30 Cdo 2852/2011
Datum rozhodnutí: 15.12.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 2852/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Brněnská 4, proti žalované Centrum 3000 a. s. , se sídlem v Praze 4, Sofijské náměstí 3400/6, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci II, U soudu 363/10, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 279/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 1. února 2011, č.j. 29 Co 515/2010-419, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci (dále již odvolací soud ), kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále již soud prvního stupně ) ze dne 12. března 2009, č.j. 7 C 279/99-318 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí označených nemovitostí) a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podala žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) nebylo hledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , resp. které bylo s cit. právní větou publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042).
Žalobkyně ve svém dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro nyní napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Z obsahu dovolání pouze vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a svou dovolací argumentací rozvádí pouze v těch souvislostech, že celý (správně celá) podstata hodnocení naléhavosti právního zájmu totiž spočívá na zastaralé koncepci výkladů o aplikaci ust. § 80 písm. c) o. s. ř. , dále, že celá aplikační praxe soudů...slouží jen k tomu, že tímto 'kouzelným' argumentem se soudy vyhýbají, a odvolávají se nepřetržitě na ustálenou soudní praxi apod., že nelze takto 'zneužívat' určova (c) í žaloby, že má být žalováno jinak, zejména na plnění , a konečně, že jestliže stát (soud) není schopen de lege lata obnovit zápis společnosti v obchodním rejstříku, pak nezbývá jediné akcionářce (společníku), než aby se domáhala svých práv žalobou, jak činila. Na podkladě takové dovolací argumentace, obsahově tendující k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), ovšem přípustnost dovolání v této věci nebylo možno dovodit. Pokud pak žalobkyně v dovolání vytkla oběma soudům procesní pochybení, nebylo možno k těmto okolnostem při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout, neboť takový postup výslovně zapovídá ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované, byť ta se prostřednictvím svého advokáta k podanému dovolání písemně vyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náhrada nákladů řízení za provedený úkon právní služby (vyjádření k dovolání) by totiž žalované příslušela jen za podmínky, že jí vynaložené náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření žalované k dovolání se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení právně rozhodné. Této procesní situaci proto odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když jak již bylo vyloženo podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř., podle kterého odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě splněny nebyly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. prosince 2011

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu