna není.
Podle § 237 o. s. ř., je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se co do merita takového vztahu nebo takové věci týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje); srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013. Zbývá proto určit, zda dovoláním napadeným výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Pro přijetí takového závěru je určující rozdíl mezi výší nákladů řízení, kterou soudy nižších stupňů uložily žalobci zaplatit žalovanému, a výší, kterou měl žalobce žalovanému zaplatit podle svého výpočtu, popř. výpočtu dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci tento rozdíl částku 50 000,- Kč nepřevyšuje (jedná se o částku 30 153,20 Kč, viz níže).
Ústavní soud nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013 dne 7. 5. 2013, zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., přičemž odvolací soud o sporných nákladech řízení rozhodl dne 12. 12. 2013. Výše odměny za zastupování advokátem se určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014.
Tarifní hodnota pro určení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby advokáta činí 5 225 000,- Kč, odměna za jeden úkon právní služby činí 29 220,- Kč (§ 7, bod 6 vyhlášky). V řízení před soudem prvního stupně náleží žalovanému odměna za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání odporu 6. 2. 2012, vyjádření k žalobě 6. 3. 2012 a 7. 3. 2012 a účast při jednání 25. 3. 2013), dále čtyři náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z uvedených částek, celkem 142 876,80 Kč (soud prvního stupně stanovil výši nákladů částkou 173 030 Kč).
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalované, která v něm měla úspěch, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu