30 Cdo 2855/2008
Datum rozhodnutí: 24.03.2010
Dotčené předpisy: § 17 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




30 Cdo 2855/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Družstvo DRUMAPO , se sídlem Němčičky 94, okr. Brno-venkov, IČ: 46346121, zastoupeného JUDr. Eliškou Helbichovou, advokátkou se sídlem v Brně, M-Palác, Heršpická 5, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 45799072, zastoupeného Mgr. Hynkem Sekyrkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, a 2) Pískovny Bratčice Ledce, s.r.o., se sídlem v Brně, Slovanské nám. 9, IČ: 26238063, zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení správy k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 785/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 345/2005-264, takto

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 345/2005-264, se vyjma části výroku I., pokud jím byl ve výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. prosince 2004, č.j. 12 C 785/2001-218, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. prosince, č.j. 12 C 785/2001-218, vyjma jeho výroku II., zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou, podanou dne 2. října 2001 u Okresního soudu Brno-venkov a posléze doplněnou o identifikaci nemovitostí, domáhal proti žalovaným určení, že Česká republika je vlastnicí blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území L. u Ž., a dále že 1) žalovanému k těmto pozemků náleží právo správy. V žalobě uvedl, že 1) žalovaný nebyl oprávněn s těmito pozemky, které byly na základě směnné smlouvy ze dne 2. dubna 2001 převedeny do vlastnictví 2) žalované, ve smyslu § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též zákon o půdě ), nakládat. Připomenul, že původní text § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, stanovící, že nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 spravují pozemkové fondy, s výjimkou mj. pozemků, které jsou určeny pro těžbu nerostů , byl novelou zákona o půdě č. 183/1993 Sb. nahrazen tak, že do této výjimky náleží pozemky, které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů , když zákon prostřednictvím použité poznámky odkazuje na zákon č. 44/1998 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), a dále na ustanovení § 32 (tehdy platného) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a na ustanovení § 10 odst. 2 (tehdy platné) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu. Žalobce na základě předložených listin dovodil, že 1) žalovaný nebyl s předmětnými pozemky oprávněn nakládat a že si společně s 2) žalovanou musel být vědom, že jde o pozemky, o kterých bylo rozhodnuto, že jsou určeny pro těžbu nerostů v souladu s horním zákonem a dalšími právními předpisy. O tom svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že žalovaní byli účastníky řízení o stanovení samotného dobývacího prostoru, a to po celou dobu od roku 1996. Podle žalobce je tedy uvedená směnná smlouva ze dne 2. dubna 2001, uzavřená mezi žalovanými, jejímž předmětem byly i žalobou dotčené pozemky, právním úkonem neplatným ve smyslu § 39 obč. zák., neboť odporuje zákonu, když 1) žalovaný neměl pravomoc předmětné pozemky směnit. Přitom směnná smlouva je neplatná jako celek, neboť ze směnné smlouvy nelze zjistit, který pozemek se směňuje za který, když ne všechny pozemky jsou dotčeny horním zákonem.

Okresní soud Brno-venkov (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č.j. 12 C 785/2001-218, uvedené určovací žaloby zamítl. V případě žaloby o určení, že předmětné pozemky jsou ve správě 1) žalovaného tak učinil na základě závěru, že na této žalobě nemá žalobce naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně tak dovodil z toho, že kdo je správcem těchto pozemků, které jsou ve vlastnictví České republiky, vyplývá přímo ze zákona, konkrétně ze zákona č. 150/2003 Sb., když podle jeho článku I dnem 1. července 2003 přecházejí do správy Pozemkového fondu všechny pozemky, které tvoří zemědělský půdní fond anebo do něj náležejí podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu mimo pozemky uvedené v § 17 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona o půdě. To tedy znamená, že od 1. července 2003 přecházejí do správy 1) žalovaného i pozemky určené k těžbě nerostů (na rozdíl od dřívější úpravy). Za této situace uzavřel soud prvního stupně tak není třeba, aby se žalobce domáhal určení správy 1) žalovaného k těmto pozemkům. Pokud jde o žalobu na určení, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, soud prvního stupně žalobu přezkoumal z věcných důvodů a po provedeném řízení dospěl k závěru, že tato žaloba není důvodná. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, pro tento soud se z hlediska právního posouzení věci stala k řešení esenciální otázka, zda předmětné pozemky měly charakter pozemků určených k těžbě nerostů k 24.6. 1991, kdy podle zákona o půdě vznikla správa pozemkových fondů k pozemkům státu. . Soud se přitom ztotožnil s názorem žalovaného 1), že pokud nějaké pozemky k tomuto datu neměly charakter pozemků určených k těžbě a tento charakter získaly až v následném období, neznamenalo to, že by pozemkovým fondům zaniklo oprávnění s těmito pozemky dále nakládat. Bez ohledu na charakter pozemků pak vzhledem k zák. č. 150/2003...má žalovaný 1) oprávnění spravovat i pozemky určené k těžbě. Na základě dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky, které 2) žalovaná nabyla do svého vlastnictví na základě směnné smlouvy ze dne 2. dubna 2001, nebyly k 24. červnu 1991 pozemky určenými k těžbě nerostů. 1) žalovaný tedy byl na základě zákona o půdě oprávněn s těmito pozemky nakládat a byl tedy i oprávněn tyto pozemky směnit za jiné pozemky a vlastnické právo k nim převést na 2) žalovanou. Soud prvního stupně uzavřel, že směnná smlouva ze dne 2. dubna 2001, kterou uzavřeli žalovaní, byla uzavřena v souladu se zákonem, a proto vlastnické právo k těmto pozemkům na 2) žalovanou přešlo platně. Z těchto důvodů byla proto žaloba o určení, že Česká republika je vlastnicí předmětných pozemků zamítnuta.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně a podle tohoto výsledku též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem o skutkovém stavu věci, jaký ve věci učinil soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že žalobce v průběhu řízení neprokázal, že ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy ke dni 24. června 1991, nebyl 1) žalovaný oprávněn s předmětnými pozemky nakládat z důvodu, že tyto byly určeny k těžbě nerostů (ať již měl být stanoven dobývací prostor, mělo existovat rozhodnutí o vyhrazeném ložisku nerostů či mělo být vydáno osvědčení ústředního orgánu, podle kterého zákonodárce za pozemek určený k těžbě nerostů považoval i uvedené pozemky, na nichž bylo možno důvodně očekávat nahromadění vyhrazeného nerostu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm výslovně dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a implicitně též dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V obšírně koncipované dovolací argumentaci poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž se zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že 1) žalovaný mohl věcně právně nakládat s žalobou dotčenými pozemky, tedy s 2) žalovanou uzavřít dne 2. dubna 2001 směnnou smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům. Vytýká dále oběma soudům, že se důsledně nezabývaly listinnými důkazy, které podle dovolatele prokazují žalobní důvody, a že oproti správním orgánům (přísl. báňským úřadům) zaujaly zcela opačný závěr o charakteru předmětných pozemků. V dovolání ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, že předmětné pozemky jsou ve správě 1) žalovaného, dovolatel žádné konkrétní důvody, pro které je tato část meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu napadána, neuvádí. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud ) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1)žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.

2)žalovaná v písemném vyjádření k dovolání dovolatele uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů s tím, že v rámci tohoto řízení byly provedeny veškeré důkazy, které byly v dané věci navrženy a také tyto důkazy byly posouzeny oběma soudy ve vzájemné souvislosti a po provedeném dokazování byl učiněn správný právní názor na celou věc. Dovolání nepovažuje za oprávněné a je přesvědčena o tom, že nejsou dány zákonné důvody pro podání tohoto dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas (za situace, kdy napadené rozhodnutí obsahovalo nepřesné poučení o nepřípustnosti dovolání) osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak bude dále uvedeno. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) se odvíjí od zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud dovodil, že v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva České republiky k předmětným nemovitostem, je řešena právní otázka týkající se charakteru předmětných pozemků ve smyslu § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem.

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud se zcela ztotožnil se zjištěným skutkovým stav věci, jakož i s jeho právním posouzením soudem prvního stupně. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně při řešení otázky, zda 1) žalovaný byl oprávněn disponovat s předmětnými pozemky, jejichž vlastnické právo k nim převedl na základě směnné smlouvy ze dne 2. dubna 2001 na 2) žalovanou, zaujal právní názor, že tyto pozemky k datu účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. června 1991, nebyly určeny k těžbě nerostů . Jinak řečeno, pro soudy obou stupňů bylo rozhodující zjištění charakteru těchto pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě. Takový právní názor ovšem Nejvyšší soud nesdílí.

Již v žalobě dovolatel poukazoval na původní dikci § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, obsahující výjimku z jinak pozemků subsumovatelných pod správu pozemkového fondu, a to tak, že jde o pozemky, které jsou určeny pro těžbu nerostů , a současně odkazoval na důsledky přijaté novely č. 183/1993 Sb. zákona o půdě, účinné od 1. července 1993, která inkriminované ustanovení změnila tak, že do této výjimky zařadila pozemky, které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů. Obě uvedená rozhodnutí ovšem tento normativní posun v charakteristice pozemků v časovém sledu a ve vazbě na datum uzavření předmětné směnné smlouvy, přehlížejí. Nejvyšší soud přitom zastává právní názor, že při posuzování platnosti směnné smlouvy je třeba při řešení otázky, zda předmětné pozemky byly ve správě Pozemkového fondu, vycházet z právní úpravy účinné k datu uzavření této smlouvy, nikoli (zásadně) již k datu účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. červnu 1991. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2743/2004, lze obdobný závěr (implicite) vysledovat z následující formulace, i když v dané věci byla primárně řešena otázka aktivní věcné legitimace státního zastupitelství ve smyslu § 42 zákona č. 283/1993 Sb.; viz: ze žalobní konstrukce tvrzení...i z dosažených skutkových závěrů se podává, že Pozemkový fond ČR měl podle právní úpravy platné a účinné v rozhodném okamžiku uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, přičemž nebyl podle citovaného ustanovení (podle skutečností vyšlých subjektům smlouvy později najevo) pověřen správou, a tudíž ani dispozicí, ve vztahu k převáděným pozemkům; citované ustanovení jej neomezovalo v tom, co by bylo jinak dovolené, nýbrž mu takovou dispozici ve svém důsledku zakazovalo, neboť nebyl oprávněn převádět to, co mu ani v rovině správy nenáleželo. Pro úplnost lze odkázat i na komentář k novele zákona č. 183/1993 Sb., in concreto na část týkající se právě novelizace § 17 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, v němž se mimo jiné uvádí: V tomto paragrafu (roz. § 17 zákona o půdě) provedla novela řadu změn. První z nich se týká odst. 1 písm. c). Zde novela zpřesnila jednu z výjimek z působnosti Pozemkového fondu. Jde o případ pozemků, které jsou určeny pro těžbu nerostů. Zpřesnění spočívá v tom, že napříště musí jít o pozemky, které k tomuto účelu jsou určeny územním rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů vydaným stavebním úřadem v územním řízení podle stavebněprávních předpisů (Pekárek, M., Komentář k novele zákona o půdě z. č. 183/1993 Sb., vydala Masarykova univerzita Brno právnická fakulta, 1993, str. 42-43).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v této věci dovodil přípustnost dovolání, byl oprávněn ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takovou jinou vadu přitom zjistil.

Při posuzování otázky naléhavého právního zájmu dovolatele na určení, že Česká republika je vlastnicí předmětných pozemků, soudy obou stupňů dostatečně nezohlednily, že rozsudek, o jehož vydání dovolatel v uvedeném žalobním rozsahu usiloval za účelem též dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním stavem (právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí, by ve smyslu § 7 odst. 1 zákon ač. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, představoval (tzv. záznamovou) listinu, podle které by příslušný katastrální úřad měl provést předmětný zápis (v tomto případě) vlastnického práva ve formě záznamu do katastru nemovitostí, a že katastrální úřad před tímto úkonem zkoumá, zda jemu předložená listina (v tomto případě pravomocný rozsudek soudu) je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností, a v případě, že tomu tak není, vrátí katastrální úřad listinu tomu, kdo ji vyhotovil (§ 8 odst. 1, 2 cit. zák.). Podle § 39 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška), ve znění vyhlášky č. 164/2009 Sb., záznamem se do katastru zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin, které podle zvláštních právních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy k nemovitostem, předložených příslušnými státními orgány přímo k zápisu do katastru. Podle odstavce 5 téhož paragrafu katastrální vyhlášky pokud je osobou, jejíž věcné právo vzniká, mění se nebo zaniká, Česká republika,je v listinách určených záznamem do katastru uvedena organizační složka státu nebo státní organizace, která naposledy byla nebo dosud je příslušná hospodařit s dotčenou nemovitostí nebo Pozemkový fond České republiky, který má k dotčené nemovitosti právo správy. Nejvyšší soud k tomu dodává, že tento právní režim se pochopitelně uplatní také v situaci, kdy je rozsudkem deklarováno existující věcné právo České republiky, jejíž věcněprávní vztah k příslušnému nemovitému majetku (např. pro absolutní neplatnost převodní smlouvy či z jiného důvodu) nezanikl, a tedy deklaratorním rozsudkem ani (nově) takový věcněprávní vztah nevzniká. Je zde tedy vytvořen právně relevantní podklad k zajištění souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, v němž je jako vlastník dosud evidována jiná (fyzická či právnická) osoba. Rozsudek bude-li splňovat i z pohledu katastrálních předpisů příslušné náležitosti bude zde tedy představovat listinu, na základě které příslušný katastrální úřad provede zápis ve formě záznamu předmětného věcného práva do katastru nemovitostí včetně změny vlastníka příslušné nemovitosti (k tomu srov. § 10 odst. 3 katastrální vyhlášky).

V posuzované věci ovšem oba soudy uvedené souvislosti ve vazbě na obsahové náležitosti petitu žaloby, o které bylo rozhodováno, nezohlednily, ač tak měly učinit, neboť případné převzetí uvedeného žalobního petitu do rozsudku by v případě jeho zaslání příslušnému katastrálnímu úřadu nemohlo vyvolat zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve formě záznamu, neboť by v rozsudečném výroku absentovaly údaje týkající se vlastníka předmětné nemovitosti, jak jsou požadovány v ustanovení § 39 odst. 5 katastrální vyhlášky. Je tedy nepochybné, že soud prvního stupně měl v uvedeném směru procesním způsobem (srov. § 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 o.s.ř.) vést dovolatele k precizaci žalobního petitu, a pokud tak neučinil, měl k takovému zjednání nápravy přistoupit odvolací soud. Lze k tomu snad dodat, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 411/98 (in Civilní judikatura, výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, Linde Praha, a.s., 2005, str. 105, nebo ASPI /automatizovaný systém právní informací/, judikát je publikován v rubrice judikatura pod identifikačním číslem JUD 24010CZ), od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchylovat, judikoval, že jestliže v žalobním návrhu (petitu) jsou nemovitosti zapsané v katastru neúplně (nedostatečně) označeny, je povinností soudu vyzvat žalobce, aby upřesnil žalobu v označení těchto nemovitostí v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, když jen takové označení nemovitostí po jeho převzetí do výroku rozsudku zajišťuje určitost rozsudku.

Z vyloženého je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl v meritorním výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky, řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dále že (odvolací) řízení zatěžuje (shora vyložená) jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z toho důvodu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu, vyjma části jeho výroku I., jímž byl ve výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušil. Protože důvody, pro které byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho výroku II., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).

Dovolání dovolatele směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve správě 1) žalovaného, musel Nejvyšší soud podle § 241b odst. 3 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, neboť v tomto směru dovolání postrádalo jakékoli rozvedení důvodů, pro které se v dotčeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Nejvyšší soud zde postupoval v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 5120/2007, in www.nsoud.cz ) a v tomto rozsahu dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu